Jan Zelenka

Důchodový věk se kvapem blížil, a tak jsme se ženou a dcerou občas vynechali cestování po našem oblíbeném Středomoří a vydali se poznávat i vysokohorskou alpskou krajinu. Byl to značný rozdíl. Ale co bychom pro nejrůznější svá poznání neudělali!

„Já se z toho snad zblázním,“ poznamenal tiše osmdesátitříletý kardiolog, když marně zápasil s počítačem, na kterém potřeboval napsat závěrečnou zprávu o mém vyšetření.

Řecký ostrov Korfu, to je pohoda a nádhera, ať už se zabydlíte kdekoli. Ostrov je vlastně jeden veliký olivový háj, občas přerušený vesnicí nebo tavernou. Množství olivovníků je neuvěřitelné a uváděný počet něco přes milion stromů se mi zdá poněkud skromný.

Když je tělo bolavé, hlava bývá obvykle prázdná. Nechce se jí moc myslet. Ať se snažím sebevíc, nic moudrého z ní nejsem teď schopen vydolovat. Úspěšná rekonvalescence by měla být sice jakousi pozitivní tečkou po prodělané chřipce, jakousi nadějí, ale to je jen pustá teorie.

Od chvíle, kdy jsem se v první třídě naučil číst, tak jsem hodně četl. A příliš si nevybíral. Pravda, v prvních letech převládaly v mém repertoáru pohádky, a kupodivu i verneovky. Postupně jsem ale svůj literární obzor rozšiřoval. A hodně rozšiřoval.

Zdena Vařechová celou řadu let promlouvala z obrazovky k milionům československých diváků. Byla dokonalou profesionálkou a stala se oblíbenkyní mocných. Prezident Husák si vyžadoval jen ji. To se jí v době politických změn vymstilo.

Občas mívám zvláštní dny. Trochu přemýšlivé, trochu vzpomínací. Před očima mi defilují až rozostřené obrazy minulosti jak starý film. Matka na starém kuchyňském sporáku vaří bramboračku, otec sedí v obýváku na gauči a čte si noviny.

Vyjet si z Říma do městečka Tivoli není vůbec žádný problém. Metro vás doveze až na samý okraj města, tam si přesednete na autobus Cotral a ten vás po třiceti kilometrech doveze na rozlehlé náměstí v Tivoli. Hned vedle parčíku s fontánami, klábosícími penzisty a veřejnými záchodky.

Když se v obývacích pokojích Československa rozsvítila televizní obrazovka, její tvář byla jednou z těch, které diváci vídali nejčastěji. Hlasatelka Zdena Vařechová byla symbolem Československé televize v době normalizace.

Podle kalendáře má 4. září svátek Jindřiška. Právě toho dne byl roku 2022 jedné nositelce toho jména u Základní školy Bohumila Hrabala v Libni odhalen neobvyklý pomník, nazvaný „Dívka s kolem“. Jmenovala se Jindřiška Nováková Dne 6. května 1942 měla Jindřiška Nováková 14. narozeniny a 27. května se to stalo. Když přišla toho dne ze školy domů, v jejich kuchyni seděl zraněný parašutista Jan Kubiš, kterého Jindřiščina maminka Marie právě ošetřovala.

O čase jsem už napsal ve svých předcházejících knihách docela dost. Škoda, že člověk nemůže někdy čas na chvíli zastavit, aby si vychutnal jeho momentální hodnotu.

V roce 1981 vznikl v Československé televizi nový pořad Aktuality, který byl zábavnější a míň oficiálnější než Televizní noviny.

Když se 17. června roku 1942 v Biskupcově ulici na pražském Žižkově objevilo gestapo, Jan Zelenka Hajský se rozhodl odejít ze světa vlastní rukou, přesněji rozkousnutím kapsle s kyanidem. Druhou možností byla poprava a ještě předtím kruté výslechy. I když se dá čekat, že se statečným sokolem by měli v „Pečkárně“ či jinde dost práce, svým odchodem odstřihl nacistickou správu od mimořádně cenných informací. V podstatě nikdo nevěděl o atentátu na Heydricha tolik, jako tento sudetský vysídlenec z nenápadné žižkovské bytovky.

Pražanům ve středověku obchod s otroky nijak nevadil.

Tak jsem doma, při sklence střiku, přemýšlel o tom, co mi ten nový rok 2025 vlastně přinesl dobrého. Ale aby bylo jasno. V žádném případě nechci být negativní. Snažím se hledat jen samá pozitiva. A s těmi do tohoto roku vstoupit.

