Komentáře

Socha sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, jehož vojska se podílela za druhé světové války na osvobození koncentračního tábora Osvětim či Středních Čech a Prahy, dnes ráno zmizela ze svého podstavce v Praze 6. Radnice jí nechala odstranit a dílo z roku 1980 bude umístěno v Muzeu paměti 20. století. Bořit tyto pomníky až teď, je pozdě. Na druhou stranu je to odraz doby a toho, že sovětské a ruské symboly jsou nadále spojovány se současností. Rusko za vlády Vladimira Putina totiž neopustilo své velmocenské plány na ovlivňování východní Evropy a dopady toho jsme viděli dnes i v Praze 6.

Doba je mimořádná, zažíváme něco, na co budeme patrně vzpomínat dlouhá desetiletí, tedy pokud to ve zdraví zvládneme a přežijeme. Člověk je skoro podezřelý, pokud pochválí nějaký vládní návrh, nicméně jako publicista se snažím měřit všem stejným metrem, tím se samozřejmě nijak nevyvinuji z určité míry subjektivity, která k tomuto řemeslu zákonitě patří.

V posledních řekněme deseti, možná i patnácti letech se přihodila jedna na první pohled nenápadná a velmi nepatrná změna ve společnosti, ale v realitě má podle mého přesvědčení naprosto nedozírný vliv na naše životy. Ale jak už to tak bývá, pod svícnem bývá největší tma, takže málokdo tuhle změnu vnímá. A pokud už ji vnímá, tak většinou nedbá jejích obrovských důsledků.

V některých domovech důchodců a dalších zařízeních, ve kterých je poskytována péče seniorům, řádí koronavirová nákaza. Nejohroženější skupinu obyvatel se vládě a úřadům bohužel přes všechny sliby (a chyby) nepodařilo ochránit. Existuje ale jedno zařízení, kde jsou na seniory skvěle připraveni, kde je dost místa a kde by byli tito lidé v bezpečí. Navíc by tam měli výborného kamaráda a rádce, což je ve vyšším věku vždy dobré. Je to zámek v Lánech, ve kterém přebývají od roku 1921 naši prezidenti.

V posledních dnech se píše o vyjádření Světové zdravotnické organizace (WHO) o (ne)účinnosti nošení roušek. WHO ale varuje jen před jejich špatným používáním – to z nich totiž může sekundárně dělat riziko. Z vyjádření WHO nevyplývá, že by správně používané roušky do prevence nákazy koronavirem nepatřily.

Německá média dnes tvrdě kritizují maďarského premiéra Viktora Orbána, který díky novému kontroverznímu zákonu může v době nouzového stavu zemi řídit pomocí dekretů. Orbán podle německého tisku ničí demokracii a nestoudně využívá koronavirus, aby rozšířil svou moc. Podle serveru magazínu Der Spiegel už Maďarsko politicky vůbec nepatří do Evropy.

Vláda přijímá v boji proti epidemii koronaviru drakonická opatření, která mají fatální dopady na podnikatelský sektor. Stovkám tisíc malých firem a živnostníkům bylo ze dne na den zakázáno pracovat.

Když převrhnete mléko na gauč, už je zpátky do sklenice nedostanete. Proto nemá valného smyslu se rozčilovat nad skutečnostmi, které se nedají vrátit nebo napravit. Ale pamatujme si následující:

Kam může vést náboženský fanatismus v době krize, ukazuje případ muslimského duchovního Jamila al-Mutawy z palestinského pásma Gazy, který minulý týden v pátek během náboženského kázání oslavoval koronavirus jako vojáka Alláha, který postihuje nepřátele muslimů, ale muslimy nechává na pokoji. Naopak české muslimky si nebezpečí koronaviru uvědomují a zapojily se do kampaně „šijte roušku“.

Těžká doba si žádá nelehká řešení, což se týká i finančních úlev a injekcí do ekonomiky dušené pandemií. Či přímo konkrétním lidem, například živnostníkům. Ani tady ale vláda nezapře svůj genetický kód, který provází její fungování. Vlastně už celých šest let, jakkoliv se konstelace kabinetů měnily.

