Jeanne Moreau

Brigitte Bardot zemřela ve věku 91 let.

Ačkoliv francouzská herečka hrála v téměř padesáti filmech, její mýtus a její obraz zastínily jakoukoliv výzvu v oblasti interpretace.

Pro svět československého filmu byl tento rok na dlouhou dobu posledním, kdy měl otevřené dveře do světa, a to nejen východním směrem. Byla to doba změn a lidé ještě netušili, co se na ně už další rok chystá. Nejen o filmech a hercích informoval čtenáře časopis Kino, který každoročně vydával knižně Magazín.

Patřila k našim nejkrásnějším herečkám, říkalo se jí česká Sophia Loren, ve filmu se stala představitelkou luxusních milenek a mužům nebezpečných žen, natočila na pět desítek filmů a televizních inscenací, nakonec dala přednost lásce.

Kdosi z jejích současníků řekl, že měla vášnivou pusu jako Brigitte Bardotová a smutné oči jako Jeanne Moreau. Smutek a melancholie z ní přímo vyzařovaly. Jako by chtěla říct: „Vím, že od života nikdy nedostanu to, co bych opravdu chtěla. Ale nikdy mě neuvidíte na kolenou. Svůj kříž ponesu sama.“

Někdejší filmová hvězda a módní ikona žije stále ve vile La Madrague nedaleko Saint-Tropez, pracuje pro svou nadaci na ochranu zvířat a nepochybuje, že to má smysl.

Obyčejný kluk z chudé rodiny se stal obrovskou filmovou hvězdou a idolem celé generace žen. Sám své slávě nemohl uvěřit - považoval se za ošklivého. Šarmantní Ital podlehl ženám a dělal jeden skandál za druhým. Okouzlující Marcello Mastroianni.

Spíš než krásu si vybaví u jména herečky její fanoušci šarm a humor doplněný ironií. Jaroslava Adamová neměla moc přátel a nikdy se za to nestyděla. Tvrdila, že neuměla být roztomilá a příjemná. Nikomu se nepodbízela a nebyla diblíkem. Naopak dokázala být upřímná a ironická, což všichni neocení.

Americká herečka Meryl Streep bude 14. května hostem slavnostního zahájení 77. ročníku filmového festivalu ve francouzském Cannes, na kterém převezme čestnou Zlatou palmu.

Nakladatelství Gallimard publikovalo jeho scénář k filmu s herečkou Jeanne Moreau a nikdy neuvedenou hru o zavražděném římském císaři.

William Friedkin byl osobnost v pravém slova smyslu. Sice měl pověst sukničkáře a sebestředného umělce, jenž na začátku divokých 70. let stanul na hollywoodském piedestalu a uměl si to vychutnávat, avšak jeho přínos a nekonečně upřímný názor na kinematografii utvářely a budou utvářet příští generace tvůrců. A to nejen díky Vymítači ďábla, jímž Friedkin, jenž zemřel ve věku 87 let, pomohl zažehnout éru moderních a extrémně výdělečných blockbusterů.

Herečka Jaroslava Adamová patřila mezi výrazné osobnosti české kinematografie. Nejen, že k ní neodmyslitelně patřila cigareta, zrzavé vlasy, ale také byla známá velkým přátelstvím s Janem Werichem.

Francouzská divadelní i filmová herečka Jeanne Moreau se podílela na více než 120 filmech převážně v 50. a 60. letech 20. století. Lidé ji měli za femme fatale, ale hvězda měla i své slabé stránky... Herečka se narodila 28. ledna 1928 a zemřela 31. července 2017 ve věku 89 let.

Jeanne Moreau se během své pětašedesátileté kariéry objevila ve více než 130 filmech a za „nejlepší herečku na světě“ ji svého času nepovažoval nikdo jiný než slavný režisér Orson Welles. Za maskou uhrančivé femme fatale se však skrývala nesčetněkrát zraněná duše ženy, kterou dříve či později opustili všichni milovaní muži až na vlastního syna, byť ani jemu nedokázala být vždy milující matkou.

Některá naše setkání a partnerství jsou osudová. Existují lidé, kteří nám vstoupí do života a my na ně nikdy nezapomeneme. Mohou v nás vyvolat hlubokou lásku, vzbudit silné vášně, ale také nás mohou citelně ranit, ublížit, zlomit srdce. Kteří partneři jsou ti, jež ze svého života nikdy nevymažeme, která znamení jsou osudová?

O Francouzích se říká, že se již narodili s romantickými geny. Přece jen jsou především v amerických filmech zobrazeni jako lamače srdcí a svůdní atraktivní milenci. Proto bychom se měli kouknout na tyto francouzské romantické filmy.

Křehká něha i skrytá energie, leckdy až hraničící s hysterií. Štíhlá plavovláska, které neustále probleskovaly v očích uličnické jiskřičky, jako by v sobě ukrývala celý regiment různých charakterů. Dokázala perfektně rozehrát jakýkoli part, a jaká opravdu byla, věděli jen její nejbližší.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, jehož je Právo hlavním mediálním partnerem, má za sebou k dnešnímu dni pětapadesát ročníků. Vznikl už ovšem v roce 1946 v Mariánských Lázních. Než tedy vstoupíme do ročníku šestapadesátého, připomeňme si, jak festival začal a jak to s jeho věkem vlastně je.

Proslula čtveřicí filmů Dobrodružství, Noc, Zatmění a Červená pustina, které v první polovině 60. let natočil Michelangelo Antonioni.

Dnes končí 24. festival francouzských filmů. Uvedl v předpremiérách několik aktuálních filmů, z nichž většina předtím prošla velkými mezinárodními přehlídkami, jako jsou festivaly v Benátkách nebo v Cannes, a ukázala, že francouzští filmaři bez ohledu na žánr žijí a točí pevně zakotveni v dnešní francouzské realitě.

Těžko bych asi hledal film z poslední doby, na který by tak sedlo rčení „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.“ Francouzská komedie byla pro mne vždy symbolem dobré, až vynikající zábavy, lehkého humoru, jemuž nebylo nic svaté. Zřídkakdy se podařilo Francouzům v tomto žánru natočit vyloženě špatný film, ale tentokrát se překonali, a to ve snímku, který dnes premiérově přichází do našich kin pod názvem Jak býti dobrou ženou.

Ve věku 94 let zemřel francouzský herec Michel Piccoli, který hrál například ve skandální filmové tragikomedii Marka Ferreriho Velká žranice. O úmrtí informovala agentura AFP s odvoláním na Piccoliho rodinu. Piccoli ztvárnil během své kariéry široké spektrum rolí, vystupoval často i v ostře satirických a kontroverzních filmech.

Po staletí se v Číně nebo v Evropě bandážovaly nohy, aby bylo možno vklouznout do módních střevíců a společensky se odlišit. Dnes už sice obuv nabízí mnoho pohodlí, ale vzhled ještě stále vítězí. V Muzeu dekorativního umění v Paříži osvětluje výstava o historii obouvání vztah těla k obuvi, kdy módní diktát vnucuje idealizovanou formu přirozené anatomii.

Po staletí se v Číně nebo v Evropě bandážovaly nohy, aby bylo možno vklouznout do módních střevíců a společensky se odlišit. Dnes už sice obuv nabízí mnoho pohodlí, ale vzhled ještě stále vítězí. V Muzeu dekorativního umění v Paříži osvětluje výstava o historii obouvání vztah těla k obuvi, kdy módní diktát vnucuje idealizovanou formu přirozené anatomii, napsala agentura AFP.