Velký sál kralupské Libuše na samém kraji města hučí jak včelín. Dvě řady tanečníků stojí proti sobě. Na jedné straně chlapci, na druhé dívky. A taneční mistr musí hodně zdvihnout hlas, aby přehlušil šum v sále.

Byl jednou jeden úplně šedivý den. Nebe bylo zatažené a ptáci nelétali a nezpívali. Někam zalezli. A lidé byli také někde zalezlí. Zřejmě doma. Ani děti si nehrály na hřišti. Sídliště ovládlo ticho. A ten den byl celý úplně šedivý.

Když jsem ještě kdysi venčil na sídlišti svou malou chlupatou kamarádku, rád jsem pozoroval ptáky, majestátně létající nad vysokými paneláky či pomalu se procházející travnatou loučkou podél potoka, kde hledali něco k snědku a občas na sebe hlasitě štěbetali.

Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale, že ne. Snad jen trochu. Už jsem v některých předcházejících glosách naznačil, že na bilancování mám ještě dost času. Tedy doufám, že mám.

Učitel, sokol, vlastenec a nenápadný hrdina, jehož pomoc parašutistům výrazně přispěla k dokonání atentátu na Reinharda Heydricha. Jaký byl život Jana Zelenky, statečného muže, který raději dobrovolně ukončil svůj život, aby nepadl do rukou gestapa?

Je toho dost, jako u většiny lidí. Vesměs to jsou ale běžné záležitosti. Hlavně nemám rád extrémy. Velké horko, velkou zimu, velké řeči, kravál, násilí ve filmech a krváky, politické a válečné štváče a války vůbec. A taky koprovou omáčku a alkoholickou klubovou kolegyni.

Je pozdně večerní neděle. Sedím ve své oblíbené hospůdce, na stole je vedle sklenky vína i zápisník s propiskou a mám fůru času se ohlédnout za uplynulým týdnem, který byl plný oslav. A něco z  toho si třeba i poznamenat.

Zakázala nosit dlouhé vlasy a džíny a naopak kontrolovala, zda ženy nosí podprsenky. Kdo byla Milena Balašová?

Ano, mám moc rád klid. Sice ne pořád, ale občas taková potřeba nastane. V tom případě vyndávám z uší obě sluchadla, neboť když jsou zasunutá, slyším nepříjemně i zvuk tikajících hodin a také fůru dalších zvuků. Působí to na mne velmi rušivě, a já si přece chci užít ten svůj klid.

Jedno z  přikázání Desatera praví – Pomni, abys den sváteční světil. Dnes je významný státní svátek, a i když nejsem zrovna věřící, slunce, teplo a modrá obloha mne vybízejí, abych toto přikázání nějak smysluplně naplnil.

Nelahozeveská náves nebyla jen obyčejnou venkovskou návsí. Bylo to frekventované, společenské centrum vesnice, se dvěma lavičkami pod zámkem.

Jaro obvykle přichází už v březnu. Pokud na to ovšem nezapomene, jak se to občas stává. Přichází opatrně, připravené bojovat o své místo v kalendáři se zbytky mrazivé zimy.

První, co mne při takové otázce napadlo, bylo, nedělat nic. Vůbec nic. Ale pak jsem si řekl, že to není zase tak jednoduché. Otázkou je, když se nedaří co?

Když řeknu, že mám rád pořádek, mnozí mí přátelé tomu nebudou věřit a udělají na mne raději známý, zpochybňující pohyb dvěma prsty.

Jak ukazují archivy, tak mnohé ze scénářů seriálu Třicet případů majora Zemana nebyly vůbec natočené a ty, co nakonec spatřili televizní diváci, byly jednak seškrtané a zadruhé připomínkované od všech možných (mocných) soudruhů a soudružek či ministerstev.

V dálce na obzoru, nad četnými sady a červenými střechami předměstských domků, se rýsují mírně rozostřené vlnovky středohorských kopečků. Zvlněný obzor mi připomíná až jakousi nepravidelnou sinusoidu, jejíž rovnici bych si netroufal stanovit.

Když jsem byl ještě docela malý kluk, věřil jsem na Ježíška. A těšil jsem se na rozsvícený stromek a na dárky, pečlivě pod ním zabalené. A moc jsem se také těšil na večeři, která byla rok od roku sice stále stejná, ale to mi vůbec nevadilo, protože matka byla skvělá kuchařka.

