Richard Strauss

Počátkem devatenáctého století směřoval Ludwig van Beethoven zdánlivě na vrchol. Kromě jiných děl zkomponoval například rozměrnou Symfonii č. 3 Es dur Eroica, obdařenou navíc vzrušujícím příběhem. Původní skladatelovo nadšení pro revolučního hrdinu Napoleona vzalo rázně za své, když se Bonaparte nechal korunovat císařem. Věnování, které mu původně vepsal do titulní stránky partitury, rázně vymazal. Možná i tento prudký obraz neměl co do činění jen s Beethovenovou prudkou povahu a politickými názory. Podle svědectví jeho bližních se už tehdy, kdy mu bylo kolem pětatřiceti, začaly projevovat první příznaky budoucí hluchoty, která ho měla naplno zasáhnout, když dovršil padesátiny. Trpěl totiž nepříjemným onemocněním zvaným tinnitus, které způsobuje neustálý šelest v uších, mučící psychiku.

Inter arma silent musae. Neboli když mluví zbraně, mlčí múzy. Tohle úsloví je všeobecně známé, i když původně znělo jinak. Zhruba před dvaadvaceti staletím jej totiž filozof, politik, spisovatel a řečník Marcus Tullius Cicero formuloval odlišně. Inter arma silent leges neboli Když mluví zbraně, mlčí zákony. I to je pravda. Ale ať tak či onak, v andaluské Seville se proti tomu vzbouřili. Tamní verze by totiž mohla znít takto: Když mluví múzy, mlčí zbraně. Krásné, že? Jak je to ovšem možné? Napovíme, že řeč je o místě, na kterém byla - nedlouho před sevillským Expem 1992 – slavnostně zpřístupněna budova zasvěcená umění. Teatro de la Maeastranza. Než do něj zamíříme, je ovšem třeba připomenout, že v tomto andaluském městě nebylo první stavbou určenou opeře.

Říkává se, že mozek ženy je schopen – na rozdíl od mužského – zvládat několik činností najednou, aniž by to mělo vliv na jejich kvalitu. A lehce trpký komentář k tomu dodává, že často ženě bohužel ani nic jiného nezbývá, má-li zvládnout vše, co od ní život v práci i v soukromí žádá. Ať už je tomu jakkoli, najdou se mezi světovými dirigentkami dneška dvě, které – k překvapení mnohých odborníků i diváků – zvládají na pódiu buď střídavě, anebo dokonce zároveň dvě disciplíny.

V pondělí 28. listopadu v 19:30 si můžete na Vltavě naladit přímý přenos koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu z pražského Rudolfina. Pod taktovkou amerického dirigenta Johna Axelroda zazní hudba Ericha Wolfganga Korngolda – suita z hudby k filmu Dobrodružství Robina Hooda a Symfonie in Fis. Na programu je ale také Burleska pro klavír a orchestr d moll od Richarda Strausse.

Vyjít si v Meranu po ránu na procházku nabízí zážitek dvojího, naprosto protichůdného druhu. Zároveň opojení krásou, která se tam s rozbřeskem klube do života, ale i kocovinu z předchozího večera, jenž nabídl jeden z mnoha skvělých koncertů v naprosto špičkovém podání, jaké by člověk v tak relativně malém městě nečekal. Vše takříkajíc nakousl roku 1893 norský skladatel Edvard Grieg. Po něm zde trávil léto a podstupoval lázeňskou léčbu v roce 1901 Béla Bartók. O třináct let později, na samém prahu první světové války, se Meranem pohyboval Max Reger. A v roce 1922 nejenže si tu užíval odpočinku Richard Strauss. Uspořádal zde recitál z vlastních písní, při němž na klavír doprovodil sopranistku Lotte Schone. Právě tehdy se začala odvíjet první, po čase nadlouho přerušená tradice letních přehlídek, zasvěcených klasické hudbě. A když si pak Merano v roce 1983 připomínalo sto padesát let od prvního zdejšího krůčku směrem k lázeňství, navázal na dávný počin nynější hudební festival.

Areál v severovýchodním cípu Starého Města Pražského, poblíž řeky Vltavy, se díky ženě, která jej před osmi staletími založila, jmenuje Anežský klášter. Spleť jeho budov včetně dvou kostelů se rozkládá v místě, které od první polovině 13. století bývalo výspou pražské chudiny. Dnes tu zní klasická hudba.