Ján Čarnogurský

Slovenská politická elita v březnu 1991 oficiálně uznala Moravany za samostatný národ. Zapomenutá událost z Bratislavy mohla změnit dějiny Československa.

Připomenutí takřka neznámé epizody moderní historie, která se odehrála před 84 lety, 3. listopadu 1941, v ukrajinském Kyjevě: pumového atentátu směřujícího údajně proti Jozefu Tisovi, vůdci slovenského klerofašistického režimu.

NÁZOR / Někdejší slovenský disident z doby komunistického režimu, pak nacionalistický politik a nakonec naprostý proruský kolaborant Ján Čarnogurský aktivně šíří ruské dezinformace. Protože jde o lhan…

Po letech volebních neúspěchů se to konečně povedlo: hlavní ideolog SPD, který volá po „změně režimu“, prorokuje pád „liberální demokracie“ a dokonce tvrdí, že za invazí v roce 1968 mohl stát předseda…

Bývalý slovenský premiér Ján Čarnogurský (81) se pochlubil, že v září navštívil okupovanou část Donbasu. Zveřejnil dokonce fotografii, na níž v okolí Rusy okupovaného města Mariupol střílí z kalašnikova.

V roce 1975 skončil ve funkci československého prezidenta Ludvík Svoboda. Dne 29. května ho nahradil Gustáv Husák, který už v šestnácti letech vstoupil do Svazu komunistické mládeže a významně se podílel na únorovém převratu v roce 1948, aby byl následně komunistickým režimem odsouzen a vězněn. I díky názorovým obratům po událostech v roce 1968 se ale vrátil na politický vrchol a přesně před padesáti lety se stal osmým československým prezidentem.

KOMENTÁŘ / Rusko vede brutální a genocidní válku proti Ukrajině. Vůči Západu i dalším částem světa využívá i svou soft power, promyšleně propojenou i s dezinformační kampaní. Jedním z nástrojů šíření pohádek o dokonalém „ruském světě“ je například obskurní Mezinárodní hnutí rusofilů, založené teprve v roce 2023. Tato organizace se mimo jiné zaměřuje na potírání údajně všudypřítomné evropské rusofobie, kterou je stižen každý, kdo odmítá uznat nadřazenost Rusů a ruské kultury nad ostatními národy.

Praha před pěti lety odstranila sochu sovětského maršála Ivana Koněva, ale není vyloučeno, že nová socha sovětského maršála vyroste na Slovensku. O této možnosti v Moskvě diskutovali ruský prezident Vladimir Putin a slovenský premiér Robert Fico.

Bývalému slovenskému premiérovi a disidentu Jánu Čarnogurskému udělil ruský prezident Vladimir Putin Řád cti. Čarnogurský je dlouhodobě známý svými proruskými názory.

Bývalý slovenský premiér v rámci československé federace Ján Čarnogurský dostal od ruského prezidenta Vladimira Putina Řád cti. Ocenění si převzal minulou středu v Moskvě. Informuje například slovenský Štandard a agentura TASR.

KOMENTÁŘ. Když letos Česko symbolicky přerušilo mezivládní konzultace se Slovenskem kvůli vstřícnosti tamní vlády k Rusku, ostře to kritizovala část politiků i spřízněných alternativních médií na obou stranách hranice. Český krok podle nich narušil unikátní „bratrské“ soužití obou národů. S půlročním odstupem se ale ukazuje, že z tohoto údajného boje za dobré česko-slovenské vztahy až nápadně často prosvítá

My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají…

Ruského prezidenta Vladimira Putina podporuji a Kreml dělá dobrou politiku. To jsou slova bývalého slovenského předsedy vlády z dob federace a pozdějšího vládního činovníka Jána Čarnogurského. Pronesl je během čtvrtečního setkání na podporu kontroverzní ministryně kultury Martiny Šimkovičové (za SNS), která obnovila komunikaci s Ruskem a Běloruskem v kulturní oblasti.

Tuto klasiku zná každý. Stejně jako každý by chtěl žít v Českých Budějovicích. Takže víme, že když se jde na sever, jde se nakonec na jih. Anebo, jak se zpívá v jiné klasické písni: Každý ví – časy se mění. Týká se to i politiky.

Právě před 35 lety, na Velký pátek roku 1988 (25. března) se v Bratislavě sešly v podvečer na Hviezdoslavově náměstí více než tři tisíce lidí, aby při zapálených svíčkách, které chránily před deštěm deštníky, svobodně rokovaly o politice. Všichni byli svátečně naladěni. Tichá manifestace měla sice protestní, ale současně až posvátný, mírumilovný ráz. Dokud brutálně nezasáhla policie.