Tak se zdá se, že s czexitem ještě počkáme. Nikým nezvolení bruselští byrokraté na zasedání tzv. Evropského parlamentu totiž jasnou většinou schválili nařízení, která mají členským státům EU či jejich firmám údajně pomoci v boji s covid-19 a jeho ekonomickými následky. Pod touto záminkou EU pošle Česku dotaci 32,6 miliardy Kč, jimiž chce naši zem – dosud bojující v přední linii o záchranu své samostatnosti – zavléci do spárů George Sorose a jeho nohsledů. Nic nového!

Před pár dny jsem si přečetl výzvu lékařky Pavly Kovaříkové z nemocnice Na Bulovce a musel jsem se hodně nadechnout. Nejedná se o pláč poraženého, ale prosbu bojovníka z fronty, který stojí proti velké přesile, docházejí mu síly a prosí o pomoc nás ostatní, kteří jsme v zázemí. Mluví za všechny zdravotníky, kteří jsou v této složité a vysilující situaci.

Nejpesimističtější prognózy předpovídají české ekonomice letos desetiprocentní propad a schodek státního rozpočtu kolem 300 miliard korun. Světová ekonomika pak podle nejponuřejších ze scénářů klesne výrazněji než kdykoli po druhé světové válce, a letošek tak bude z celosvětového hlediska hospodářsky nejhorším rokem od Velké deprese 30. let. Stále častěji se tak objevuje otázka, zda takto mocným ochromením ekonomiky – se všemi neblahými důsledky, které to může mít nejen letos – neplatíme až přílišnou daň za opatření pro boj s koronavirem.

Když se zveřejnily první odhady výsledků předčasných izraelských voleb, začali příznivci premiéra a lídra konzervativní strany Likud Benjamina Netanjahua ve stranické centrále opět skandovat své oblíbené pokřiky „král Bibi“ a „kouzelník“.

Dlouhé roky deformovaly verdikty České filmové a televizní akademie osobní animozity, politikaření a názorové zpátečnictví, letos poprvé rozhodovaly skutečné kvality a rozum.

Podle statistik pražských developerů se loni v metropoli prodalo 5600 nových bytů. Oproti roku 2018 to je sice nárůst o 600 bytů, ale přesto není nad čím jásat. V Praze by jich ročně bylo potřeba prodat alespoň 10 tisíc.

Jestli jste ani navzdory karanténní paralýze nepropadli pocitu, že se zastavil či dokonce vrátil čas, po pár hodinách s novou televizní stanicí ČT3 ho bezpečně mít budete. Program dočasného veřejnoprávního kanálu, jenž cílí v prvé řadě na důchodce, tak vehementně usiluje o iluzi bezpečného retra, až z toho jednomu naskakuje vyrážka.

Situace je vážná, nový SARS se šíří Evropou, která zaspala, a my máme možnost nyní volit mezi větším a menším zlem. Možnost vydat se cestou, kterou zvolily státy Singapur nebo Tchaj-wan jsme už propásli. Stále máme ale možnost epidemii zbrzdit a nevydat se cestou Itálie a Španělka. Vládní opatření částečně fungují, ale jsou nesystémová, chybí jasný epidemiologický plán. Chybí dostatečné testování kontaktů, a především ochrana zdravotníků – v tom stát selhává na celé čáře. Zachránit nás teď mohou pouze domácí české technologie, disciplína a vzájemná solidarita.

Pamatuju si to jako dneska, i když je to už osm let. S tříměsíčním dítětem v kočárku jsem vešla do jedné z londýnských lékáren a prosila tamní magistru, aby mi doporučila kvalitní sirup nebo jiný lék, protože kojenec už několik dní strašně kašle. „Ale to přece nic není, milačku!“ usmála se na mě ta velice elegantní dáma v brýlích. „Vaše dítě jen prostě ještě nemá Anglii v plicích!“

Kvůli epidemiologické situaci spojené s onemocněním COVID-19 přistoupila vláda k omezení našeho volného pohybu. Současně sdělila, že pokud nebude boj s koronavirem úspěšný, je připravena přijmout další, ještě tvrdší opatření. Celá situace má ovšem obrovský rozměr nejen medicínský, ale i politický, ekonomický, společenský a psychologický. Podrobujme tyto věci veřejné kontrole.

