Před 9 dny
Pardubice – Josef Krečmer patří k výrazným osobnostem české hudební scény. Výborný violoncellista z kantorské muzikantské rodiny, zakladatel špičkového souboru Barocco sempre giovane a někdejší dlouholetý umělecký šéf festivalu Pardubické hudební jaro, v devadesátých letech mimo jiné pracoval pro nadaci Yehudi Menuhina v Paříži. [[gal:28505]] Mnozí ho ale znají i v jiné roli – jako empatického pedagoga pardubické konzervatoře, který dokáže rozpoznat talent i pod rebelskou slupkou, a nad takovými studenty drží ochranná křídla a pomáhá jim z průšvihů. Ve volném čase si rád odpočine při pilotování dronu nebo jízdě na motorce, je také vášnivým kapitánem námořní i vnitrozemské plavby, což je mimo jiné i pojítkem jeho dlouholetého přátelství s chrudimským galeristou Lubošem Jelínkem, který o něm s úsměvem říká: „Když bych měl Pepíka charakterizovat jako člověka, kterého znám léta…tak je to živý člověk, se kterým je sranda. Nedělá ze sebe nic extra. A navrch bych řekl, že je to průšvihář – ne že by se mu nedařilo, ale tím, jak se pohybuje světem, trochu provokuje. A takoví to často dotáhnou daleko.“ Josef Krečmer v přátelské atmosféře kavárny Domu hudby jeho slova koriguje: „Možná se tím spíš dobře bavím. Vitální člověk občas provokuje přirozeně. A na umělecké škole se to vlastně osvědčuje – o těch vzorných studentech, co nevynechají jedinou přednášku a všechno odkývají, později často není tolik slyšet.“ A právě tím se otevírá téma našeho rozhovoru. Prý nadržujete studentům s komplikovaným přístupem k povinnostem. Jak to je? „Co se týče studentů a jejich duševního potenciálu, vždycky jsem radši krotil dravou zvěř, než probouzel mrtvoly. A to je v muzice zásadní věc: když si někdo sedne za nástroj a je jako leklá ryba, je těžké ho probudit. Lidé se sice vyvíjejí a nic není definitivní, ale opravdu raději pracuji s těmi živými, aktivními. Těm problémovým jsem vždycky trochu stranil — pokud byli féroví. Nad nikým jsem nikdy nelámal hůl, i když jim to třeba zrovna moc nešlo. S živými lidmi jsou prostě problémy, to je normální. Ale to už zabíháme do detailů.“ [[img:chrn_fullwidth:28540:]] Jaký je Josef Krečmer jako pedagog? „Dokonce bych řekl, že nejsem ani dobrý pedagog, protože jsem v tomhle opravdu nekonvenční. Někdy jsem podezírán, že studenty navádím k lumpárnám — ale to není pravda. Jen když přijdou a řeknou, že udělali nějakou recesi, tak se někdy místo kárání musím smát, nemůžu za to. Ať chci nebo nechci. Pro standardní pedagogy je to těžko stravitelné. Ale já neustále opakuji, že mimořádní, talentovaní lidé se prostě nevejdou do systému, do škatulek a osnov. Prošli mi tu rukama lidé, kteří dnes dělají kariéru ve světě, a těm jsem vždycky říkal: váš čas je strašně vzácný. Co se člověk nenaučí ve vašem věku, to už nikdy nedožene. A pokud jde o přístup: nesmí člověk tolik myslet na sebe, ale na jejich budoucnost. Určitě nejsem typický kariérní pedagog a nejsem tu od toho, abych někoho buzeroval. Když už někoho přijmeme na konzervatoř, jsem tu od toho, abych ho podpořil a třeba mu dodal i sebevědomí.“ Je těžké studovat na konzervatoři? Co studentům radíte? „Vždycky jim říkám: musíte si rozmyslet priority. Nemůžete být všude. A musíte umět i odpočívat. Upřímně — kdyby měli plnit důsledně všechny povinnosti, chodit na všechny hodiny a k tomu cvičit na nástroj a učit se, jejich pracovní týden by měl asi 80 hodin. Tak nemakali ani černoši na bavlníkových plantážích. To je nesmysl. To se však týká jen těch, kteří muziku a svoji budoucí profesi berou opravdu vážně. Jde o to, že největší hodnota mladého člověka je čas. A největší zloděj je ten, kdo mu ho krade. A málokdo si dokáže představit, že když nechce být někdo jen
