Herbert Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk byl československým prezidentem od roku 1918 do roku 1935. Měl věrného komorníka, který mu ráno nosil snídani a noviny, typistce dával přepisovat své texty a hospodyni se v Masarykově rodině říkalo kvůli blízkosti „teto“.

Co se psalo v dopisech, které Tomáš Garrigue Masaryk dostával od svých synů? Dál pátráme po archiváliích, jakýchsi neviditelných pomnících prvního československého prezidenta. Za půl roku, tedy 19. září, v přímém přenosu Radiožurnálu otevřeme spolu s experty obálku s údajnými posledními slovy prezidenta Osvoboditele.

K otevření obálky s údajnými posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka dojde v přímém přenosu Radiožurnálu 19. září letošního roku. V archivech a depozitářích ale předtím lze nalézt i mnohé další předměty z odkazu prvního československého prezidenta.

Mezi demonstranty, kteří 17. listopadu 1989 došli na pražskou Národní třídu a čelili tam tvrdému policejnímu zákroku, byl i fyzik Tomáš Růžička. Nepatřil ke studentům, ale k protikomunistické opozici. Bylo mu přes padesát, měl v té době tři dospělé děti, taky měl leccos za sebou. Když o něm příslušníci Státní bezpečnosti za tzv. normalizace sbírali informace, zapsali do

Člověk si řekne, že za doby války a epidemie je dobré se zašít někam na venkov na čerstvý vzduch. Ne vždy je to pravda. I přes vesnická nádraží jezdí vlaky a také vlaky plné nemocných lidí. To se patrně stalo osudným malíři Herbertu Masarykovi.

Tomáše Garrigue Masaryka a jeho syna Jana Masaryka zná pravděpodobně každý, kdo si alespoň jednou na základní škole otevřel učebnici vlastivědy či dějepisu. Ostatní členové Masarykovy rodiny jsou poněkud upozaděni silnými osobnostmi dvou zmíněných mužů, to jim však neubírá na významnosti. Janův starší bratr Herbert byl možná tím méně známým synem velkého muže, zároveň byl ale také talentovaným a uznávaným malířem. Talentu totiž v Masarykově rodině rozhodně nebylo málo, každé z dětí bylo obdarované určitým nadáním.

„Z Prahy. 1. února. Dnes před 10. hod. dopoI. zastřelil se ve svém bytě v Dobrovského ulici v Praze VII. malíř Antonín Slavíček. Dokončena je tragedie českého umělce, jehož osud mocně dojímal celou českou veřejnost.“

„…pohled na Prahu, jak se rozprostírá před oknem Slavíčkova ateliéru. Kolik studií velkých i malých, podložených ryze konstruktivním a čistě spontánním procesem, předcházelo malířskému zobrazení tohoto pohledu. Jím jako by byl Jan Slavíček povolán, aby svým způsobem, svou metodou pokračoval v díle svého geniálního otce, největšího a nejzázračnějšího malíře Prahy, Antonína Slavíčka.“ (Vítězslav Nezval)