Panika kolem koronaviru, již naše vláda úmyslně přiživuje a zneužívá, aby posílila svůj vliv na úroveň diktatury (samozřejmě rádoby ve jménu veřejného zájmu), čímž mimo jiné likviduje hospodářství a odsuzuje sta tisíce lidí k fatálním existenčním problémům, je z hlediska vědců (ne politikům sloužících panáků) i rozumu nepochopitelná. Stačí číst reálná a potvrzená čísla, umět základní matematiku a poslechnout si odborníky, kteří nový koronavirus studují.

Slováci už mají dost korupce a organizované kriminality v politice, a proto v sobotních parlamentních volbách odvolali mafiánské elity, píše německý tisk o hlasování, v němž propadly strany dosavadní vládní koalice.

Vítězi voleb na Slovensku Igoru Matovičovi gratuloval český prezident i premiér Andrej Babiš.

Aktuálně se v Poslanecké sněmovně diskutuje o novele zákona o České národní bance (ČNB). Není to žádná novina. Návrh novely zde v minulosti už byl a nyní se vrací. Vše vychází z požadavku ČNB, aby získala větší pravomoci.

Volby na obzoru, levicové voličstvo početné, vzhůru tedy do útoku o zástavu hlavního obránce těchto skupin obyvatelstva. Každý používá jiná lákadla – ať už komunisté, sociální demokraté či odboráři. Ale v tom základním se shodují. Tedy že to má zaplatit erár, případně velké firmy.

Cestou do práce jsem se zastavil ve své oblíbené kavárně pro kávu s sebou. Smutná a zdrcená paní kavárnice mi přes stoleček ve vchodových dveřích podala objednané espresso a bezradně krčila rameny na můj dotaz, jak ekonomicky ustojí to, že prakticky nemá zákazníky.

Když jsem začal psát tento komentář, přišla zpráva, že Česko má oficiálně 833 nakažených koronavirem (o tisících dalších se téměř jistě neví) a dvacet tisíc lidí je v neschopnosti kvůli karanténě. Druhý týden už je republika paralyzována, nikdo nic nesmí, umírá ekonomika. Jen o šest týdnů zpátky ministr zdravotnictví Adam Vojtěch koronavirovou hrozbu banalizoval a ve sněmovně spolu se soukmenovci z vládní koalice zabránil diskusi, zda je země na nebezpečí připravena. I když to popírá, jeho článek zveřejněný 4. února 2020 v novinách spadajících do svěřenského fondu Andreje Babiše je nezpochybnitelný důkaz.

Ještě než se i na Slovensku vše muselo začít točit kolem šíření zákeřného koronaviru, proběhla v zemi Bouřka. Tak se jmenovala operace policie a prokuratury, při níž bylo zatčeno po celé zemi 13 soudců a pět dalších osob většinou taky spojených s justičním či právním prostředím. Je typické, že tato bezprecedentní operace se odehrála až po sečtení výsledků parlamentních voleb, a tedy v okamžiku, kdy už bylo jasné, že éra Ficova Smeru končí.

Rok 2019 přinášel jasná varování. Na planetě se podle dat LMC Automotive prodalo o 4 procenta méně aut než v předchozím roce. Tržby padaly skoro všude. Ale vlivní tohoto světa se tvářili, že nic nevidí a neslyší a místo aby ekonomice pomohli, řešili, zda se budou smět prodávat spalovací motory ještě v roce 2035. Neboli průmysl dusili ještě víc. Politici přemýšleli, jak automobilky rychle změnit, aby prodávaly to, co zákazníci bez dotací nechtěli. A vůbec jim nepřišlo divné, že se neptají zákazníků. O zákazníky tu najednou nešlo. Ti měli držet hubu a krok. To se jim ale nelíbilo, a tak nákupy aut odkládali.

Nevím, jestli pochybování o rouškách není trestné. Ale pochybování je pilíř evropské civilizace, nedá se to zastavit. Vidíš, slyšíš, pochybuješ, říkají filozofové oponující klasickému „straně a vládě věřte, soudruzi“. Snad se pochybovat o rouškách smí, sám premiér s vládou o nich mluvil rozpačitě, než se rozhodl, že je to hlavní zbraň jeho propagačního boje proti koronáči virusákovi.

