Komentáře

Vystoupení ministryně místního rozvoje Dostálové v pořadu Otázky Václava Moravce na téma nový stavební zákon spustilo zajímavou debatu hned několika směry. Je vůbec potřeba nový zákon? Postupovalo ministerstvo při přípravě zákona správně? A proč politikům a úředníkům do přípravy legislativy neustále tlačí své myšlenky soukromý sektor?

Léta se řešilo, co bude, až dojde ropa. Lidé se báli, že katastrofa. Byli ale i rebelové. Ekonomové takzvané rakouské školy tvrdili, že ropa nedojde nikdy. Podle nich nás vývoj posune a dřív, než ropa dojde, nebudeme ji už používat. Dnes se ukazuje, že to byla dobrá vize. Nicméně ekonomové si to přeci jen představovali jinak. Věřili ve vědu a technologický pokrok. Jenže v realitě k opouštění ropy nedochází technologickým pokrokem, nýbrž rozhodnutím úředníků. S tím se nepočítalo.

Po zabití generála Kásima Sulejmáního, údajně druhého nejmocnějšího muže Íránské islámské republiky, při americkém útoku v Iráku se v českých médiích ozvaly hlasy na obranu amerického rozhodnutí zabít generála Sulejmáního a zároveň se ozvali politici a novináři, kteří americký útok kritizují.

Citát z uzavřeného oddělení blá­zince zvaného Pirátská strana: „Koncept levice a pravice je přežitý… Jsme liberálně demokratická středová strana.“ — Předseda pirátů Ivan Bartoš na sjezdu pirátů v Ostravě

I když se nám země jako Irák a Írán mohou zdát hodně vzdálené, nemůže současná krize a eskalace napětí v regionu těšit asi nikoho. Z pohledu Evropy je samozřejmě válka na Blízkém východě a celková destabilizace regionu zvláště negativní: Mohou se odrazit na cenách ropy, na migračních vlnách a koneckonců i na bezpečnosti v souvislosti s hrozícími teroristickými útoky. Proto rozumím některým hlasům, které zabití generála Sulejmáního na přímý rozkaz prezidenta Trumpa označují za zločin proti mezinárodnímu právu a tvrdě jej kritizují. Rozumím jim, ale zásadně s nimi nesouhlasím. Proč?

Zatímco vklady klientů v bankách (běžné účty, spořicí účty a termínované vklady) nedokázaly svými výnosy zhruba tříprocentní inflaci loni porazit, investice do akciových fondů přinesly často i dvouciferné zhodnocení. Vyplývá to z ankety mezi analytiky.

Jaké změny čekají české podnikatele v roce 2020? Jakou cestou se ubere EET? A co právní elektronický systém pro podnikatele (PES)?

Nepotřebujeme slyšet, jak skvěle na tom jsme. Potřebujeme změny, které nám pomohou, abychom se zase nemuseli dívat, jak nás sousedé předbíhají.

Zajímá vás, kolik Češi utratí za teplo v poměru k průměrné mzdě? A jak jsou na tom v porovnání např. s Němci?

Povolování staveb zřejmě bude možné i v elektronické formě. Sněmovna dnes schválila novelu, podle níž vznikne informační systém pro vyřizování všech záležitostí stavebních řízení. Digitalizace by měla vést ke zkrácení a zjednodušení řízení pro investory, projektanty, správce inženýrských sítí i úředníky. Předlohu nyní dostane k projednání Senát.

Nic s tím nenaděláme, ale svět se mění. I to, co se zdálo léta nedotknutelné, najednou dotknutelné je. Tak jako se v některých zemích místo o matce a otci mluví o rodiči jedna a dva, začalo se ve světě mluvit o nutnosti změnit financování veřejnoprávních médií. Pozornost si získala zejména média v Británii. BBC nejspíš čekají velké změny.

Poslední z řady novoročních a vánočních poselství se neslo v duchu optimistického technokratismu. Andrej Babiš dal svým voličům přesně to, co chtěli slyšet: záplavu dobrých, lepších a vůbec nejlepších čísel, v jejichž výčtu snad už chybělo jen to, kolik se v Česku vyrobilo tun oceli.