Zima je každoročně obdobím, kdy se venkovní sporty přesouvají do hal a tělocvičen V Bruntále se konaly hned dva tradiční Mikulášské turnaje v halové kopané v jednom dni. Dorazilo i pět slovenských týmů a díky účasti aktivních hráčů měly turnaje výbornou úroveň.

Nedávno jsem měl přemýšlivý den. Občas takové dny mívám. V takovém dni nemám na nějakou systematickou práci náladu, jen se poflakuji a přemýšlím. Třeba o blbostech. Jeden takový den jsem nedávno absolvoval.

Televizní hlasatelé byli v Československé televizi od začátku vysílání. Denně prováděli diváky televizním programem a patřili už neodmyslitelně do vysílání. Tuto tradici, kterou se veřejnoprávní televize lišila od těch komerčních, nakonec Česká televize zrušila po Silvestru 2005.

Některé události čekají na tu vhodnou a správnou chvíli a ta, zcela obyčejná chvíle, obyčejný kus našeho života se pak mění v  nezapomenutelný zážitek. Ať už příjemný, nebo nepříjemný.

Moje, v  mládí skoro až patologické, zalíbení v  četbě a literatuře vůbec, začalo tím, že jsem se v první třídě naučil číst. Do své maturity v roce 1961 jsem přečetl skoro celou obecní knihovnu a svému třídnímu jsem odevzdal seznam přečtených knih, kterých byla rovná tisícovka.

Datum 8. října 1941 je v memoárech České obce sokolské zapsáno černým písmem. Tehdy nechal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich tento spolek rozpustit. Následovalo zabavení majetku a deportace hlavních představitelů do koncentračních táborů. Proč? Nacisté totiž sokoly považovali za nejnebezpečnější.

Pokaždé, když jsem dokončil nějakou knihu, měl jsem z toho, pochopitelně, dobrý pocit. Vždy jsem ale přemýšlel, co bych měl napsat na její úplný závěr. Jak by měl vypadat takový doslov, aby měl smysl a nebylo to jen nějaké prázdné klišé.

"V arabštině slovo saqaliba označovalo otroka, Slovana i eunucha," vysvětluje historik. Slovanští otroci totiž často končili na arabských trzích.

Když jsem jel dnes do města, nebyl jsem úplně fit. Asi proto jsem dostal úplně scestný nápad, spočítat své četné zdravotní diagnózy.

Pamětníci mají tvář Jana Valy (*14. 9. 1943) spojenou především s pořadem Televizní klub mladých (TKM), který za minulého režimu patřil k tomu nejlepšímu, co Čs. televize nabízela. Vymykal se totiž nudě tehdejších relací, která byla zaplácaná ideologickým balastem. V TKM účinkovali v živých vystoupeních zpěváci a hudební skupiny, kteří mladé publikum skutečně zajímali, a v rozhovorech se objevovaly osobnosti, které měly jinak cestu na obrazovku obtížnou. V posledních letech Jan Vala zaujal například jako průvodce po domácích i zahraničních vinicích v seriálu Putování za vínem (1999, 2005. 2007).

Vystřídal celou řadu profesí, pak se ženou začal podnikat. Před čtyřmi lety ovdověl, od té doby žije sám se svou fenkou Britney. Jeho největším koníčkem je psaní. Na kontě má 18 titulů - román, knihy fejetonů a glos, cestopisy.

Ve druhé polovině desátého století byla Praha patrně nejvýznamnějším trhem s otroky zaalpské Evropy, v moderních dějinách Češi nebyli otroky ani otrokáři, uvedli historici Jan Zelenka a Jan Slavíček z Historického ústavu Akademie věd České republiky. V novověku podle Slavíčka české země otrokářství nikdy nezažily, lidé nebyli vlastněni, ačkoliv jejich podmínky se otroctví někdy blížily.

Ve druhé polovině 10. století byla Praha patrně nejvýznamnějším trhem s otroky zaalpské Evropy, z pohledu moderních dějin už Češi nebyli otroky ani otrokáři. ČTK to řekli historici Jan Zelenka a Jan Slavíček z Historického ústavu Akademie věd ČR. V novověku podle Slavíčka české země otrokářství nikdy nezažily - lidé nebyli vlastněni, ačkoli jejich podmínky se otroctví někdy blížily.

Ve druhé polovině desátého století byla Praha patrně nejvýznamnějším trhem s otroky zaalpské Evropy, v moderních dějinách Češi nebyli otroky ani otrokáři. Na středu připadá mezinárodní den památky obětem obchodu s otroky, který vyhlásilo UNESCO v roce 1998.