Spolek Milion chvilek pro demo­kracii pro mne znamenal od počátku paradox: spolek plný docela sympatických cílů, zároveň plný docela nesympatických lidí.

Po třech dnech byly konečně spočítány výsledky volebních shromáždění (caucusů) v Iowě, kterými demokraté odstartovali svoje primárky. Výběr kandidáta, který se v listopadu postaví Donaldu Trumpovi, ale nezačal pro demokraty vůbec dobře.

Minulý týden jsme zažili historickou událost. Británie opustila EU. To tu ještě nebylo. Dosud se všichni do EU jen hrnuli jako do klubu bohatých. Jenže časy se mění. Britové jako první uznali, že než být v klubu předlužených, to raději budou sami.

Kritické a nenormální situace, jež vykolejí naše zvyklosti, seberou nám jistoty a znejistí budoucnost, v sobě skrývají obrovský potenciál. Všichni jsme se teď ocitli v bodě, kdy je třeba dělat vnitřní rozhodnutí, jimž jsme se dosud úspěšně vyhýbali. Nemusí jít zdánlivě o nic velkého. Ale dost často ty nejzásadnější věci vypadají jako drobnosti.

Pařížané v neděli šli přes šířící se epidemii koronaviru hlasovat, aby rozhodli o novém starostovi hlavního města světa, jak rádi přezdívají svému městu. Vyvrcholil tím příběh snad nejbizarnějších komunálních voleb v historii francouzské metropole.

Jak asi všichni víme, česká vláda vyhlásila pro celé území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného odborně jako SARS CoV-2) nouzový stav. A to na dobu od 14.00 hodin dne 12. března 2020 na dobu 30 (kalendářních nikoliv pracovních) dnů.

Ne, toto není další článek šířící paniku z koronavirové epidemie, ani článek „moudře“ sdělující statistiky porovnávající počty obětí koronaviru s počty obětí chřipky či dopravních nehod. Svůj postoj a postup si každý z nás volí sám na základě svých zkušeností a preferencí, já nemám sebemenší úmysl se zařadit do dlouhé řady různých radílků.

Média jsou plná informací o rušení kulturních či sportovních akcí, zastavení nejrůznějších lig a odkladu mistrovství. V mnoha zemích světa ovšem zákeřný koronavirus zahýbal také s termíny či dokonce výsledky voleb a má už mnohde zásadní vliv na vnitřní politiku.

Ve vypjaté době světové epidemie je načase se pokusit o pozitivní pohled na věc. Současná krize už teď vyvolává spoustu reakcí, co dodávají optimismus. Dobrovolníci nabízí pomoc seniorům i státu, daleko víc lidí se zajímá o hygienu, dá se čekat, že do budoucna budeme na podobný problém o dost líp připravení. A taky si vyzkoušíme o něco pomalejší svět.

Andrej Babiš už více než dvanáct měsíců dusí Aero Vodochody. Nákup čtyř letounů L-39NG stále čeká na schválení.

Na planetě je pár zemí, které si zaslouží od ekonoma zvýšenou pozornost jako makroekonomické laboratoře. Podle mě sem patří Zimbabwe, Venezuela či Kuba. Všechny tyto země se nějak snažily zásadně měnit ekonomiku k lepšímu. A nikde jim to nevyšlo.

Hrubý domácí produkt (HDP) Spojených států se loni zvýšil o 2,3 procenta. To je nejméně od roku 2016 a znamená to, že růst už druhý rok za sebou zaostal za tříprocentním cílem administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Vyplývá to z údajů, které dnes zveřejnilo americké ministerstvo obchodu.

Kdyby prezident Miloš Zeman o uplynulém víkendu nenavštívil sjezd obskurního pidispolečku Strana práv občanů (kterému je i čestným předsedou) a nesezval své (snad stále) věrné a nejvěrnější přátele a spolupracovníky na Hrad na oslavu sedmého výročí své inaugurace, běžný našinec by se zřejmě musel začít ptát, jestli vůbec ještě máme nějakého prezidenta. Tentýž našinec by se rovněž dotazoval, zda má Česká republika ještě koaliční vládu a nebo místo ní zemi spravuje pár superministrů.