Marián Čalfa byl prvním premiérem v polistopadové vládě, která byla mostem k přechodu k demokracii a výměně socialismu za kapitalismus. Zároveň se tento mladý a na první pohled nevýrazný politik stal hlavní hnací silou, která přesvědčila federální shromáždění k tomu, aby se stal prezidentem Václav Havel, a nikoliv Alexander Dubček. Kdo byl Marián Čalfa a co se s ním stalo po odchodu z politiky?

Jaroslav Šedivý byl mým báječným kolegou a spolehlivým kamarádem po více než 30 let. Seznámili jsme se za zcela výjimečných okolností. Stalo se tak dne 11. prosince 1989, kdy byl uveden do úřadu nově jmenovaný ministr zahraničí. Sešli jsme se ráno na Klárově: Jiří Dienstbier, Jaroslav Šedivý a já, společně jsme pokračovali do Strakovy akademie, kde

Snaha o emancipaci Slováků po sametové revoluci zprvu nebyla zřetelná, ale jakmile se projevila, už se nedal vývoj zabrzdit, zhodnotil v rozhovoru pro Právo situaci před rozpadem společného státu jeden z klíčových účastníků tehdejšího politického dění Petr Kučera.

KOMENTÁŘ. Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral svou personální politikou znovu přitáhl k veřejnoprávnímu médiu negativní pozornost. Ani ne rok po pokusu jmenovat do čela zpravodajství kontroverzní Jitku Obzinovou najal jako „odborného pracovníka“ bývalého šéfa slovenských veřejnoprávních médií Jaroslava Rezníka. Akvizice stojí za pozornost z více důvodů. Zdaleka nejen proto, že Rezník ještě jako ředitel agentury TASR

To nejneutrálnější, co se dá říci o řediteli Českého rozhlasu René Zavoralovi je to, že je podivný. Byl členem poroty udělující takzvanou Krameriovu cenu. Poroty, kde sedí jeden proruský ...

Osobám, které se hluboce vciťují do Putinova nacistického režimu už otrnulo a zase jsou ve formě. Ohledně války na Ukrajině nám vysvětlují, jak se na svět nesmíme dívat černobíle, že je všechno ...

Společné soužití Čechů a Slováků v jednom státě se před třiceti lety pomalu chýlilo ke konci. Československo v roce 1992 vstupovalo do posledního roku své existence. K rychlému konci společného státu přispěly právě události z roku 1992. Pojďme si připomenout, jaké kroky vedly k zániku této středoevropské země.

Petr Uhl bol aj pre konzervatívca príjemný človek. Sálala z neho angažovanosť za ideu, ktorú vyznával. Ideu s ním človek nemusel zdieľať, ale angažovanosť mu musel až závidieť. Nerobil kompromisy, veď preto sedel vo väzení deväť rokov. Nekrológ za významným českým trockistom a neskôr ľavicovým liberálom píše Ján Čarnogurský.

Poslední prezident komunistického režimu zemřel před 30 lety. Krátce před smrtí se odehrál zápas o jeho duši. Příbuzní popřeli, že by vědomě souhlasil s církevním zaopatřením.

Jak daleko může někdo zajít ve svém lokajském postoji vůči cizím východním mocnostem, můžeme vidět nejen u nás na Hradě, ale čítankovým příkladem je slovenský expremiér z doby československé federace Ján Čarnogurský. Ten by se hodil do nějakého vysílání televize RT jako zapálený propagandista.

V březnu 1981 dorazili do vysočinského venkovského domu disidentů Věry a Pavla Roubalových příslušníci Státní bezpečnosti a začali provádět domovní prohlídku. Jeden z nich se posadil na velká akumulační kamna, začal na ně poklepávat prsty a podivoval se, že nehřejí. Spokojil se s vysvětlením, že Roubalovi si na přílišné teplo nepotrpí.

Bývalý slovenský premiér Ján Čarnogurský se 21. prosince pro kremelský Sputnik opět jasně postavil za své promoskevské vidění světa.

Za absurdní situaci označil slovenský premiér Igor Matovič úterní akci v Bratislavě, kdy proti vládě demonstrovali komunisté společně s neofašisty. „Ten včerejšek se komentoval sám,” řekl ve středu předseda slovenské vlády.

Stavební inženýrka Marta Čarnogurská je manželkou bývalého disidenta a politika Jána Čarnogurského. Mají spolu 4 děti a podařilo se jim překonat mnoho nesnází. Jak zvládala manželovo uvěznění, kdy se bála o syna a komu šla připomenout, že už je po revoluci a její muž je stále v base?

Bývalý slovenský premiér Ján Čarnogurský Právu řekl, že je proti přemístění pražské sochy maršála Koněva, ale pokud by k tomu došlo, mohla by být umístěna v srdci Slovenského národního povstání v Banské Bystrici nebo přímo na Dukle. Argumentuje tím, že Koněv velel karpatsko-dukelské operaci, která byla vedena na pomoc povstání.