Před 10 měsíci
Eva Berkiová je romskou aktivistkou známou po celé republice. Věnuje se problémové romské mládeži i řeší různé spory či konfliktní situace mezi romskou komunitou. Se sympatickou 36letou atraktivní ženou jsem se sešel krátce před Vánocemi v klubovně pro romskou mládež, která je v Joštově ulici v Jihlavě. Právě ona klubovnu vede. Pomáhají jí při tom romští asistenti prevence kriminality (APK), kteří spadají pod jihlavskou městskou policii. Eva Berkiová pochází ze Slovenska, ale většinu svého života strávila ve Žďáru nad Sázavou. Nyní již několik let žije v Jihlavě. Kromě práce se ještě stará spolu s přítelem o tři syny. „Je to dlouhý příběh, co se u mě odehrálo. Bylo mi 18 let a mým prvním zaměstnáním byla práce pod městem jako úklid,“ začíná s vyprávěním svého pohnutého života. Jenže krátce nato měla pracovní úraz ruky, skončila na neschopence a nakonec přišla i o práci. „Hodně jsem brečela, říkala jsem si, co můžu dělat za práci, když nemohu dělat rukama. Rozhodla jsem se, že budu pracovat s lidmi, jsem blíženec a máme to v krvi. Nikdy mi komunikace a navazování kontaktů nedělalo problémy,“ vzpomíná. Azylové domy Práci si nejprve našla v azylovém domě pro ženy s dětmi ve Žďáru nad Sázavou. Děti nejen hlídala, když byly jejich matky v práci. Organizovala i jejich volný čas. Dohlížela, aby bylo pro děti navařeno a dodržovala se hygiena. Ženy například učila, jak mají třeba za dvě stovky nakoupit a uvařit. V azylovém domě pro ženy s dětmi podle svých slov pracovala asi dva roky. „Při tom jsem si dělala střední školu a vychovávala malé dítě. Takže v 18 jsem byla matka, studentka a pracující. Neměla jsem nikdy mateřskou dovolenou,“ popisuje. Když byla v práci, dítě hlídal její tehdejší manžel. „Abych měla praxi, tak jsem si našla další práci ve Žďáru nad Sázavou v azylovém domu pro muže. Ač to bylo někdy obtížné, tak mě to bavilo, strašně ráda na tu práci vzpomínám,“ popisuje. Respekt mezi muži Eva Berkiová říká, že jako žena neměla v azylovém domě s muži žádný problém a dokázala si mezi nimi sjednat respekt. Nebála se jim ani dávat dýchnout, jestli nejsou pod vlivem alkoholu. „Brali mě. Hodně jsem si s nimi povídala, ale musela jsem ukázat i autoritu, protože jsem maličká (smích), a myslím si, že jsem si ji vytvořila,“ upřesňuje. Později si našla práci jako asistent prevence kriminality (APK) pod městskou policií ve Žďáru nad Sázavou. „APK jsem se stala jako první žena na Vysočině. Znamenalo to práci s Romy a od toho jsem se odpíchla a stala se romskou aktivistkou,“ pokračuje. Jako romská aktivistka řeší různé spory, pomáhá Romům při komunikaci s úřady. Rodiny, které jsou v nouzi nebo se jim stala nějaká škoda, navazuje na organizace, které jim mohou pomoci, jako je například Člověk v tísni. „Většinou se ti lidé usměrňují, protože mají v sobě strašně moc emocí,“ podotýká. Sdělila, že ona sama například osobně řešila, když došlo asi před rokem k vraždě mladého muže v jednom městě na Vysočině. „Toho kluka ubodali, bylo to zdrcující, rodina potřebovala pomoci duševně i finančně,“ vzpomíná. Práci romské aktivistky dělá dobrovolně a bez nároku na odměnu. Problémy Romů řeší nejen na Vysočině, ale na celém území republiky. Některé případy, kterými se zabývala, byly až na Slovensku. Romštinu se učila Ačkoliv je Eva Bekiová Romka, vyrůstala spolu se svým dvojčetem prakticky od mala u adoptivní české rodiny ve Žďáru nad Sázavou. Náhradní rodině je za výchovu vděčná a váží si jí za to. Romsky původně neuměla. Jazyk své biologické matky se učila sama někdy od 17 či 18 let, kdy se začala sama hledat. „Absolutně jsem nechápala romskou kulturu, musela jsem se ji učit stejně jako romštinu. Měla jsem problém po
