Klasická hudba

Ale také maluje obrazy ke skutečným básním Jiřího Žáčka. A kromě toho připravuje výstavu veselých barevných portrétů na podporu paliativní péče. Jak došlo k jeho spolupráci s básníkem Jiřím Žáčkem? Moderuje Vladimír Kroc.

Tam, kde se klasická hudba na rozhlasových vlnách či na televizní obrazovce objevuje, musí být kromě dramaturgů či editorů někdo, kdo celý proces řídí, usměrňuje. Napřed mu zajistí rozpočet a po výrobě zařazení díla do televizního programu. Bývá výhodné, pokud má takový šéf cit pro věc, pokud dokáže přinášet impulsy, inspirovat. Na evropské televizní scéně posledních desetiletí lze hrstku múzických manažerů objevit. Jedním z nich byl Stefan Felsenthal, člověk který uměl být novátorem, zároveň však s úctou jak ke kulturní, tak široce humanistické tradici Evropy. Jeho životní pouť ho k tomu ostatně předurčila. Pocházel z židovské rodiny v Německu, žil v Nizozemí, ale miloval Prahu i naši hudbu. Nejvíc si vážil Bedřicha Smetany.

Když se u nás v souvislosti s klasickou hudbou vysloví německé příjmení Albrecht, podvědomá reakce všech, kteří tuto scénu dlouhodobě sledují, je nepochybně stejná. Ach ano, to byl kdysi ten hamburský dirigent, křestním jménem Gerd, který přišel k České filharmonii s velkým vzájemným očekáváním, ale odešel za vzájemného roztrpčení a neshody… Tentokrát ovšem bude řeč o muži jménem George Alexander Albrecht. Dlouholetém uměleckém šéfovi Hannoverské státní opery, kde podle všeho hrál první housle i jako nepsaný ředitel výkonný. Ani poté se v oblasti múzického manažerství neztratil, ale s pokračujícím věkem nejen jaksi „bokem“ dirigoval, ale vrátil se i k lásce svého mládí. Ke komponování. A na pouť s taktovkou v ruce vyslal i svého syna Marka.