Komunistická vláda v Pekingu už více než půl roku odmítá výzvy prodemokratických demonstrantů v Hongkongu, který je Zvláštní administrativní oblastí Číny. Na jeho území by měla platit strategie „jedna země, dva systémy“, jenže Čína porušuje některé dohody a ukazuje světu, že smlouvy jsou pro ni v tomto případě jen cáry papíru. Ovšem tato tvrdá politika má dopad i mimo Hongkong, konkrétně na Tchaj-wanu, kde se uskuteční už 11. ledna prezidentské volby. A pročínské síly zde budou podle všeho jednoznačně poraženy.

Závěr roku bývá přirozenou a oblíbenou příležitostí k hodnocení končícího roku a k vyslovení nadějí, jejichž naplnění očekáváme od toho nového, příštího. Stovky politologů, prognostiků, kněží, publicistů, novinářů, politiků, kinoherců, kytaristů, blogerek, striptérek a jiných celebrit se stávají aspoň na jeden den Zpětnými zrcátky. Nejinak tomu je i letos a v zemi, kde je prognostiků – eufemisticky řečeno – jak naváto, se této tradici nemůže vyhnout ani samo Zpětné zrcátko.

Ústavní soud (ÚS) je klíčovým prvkem demokratického právního státu, to ví dnes i naši středoškoláci. Jak říkají např. francouzští právní teoretici, bez ústavního soudu si „L Etat de droit“ (právní stát) nelze ani představit.

Slavíme i nadáváme – jak kdo – na třicet let od listopadu 1989. Uteklo to jako voda. Hodnotíme ten čas v průzkumech, jako bychom nevěděli, že vypovídají nejvíc o nás. Je to dost, nebo málo, těch třicet let? Co jsme dokázali a co jsme pokazili? Zkusme se ohlédnout ve Zpětném zrcátku, co zůstane potomkům, až budou hodnotit svých třicet let?

V každé správné revoluci hrají velkou roli symboly. Stejně jako v každých oslavách revoluce. Rok 1948 symbolizuje Klement Gottwald, hlásící revolučně naladěným masám, že se právě vrátil z Hradu a že pan prezident všechny jeho návrhy přijal. V listopadu 1989 se velmi rychle stal symbolem Václav Havel a jeho vítězné „véčko“. Jak to vlastně bylo? A listopad 2019?

Volíš Losnu, nebo Mažňáka? Kruciální otázka z Rychlých šípů nepřipouští třetí možnost. A podobné je to s Milošem Zemanem. Ovšem nikoliv jen s postojem k současnému prezidentovi – to by šlo ještě pochopit – ale i s rádoby hodnocením jeho konkrétních kroků. A kapitolou sama za sebe je i posedlost jeho suitou, zvláště jistým úředníkem t.č. ve funkci hradního mluvčího.

Miloš Zeman si na sebe upletl bič, když před lety zrušil úspěšnou tradici prezidentských novoročních projevů. Jeho předchůdci podávali „zprávy o stavu Česka“ a akcentovali některé spojující momenty předchozího a následujícího roku, které jsou důležité pro národní komunitu. Miloš Zeman je však osobnostně člověk, který se za každou cenu rád odlišuje.

Trvalý a drtivý náskok hnutí ANO ve volebních průzkumech, ale i zkušenosti z předchozích voleb vedou čelné představitele malých opozičních pravostředých stran k úvahám o vzájemné hlubší integraci anebo nejrůznějších formách volebních koalic. Soudě podle posledního dění ale zůstane jen u úvah a líbivých frází, protože když má přijít na skutečný čin, tak skutek utekl. A s ním fakticky mizí i možnost výraznějšího přemalování politické mapy v zemi.

Místopředseda České pirátské strany Jakub Michálek vyzval TOP 09, aby zanikla a „uvolnila potenciál pro další subjekty“. Myslí si, že rozdrobená opozice nemá šanci porazit „hegemona“ Babiše. A bez strany Miroslava Kalouska, Karla Schwarzenberga a Markéty Pekarové Adamové by to podle něj šlo zjevně lépe.