Nejdříve se musím vydýchat a nabrat kyslík, kterého se mi nějak po tom výstupu nedostává. Pod námi je město.V dálce na obzoru je vidět charakteristická silueta Hazmburku, o kousek dál vpravo vykukují za svahem Radobýlu komíny lovosické Lovochemie.

Ve druhé polovině desátého století byla Praha patrně nejvýznamnějším trhem s otroky zaalpské Evropy, v moderních dějinách Češi nebyli otroky ani otrokáři. ČTK to řekli historici Jan Zelenka a Jan Slavíček z Historického ústavu Akademie věd ČR. V novověku podle Slavíčka české země otrokářství nikdy nezažily, lidé nebyli vlastněni, ačkoliv jejich podmínky se otroctví někdy blížily. Na dnešek připadá mezinárodní den památky obětem obchodu s otroky, který vyhlásilo UNESCO v roce 1998.

Lidé jsou různí, možno říci, že přímo nejrůznější. Ale myslím si, že jedno mají společné. Alespoň většina z nich. A to je více či méně pečlivá archivace různých dokumentů, ať už úředních, či rodinných, památek po předcích, svatebních oznámení, starých fotografií nebo nejrůznějších dopisů.

Potřeba, to je pojem silně relativní. Když se podíváme na internet, najdeme tam těch potřeb hromadu. Domácí potřeby, rybářské potřeby, potřeby sladké, chovatelské, zdravotnické, šicí, výtvarné, kancelářské. A mnoho a mnoho dalších.

Ve vesnické hospodě si obvykle všichni tykají, obrací do sebe půllitry s vychlazeným pivem a řeší státotvorné problémy, stav fotbalové ligy, inflační tlaky, případně stav své rodiny. Občas také i bolavé nohy a dávnou minulost, a přitom si nostalgicky říkají - jó, to byly časy!

Náš život, zaplaťpánbůh, nestojí na místě, ale někam stále ubíhá, podřízen té věčné zákonitosti času. Někdy běží až moc rychle, jindy zase příliš pomalu. Většinou se ho však snažíme sami přizpůsobit svým přáním, ale hlavně svým potřebám a možnostem.

K tomu, aby člověk cítil pořádně silně vědomí domova, je moc důležité, kromě jakéhosi vědomí sounáležitosti s místem, kde žije, také mít doma vše stále na stejném místě. Ať už se jedná o nábytek, lednici, trenky v šuplíku, ponožky, nebo knihu, kterou si chcete přečíst.

Právě vysílaný seriál Volha připomíná ze všeho nejvíc zdecimované mezilidské vztahy během normalizace. Příběh hrdiny šedé zóny Standy Pekárka, hloupého, a proto všehoschopného řidiče Československé te…

Česká televize slaví sedmdesátiny. V tomto duchu také přichází s novým seriálem Volha. Vznikl podle knihy Karla Hynie a režijním vedením Jana Pachla. Na scénáři se podíleli oba výše uvedení.

Všichni očekávali, že se na obrazovkách objeví „dietlovský” příběh, který nabídne pravidelnou porci zábavy a zajímavého děje umístěného do prostředí, které stojí za bližší prozkoumání. Jenže požadavky tehdejšího ředitele Československé televize Jana Zelenky oblíbenému scenáristovi svázaly ruce.

Tomu neuvěříte, co provedli maskéři s herci Jiřím Dvořákem, Bohoušem Kleplem, Kryštofem Hádkem, Klárou Melíškovou nebo Aňou Geislerovou v novém miniseriálu České televize s názvem Volha. Pamětnici se budou stydět a diváci, pro které jsou sedmdesátá léta pouhou historií, se budou popadat smíchy za břicho. Takhle a ne jinak se lidé česali a chodili oblékaní začátek sedmdesátých let.

Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.

Touláme se Istrií, náš Peugeot točí kilometry a všemi smysly vnímáme příjemnou pohodu pozdního jadranského léta. Je polovina září a počasí je navzdory „vremenské prognoze“, vyvěšované každý týden na tabuli před recepcí porečské Lanterny, velmi příjemné.

Tento týden jsme rozesílali ceny pro vítěze soutěží roku 2022 a už tu máme soutěže nové. Co jsme si pro vás nachystali tentokrát? "Psavci" mohou odhalit své plány naletošní rok, ale také vytáhnout své dávné vzpomínky, fotografům necháme nahlédnout do jejich archivů...