Jak shrne Zpětné zrcátko zítra, počátek března je plný dnů, které nechaly v dějinách naší země výraznou stopu. Bez povšimnutí prošel jen včerejší 8. březen (1932), kdy se narodil Josef Mašín ml., ve 14 letech (!) vyznamenaný Edvardem Benešem (Za chrabrost) jako účastník II. protinacistického odboje a dnes poslední žijící člen nejvýznamnější skupiny protikomunistického III. odboje.

Zatímco Evropa se dostává do první fáze snahy o zvládnutí infekce nového viru, zdá se, že v Číně postupně dochází k obratu směrem „k normálu“. Svědčí o tom alespoň růst znečištění nad tamními městy poté, co snížení ekonomické aktivity vzduch na chvilku pročistilo.

Často jsem překvapen, jak málo lidé vědí o bankách a obecně o penězích. Velmi často slyším, jak si lidé myslí, že jsou peníze kryté zlatem, nebo že kurz koruny k dolaru je dán poměrem zlata, které mají Češi a Američané. Hodně lidí vůbec netuší, co to je centrální banka. Je to pro ně banka jako každá jiná. I ti, kdo tuší, ji ale berou jako stát ve státě. Berou ji jako banku, v níž neexistuje rozpočet a vše je neomezené. Ukazuje se, jak žalostně chybí finanční gramotnost.

Vykupování potravin, rušení některých sportovních či kulturních akcí, omezení letecké dopravy i karanténa v mnoha městech a obcích. Jak nakažlivý infekční koronavirus, který je dnes označovaný jako Covid-19, začal přeskakovat z Číny do jiných zemí světa, měnil se v myslích lidí v monstrum, protože spolu s virem zmutovalo i naše vnímání. Zásadní důsledky to má na společnost, politiku i ekonomiku. Začalo se u toho zapomínat, že je to jen nemoc, která přišla a zase odejde. Jistě, zanechá za sebou mnoho mrtvých, což je tragédie, ale panika pořád není na místě.

Konec pokusu o puč pravicových stran ve vládě Národní fronty. Takové hodnocení při připomínce výročí 25. února 1948 použil v článku na facebookovém profilu KSČM místopředseda této strany Stanislav Grospič. Tento tendenční shluk slov a frází pochopitelně vyvolal ostré odmítavé reakce u velké části politické scény, ale i u veřejnosti.

Před závorku chci vytknout, že jsem nikdy nebyl komunista, ani jsem je nikdy nevolil, ani nikdo z naší široké moravské rodiny s nimi nesympatizuje a nebyl jejich členem. Nicméně jako právníka mne již několik let vrtá hlavou jedna systémová věc, o které se žel většinou nediskutuje věcně, ale spíše pod tlakem emocí. In medias res: Jde o platnost a účinnost lustračního zákona.

Předesílám, že nejsem fanda srovnávání Evropské unie se Sovětským svazem, respektive někdejším soustátím loutkových režimů, včetně Československa, řízených Moskvou. Úroveň osobní svobody, blahobytu i míra suverenity jednotlivých členských zemí Unie je stále nesrovnatelná se žalářem národů, který reprezentoval reálný socialismus vzor 1948–1989. Dokládat to konkrétními příklady by bylo urážkou ctěného čtenářstva.

Minulý pátek vyšel průzkum popularity politiků od CVVM. Nepřekvapí, že nejvíc sympatizantů má pořád premiér Babiš a Václav Klaus ml., zajímavější je ale jiná kolonka ve výzkumu – známost. Lídry opozičních stran víc než třetina lidí vůbec nezná, předsedu ODS Fialu po 6 letech v čele strany nezná 18 %, zatímco mladého Klause jen 5 %. Jak vznikají tak propastné rozdíly?