Po přečtení úvahy spisovatele Vlastimila Vondrušky Dejte nám s tím vším už pokoj!, si Zpětné zrcátko nechalo čas na zjištění, kde je problém. Zda v tom, že si autor spletl adresu i dobu, když text místo do Humoristických listů poslal do sobotní MF Dnes, či zda vzápětí vydá list zprávu o nečekané Vondruškově hospitalizaci. Pravda je daleko prostší a spočívá v angažmá Vlastimila Vondrušky ve funkci skrytého ideologa hnutí ANO, jak ostatně dokázal již několikrát svými eseji a komentáři. V čem je jádro pudla?

Dva poslední roky řádění reálného socialismu v naší krásné zemi jsem strávil coby dělník, konkrétně vozdozorce, ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě.

Třináctiletá dcera mého známého přišla ze školy a trochu poplašeně mu vyprávěla o hodině biologie, ve které se od učitele dozvěděla, že pokud se „nic neudělá“, naše planeta do deseti let shoří a my s ní.

Náklady na podporované zdroje energie v posledních letech každoročně činí přes 40 miliard korun, loni částka vyplacené podpory dosáhla 46,1 miliardy korun. Od roku 2006 stát na obnovitelné zdroje v Česku vyplatil přes 340 miliard korun Pokračování na Euro.cz. Příspěvek Kolik stojí obnovitelné zdroje? (infografika) pochází z Cnews.cz

Informace o úmrtí zpěváka Karla Gotta se dostala na titulní stránky dnešního slovenského tisku. Noviny otiskly Gottovy fotografie a ve svých vydáních přinesly články o zpěvákovi, který zemřel v úterý ve věku 80 let.

Hnutí ANO si dříve zakládalo na tom, že je tu pro všechny. Tedy že je jakýmsi amorfním politickým uskupením, které je schopno svůj záběr rozšířit do jakýchkoliv končin voličského spektra. Z vývoje posledních let se ovšem zdá, že projekt Andreje Babiše jednu demografickou končinu opustil. A v jiné se naopak rozhodl pevněji usídlit.

Nesvoboda a manipulace nikdy nebyly tak svůdné a lahodné jako dnes. Nepráskají bičem, nestahují z nás kůži a nemíří na nás zbraněmi, naopak: plní nám nákupní košíky, skříně, garáže, lednice, hlavy a břicha vším, na co pomyslíme; spotřeba a konzum jsou návykové a my jsme feťáci dobrého, pohodlného a kaloricky vydatného životního stylu. Přežíráme se zbytečnými informacemi i zbytečným jídlem, dopujeme se falešnými emocemi a instantními názory, až už v nás nezbývá jediné místečko na vlastní myšlenky.

Reflex už více než dvacet let tiskne komiks Zelený Raoul, který za tu dobu stačil pozurážet celou politickou scénu, polovinu národa a zhruba čtvrtinu našich celebrit. Kdybych na tomto místě hájil jakékoliv cenzurní zásahy do svobody uměleckého projevu, případně práv činit si veřejně srandu z (téměř) kohokoliv a čehokoliv, asi by to vyznělo pokrytecky.

Druhá nejmenší sněmovní strana si o víkendu zvolila nové vedení. V týmu nové předsedkyně Markéty Pekarové Adamové však nezasedne bývalý stranický šéf Jiří Pospíšil. Delegáti ho nezvolili ani řadovým místopředsedou, přestože si to Pekarová Adamová přála. Výsledek volby je jasným vysvědčením, podle kterého Pospíšil jako předseda propadl na celé čáře. A vzhledem k jeho dosaženým nevýsledkům lze dodat, že za jeho vedení strana promarnila dva roky času na svou vnitřní konsolidaci, ale i hlubší integraci s dalšími opozičními stranami pravého středu.

Čínská komunistická vláda kvůli své agresivní politice podpořené brutalitou bezpečnostních sil proti demokratickému hnutí v Hongkongu, prohrála v této bývalé britské kolonii nedělní místní volby. Ty sice nemají zásadní vliv na reálnou moc v Hongkongu, ale byly referendem proti Pekingu. Další test čeká Čínu při lednových prezidentských volbách na Tchaj-wanu. Tam ji podle průzkumů čeká další velká porážka.

