Thomas Bernhard

Kvůli ruské invazi přerušil práci na detektivních románech o Kyjevě v roce 1919. Nedokážu psát fikci, když vidím realitu, říká Andrej Kurkov.

Opětovnému hostování jednoho z nejslavnějších evropských režisérů současnosti, Krystiana Lupy patřil zahajovací večer 29. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni.

Kulturním deficitem trpěli během pandemie milovníci umění i společenského života. Nestihli jste o prázdninách dohnat všechny resty? Pokračujte ve školním roce a přidejte si na seznam čtyři divadelní představení, která vás zvednou ze židle!

KOMENTÁŘ. Stáří kdysi slavných lidí bývá někdy smutné, a v případě některých slavných herců možná nejsmutnější. Jen hvězdami vyvoleným, jako byli Milan Lasica nebo Josef Kemr, je dovoleno zemřít na jevišti či dotočit filmovou roli umírajícího moudrého starce den před smrtí. Pro většinu ostatních platí mrazivá připomínka rakouského dramatika Thomase Bernharda ze hry „Minetti (Portrét umělce

Ve věku 80 let zemřel Roberto Calasso, který od roku 1971 vedl milánské nakladatelství Adelphi. K jeho autorům patřil také Milan Kundera, jehož poslední román vyšel italsky dřív než francouzský originál.

Překládal filozofii a Thomase Bernharda, také ale naučil Čechy číst o běhání a vlcích. Teď se Tomáš Dimter stává šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta, které chytá druhý dech. „Chci dělat knihy, které budou lidem rvát žily,“ říká.

„Nepíšu pro zábavu, byť i to lze dělat, a dobře, ale proto, že mě cosi nutí pátrat, jak se věci mají,“ říká básník a prozaik Daniel Hradecký (47). Na sklonku loňského roku mu vyšly sbírka XXX/Jezero (Dybbuk 2020) a soubor povídek Tři kapitoly (Listen 2020), který hned zaznamenal slušný ohlas. Loni na jaře byla Hradeckého sbírka Přibližování dřeva (Perplex 2019) nominována na Magnesii Literu za poezii. Poslední roky pracuje v dělnických profesích.

Knihu, kterou vydala Česká centra s Odeonem, lze číst jako polemiku s tezí Davida Zábranského: že covidový život je tak složitý, až ho nelze vtěsnat do krátké povídky.

Herečka Zuzana Stivínová se před čtyřmi lety vrátila do Česka zpět z USA, kde žila s manželem a jejich dvěma dětmi. Letos ji ovšem potkal další velký návrat, po devatenácti letech znovu nastoupila do angažmá v Národním divadle. V listopadu se představila na prknech Stavovského divadla coby marnivá herečka Ritter v psychologické hře kontroverzního rakouského klasika Thomase Bernharda Oběd u Wittgensteina. Sešly jsme se spolu v kavárně Slavia, pár metrů od Národního divadla, a logicky se naše debata stočila k nedávné premiéře.

Po třiadvaceti letech se na pražskou scénu vrátila hra rakouského dramatika Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss. V roce 1996 ji poprvé uvedlo Divadlo Na zábradlí s Emílií Vášáryovou, Zdenou Hadrbolcovou a Jiřím Ornestem, nyní ji jako Oběd u Wittgensteina hraje Činohra Národního divadla se Zuzanou Stivínovou, Lucií Juřičkovou a Sašou Rašilovem.

Divadelní premiéry uváděné od 7. listopadu do konce týdne na jevištních pražských i mimopražských scén tvoří texty, které poskytují mimořádné příležitosti hereckým osobnostem. A divákům slibují zážitek z jejich naplnění.

Když se Petera Handkeho poté, co mu oznámili, že obdrží Nobelovu cenu za literaturu, zeptali, co teď bude dělat, odpověděl, že se půjde „projít do lesa, jak měl v plánu“. Prohlásil to lakonicky, stydlivě, s odstupem, tak jak píše, snad aby udržel svůj veřejný obraz, mýtus Handke.

Susan Sontagová řekla, že na žádnou jeho knihu nesáhne, a Salman Rushdie ho označil za "debila roku". Čím popuzuje čerstvý laureát Nobelovy ceny?