Většina malých a středních podnikatelů si ani nevšimla, že přichází změna, která je připraví o podnikatelskou svobodu. Právě v těchto dnech se v Poslanecké sněmovně jedná o novele daňového řádu. Nejvíce podnikatele dráždí prodloužení lhůty pro vratku DPH o 15 dnů. Vláda zadrží naše peníze a vytvoří si kontokorent ve výši asi 25 miliard Kč! To by bylo křiku, to by bylo kontrol a soudů, kdyby to udělal zaměstnavatel svým zaměstnancům! A oprávněně, protože hospodařit svévolně s cizími penězi je lumpárna. Vláda to udělá.

Minulý týden byl velmi zajímavý na zprávy z průmyslu. Německý průmysl zaznamenal největší propad od roku 2009! Konkrétně v prosinci meziročně poklesl o nečekaných 6,8 procenta. Ekonomové se z toho vyjevili. Vloni se totiž Německo jen těsně, minimálně na papíře vyhnulo recesi – a ten stejný strašák je tu zas. A aby toho nebylo málo, přicházejí kvůli koronaviru zprávy o dočasně uzavřených čínských továrnách vyrábějících součástky pro evropský průmysl. A do třetice všech ran: Taky vyjednávání mezi EU a Británií ohledně obchodního propojení po brexitu nebude asi tak snadné, jak se mnozí domnívali. Jinými slovy, máme zde nejistot jak máku.

Do Americké filmové akademie se od nového roku trefoval kde kdo: kvůli údajné rasové a genderové diskriminaci, o níž měla svědčit absence ženských jmen v kategorii Nejlepší režie a obecně i nízký počet „jiných než bílých“ kandidátů napříč všemi obory. Z hysterických reakcí médií by jeden nabyl dojmu, že v Hollywoodu snad ještě ani nezrušili otrokářský systém, natož aby tam ženy měly nějaká práva.

Proč pláče malé dítě, víme. Má hlad. Pokakalo se. Počuralo. Jiné dítě mu rozšlapalo na písku bábovičky. Upadlo. Chce někam. Nechce nikam. Chce něco. Nechce nic. Chce víc.Proč pláče dospělý člověk, také víme. Přijde o někoho blízkého. Dojme se. Štěstím. Prohraje. Je zrazen. Upadne. Je svědkem velké či malé katastrofy.

Česká politika trpěla zajímavou debilitou. Různí činitelé čas od času ohlašovali veřejnosti, že jim ten či onen nabídl úplatek. Neřekli to policii, nýbrž médiím a krom svého tvrzení neměli žádný důkaz. Trapné bylo, že nevěděli, jak správně postupovat, což by politici vědět měli: oznámit věc diskrétně policii a s její pomocí narafičit vše tak, aby korupčníka chytili při činu. Jinak se korupce obtížně prokazuje.

Premiér na tiskové konferenci znovu uklidnil veřejnost a potvrdil, že Česká republika si vede skvěle a že je nejlepším místem k životu, aniž by však upřesnil, zda jen pro něj, nebo i pro nás ostatní. Roztodivné tabulky ale naši výjimečnost a premiérova slova jen potvrzují.

Současný důchodový systém je časovanou bombou, bude do něj přinejmenším třeba nalít víc peněz. A hlavně najít politickou odvahu říct, odkud se vezmou. Neřkuli zvýšit věk odchodu do důchodu. A také by bylo hezké, aby lidé už dříve tušili, jaké zhruba penze se jednou dočkají. Potud je jasno, na většině ze zmíněného panuje shoda. A podobné unisono zní i u toho, jak těžké je s tím něco udělat.

Spojené státy americké se chystají na nejsledovanější událost roku: finále ligy amerického fotbalu, tzv. Super Bowl, který se bude hrát v neděli v Miami. Právě atraktivita floridského města v kombinaci s velkým zájmem mezi fanoušky zúčastněných týmů vyhnaly ceny lístků nejvíce za poslední roky. Jeden lístek se prodává v průměru za sedm tisíc dolarů, ty nejdražší jsou k dispozici za 60 tisíc dolarů (téměř 1,4 milionu korun).

Minulý týden náhle odešel jeden z nejvýznamnějších politiků polistopadové éry naší země, předseda Senátu a dlouholetý primátor Teplic Jaroslav Kubera. Byla to pro mě velmi bolestná zpráva, protože jsem ho považovala za svého přítele a den před jeho smrtí jsem s Jaroslavem chvilku strávila na kongresu ODS.