Problém s ekologickým alarmismem je, že jakákoliv rozprava o něm připomíná hovor hluchého se slepým: Hluchý v něm znakuje rukama o koze a slepý v něm vykládá o voze. A tudíž je celé téma odsouzené k tomu, aby bylo pomýlené už od samého začátku. Pokud něco tuhle podstatu alarmismu obnažilo v celé nahotě, pak to byla „okupační stávka“ na Karlově univerzitě, která před pár dny skončila.

Přestože se na pražské Letné uskutečnila obrovská protivládní demonstrace a na Národní třídě byli někteří politici při oslavách revoluce vypískáni (lépe řečeno vykřičeni), může být Andrej Babiš, proti kterému byl odpor primárně namířen, spokojený. Na rozdíl od Miloše Zemana se neskrýval, šel do ulic, a navíc přednesl v Národním muzeu projev, který ho ukázal v lidštější podobě. Opozice v průběhu listopadového výročí nic nezkazila, ale také nic nepředvedla. Ukázala, že je mdlá a hlavním programem je AntiBabiš. To k vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny ale nepovede.

Pro premiéra to nebyl příjemný 17. listopad. Ostatně jako nikdy od doby, kdy ukročil z byznysu do politiky. Nad ránem se narozdíl od prezidenta Miloše Zemana odhodlal přijít na Národní třídu, „odměnou“ mu byl ale pískot hrstky přihlížejících. Kdyby tam šel přes den, bylo by to nejspíš ještě horší. A kdyby tam nešel vůbec, bude kritizován jako slaboch, zbabělec…

Jedno je KSČM třeba nechat. I se špatnými kartami dokáží hrát obstojnou hru. Po tristním volebním výsledku v uplynulých sněmovních volbách se poprvé v polistopadové historii dostali k přímému vlivu na vládu. A čím horší zhůvěřilosti pronášejí, tím větší se jim dostává mediální pozornosti.

O tom, že Evropská unie se řídí především tím, na čem se domluví Německo a Francie za pomocí některých starých členských států, se země Visegrádu (Česko, Polsko, Maďarsko a Slovensko) přesvědčují v podstatě každý den. V poslední době se ale skupina V4 přesto snaží s bruselským molochem bojovat na mnoha frontách. Zda ji to ale bude něco platné, je závažnou otázkou. Bez dalších spojenců to nejspíše nepůjde.

Vážení stávkující učitelé, stávkujete. Chápu vás. Chápu i důvod stávky – peníze. Peníze totiž signalizují míru užitečnosti placeného pro toho, kdo platí. A je na tom, ke komu signál směřuje, jak s ním naloží. V tržním prostředí, pokud si vás zaměstnavatel neváží a platí vás mizerně, jdete dělat jinam, tam, kde vás ocení víc. Ve školství máte smůlu – tam totiž skoro vše organizuje stát.

Když Britové odhlasovali brexit, sociální sítě žily. Emoce stříkaly z obou táborů. Doslova mi ale vytřela oči statistika, která byla zveřejněna o pár dnů později a ze které vyplývalo, že nejaktivněji v průběhu noci sčítání hlasů v Británii sledovali v rámci kontinentální Evropy Češi těsně následovaní Nizozemci. Potvrdilo mi to, co jsme nejspíš všichni tak nějak mlhavě tušili, ačkoliv o žádné průkazné statistice na toto téma nevím: Totiž že právě Česká republika byla zemí, která měla v rámci EU jedno z největších procent lidí fandících brexitu (byť netuším, zda jich bylo procentuálně alespoň tolik jako samotných britských fandů brexitu). Následný vývoj na britské politické scéně měl tudíž pro české obecenstvo obzvláště silný nádech pikantérie.

Obchodně dává převzetí mediální společnosti CME finanční skupinou PPF Petra Kellnera smysl, míní české deníky. Jeho podnik buduje silnou telekomunikační skupinu, do níž patří středoevropské a východoevropské aktivity pod značkou Telenor a také český mobilní operátor O2. Ve světě je v posledních letech zcela běžné, že právě telekomunikační giganti skupují televizní stanice, píše Deník. Upozorňuje ale, stejně jako další komentáře, že dalším důvodem je politika. Tisk také kontatuje, že z českého trhu tak odchází poslední velký zahraniční vlastník významných médií. Hlavní televize, rádia, noviny a weby už jsou jen v rukou místních miliardářů.