Viktor Orbán

„Svět je v pohybu a my vůbec netušíme, kam se dostane,“ říká šéfredaktor Respektu Erik Tabery, když mluví o tom, že dějiny jdou kolem nás v míře, jakou nešly hodně dlouho. Vysvětluje, proč je pro něj jako novináře klíčové „být u toho, sledovat věci a popisovat je“, ale zároveň si držet odstup od emocí a vlastního prožívání. „Chladný jazyk v médiích je dnes podezřelý,“ říká a hájí věcnost jako základní princip novinářské práce. Podle něj se ale prostředí zásadně proměnilo - sociální sítě úplně zásadně mění všechno a nutí média reagovat na politiky, kteří pracují se šokem, konfliktem a pozorností. „My nemáme být jenom přenašeči hejtu z jednoho místa na druhé,“ varuje. Popisuje i proměnu politiky, kterou podle něj zosobňuje Donald Trump. „Lež je dnes úplně běžný nástroj komunikace,“ říká a upozorňuje, že velká část voličů se k jiným informacím ani nedostane. Podle něj se tím posouvají hranice toho, co je ještě přijatelné a vzniká prostředí, ve kterém obhájíte úplně cokoliv. Velkou část rozhovoru věnuje Maďarsku, které podle něj ukazuje, kam až může zajít koncentrace moci. Mluví o zneužívání tajných služeb, o systematickém oslabování médií i o tom, jak dlouho může takový systém fungovat. Přesto považuje vítězství Pétera Maďara za zásadní moment. „Nebál bych se to srovnat s nějakou formou revoluce,“ říká a připomíná, že Orbánova moc byla v míře, kterou jsme po roce 1989 u nikoho neměli. Zároveň ale varuje, že žádná změna není zárukou lepšího vývoje: „Nikdo nemá jistotu, že tu moc nezneužije.“ Český kontext vidí jako méně vyhrocený, ale ne bez rizik. Mluví o tom, že se mění stranický systém, že přibývá tlak na veřejnoprávní média a že část politiků přebírá styl komunikace založený na konfliktu a záměrném provokování. „Lidé jako Petr Macinka nebo Filip Turek, to je vlastně druh nějaké trollí politiky,“ říká. Kriticky se vyjadřuje i k Andreji Babišovi, u kterého nechápe snahu oslabovat média. „On to vlastně vůbec nepotřebuje,“ dodává s tím, že právě tyto kroky mohou naopak společnost mobilizovat. Jak moc se proměnila role médií v době sociálních sítí? Proč dnes lež funguje jako legitimní politický nástroj? Co přesně ukazuje maďarská zkušenost - varování, nebo naději? A má česká společnost a opozice sílu na to, aby podobnému vývoji čelila? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Rakouský novinář Martin Leidenfrost ve svém článku popisoval neuvěřitelnou atmosféru při vyhlašování výsledků voleb v celé Budapešti. Podle něj to ani vzdáleně nepřipomínalo reakci na volební výsledek. Podle něj se takhle v Evropě ve 20. století slavila jen jedna věc – osvobození. Je to tak. Maďaři dnes zažívají něco jako Češi v květnu 1945 nebo my a Němci koncem roku 1989. Není to pouhá výměna vlády. Je to prostě osvobození od režimu, který většina společnosti nesnášela. Jinou otázkou je, jak daleko v jeho demontáži dojde vítěz voleb Péter Magyar. Paradoxem je, že v Česku zažíváme reverzní proces, kdy postupně začínáme s budováním režimu, na jehož troskách ještě před pár dny tančila většina Budapešti. Stručně řečeno, orbánismus je systém, kde stát, jeho fondy a nadace mají kontrolu nad významnou částí ekonomiky. Podle odhadů mezinárodních institucí je až 20 procent ekonomiky tak či onak spjato s vládnoucí stranou Fidesz. Tenhle etatistický přístup k ekonomice a klientelismus s tím spojený byly přesně to, co podrazilo Orbánovi nohy. Výsledky maďarské ekonomiky v posledních deseti letech a reálné ukazatele (HDP na hlavu, spotřeba na obyvatele) ve srovnání s okolními státy nebyly příznivé. Jasně se ukázalo, kam vede tzv. národní konzervatismus v praxi. Připomíná to starou levici, která politickou spásu viděla v zestátňování. Vůbec to nemá nic společného s liberálně-konzervativní pravicí, jak se v Česku ustavila v 90. letech. I proto je orbánismus obtížně přenositelný do českých poměrů. Druhým pilířem orbánismu jsou však pokusy omezovat nezávislé instituce. Tady se česká vláda činí opravdu čile a jako první objekt si vybrala Českou televizi. Jak tento boj dopadne?

Vzestup Viktora Orbána patří k nejvýraznějším politickým příběhům moderní střední Evropy, protože během několika desetiletí dokázal projít proměnou od liberálního disidenta až po tvůrce vlastního specifického modelu vládnutí, který zásadně ovlivnil směřování Maďarsko. Jeho kariéra zároveň odráží širší dějinné zvraty regionu po pádu komunismu, kdy se původní ideály svobody a demokratizace postupně střetly s novými otázkami identity, suverenity a ekonomické transformace. Orbánův politický vývoj není jen příběhem jednoho muže, ale i ukázkou toho, jak se může politická strategie přizpůsobovat měnícím se podmínkám a náladám společnosti, a jak lze postupně vybudovat mocenský systém přesahující rámec běžné stranické politiky. Jsme Nerdopolis a dnes se podíváme na celý příběh Viktora Orbána, od jeho studentského aktivismu až po vytvoření tzv. Systému národní spolupráce, který zásadně přetvořil podobu maďarského státu i jeho postavení v rámci Evropská unie.

Dramatická volební neděle v Maďarsku má nakonec jasného vítěze. Strana Tisza právníka Pétera Magyara získala v parlamentních volbách dokonce ústavní většinu, byť v absolutních číslech rozdíl mezi ní a Orbánovým Fideszem nebyl zase tak dramatický. Je to výsledek maďarského volebního systému, který si Fidesz během svého vládnutí přizpůsobil svým potřebám. Jenže teď se z pravidla, že vítěz bere vše raduje Orbánův konkurent, který je svém rivalovi vlastně nakonec podobnější, než bychom na první pohled čekali. Jak se Magyar, který byl ještě před dvěma lety členem Fideszu, popasuje s demontováním komplexní mocenské struktury, kterou si Orbán vybudoval za šestnáct let vládnutí? Dokáže se šéf Fideszu ještě někdy vrátit? A jaký vliv bude mít změna vlády v Maďarsku na válku v Ukrajině nebo další fungování Evropské unie? V debatě Studia Alarm se sešli David Scharf, Karel Veselý a Jan Bělíček.