Poprava

Vyvrcholení honby za vraždícím fantomem na bicyklu. Jakých dalších zločinů se Mrázek dopustil? A v čem se jeho poprava zadrhla?

V posledních dnech války se Höss snažil uniknout odpovědnosti za své činy. Uprchl pod falešnou identitou jako „Franz Lang“, poddůstojník námořnictva. Několik měsíců se vyhýbal odhalení a žil v tichosti na farmě v severním Německu. Jeho žena a děti, opuštěné v malém městě, musely snášet opakované výslechy Spojenců. Nakonec v březnu 1946 britští vyšetřovatelé Hösse vypátrali, když pohrozili, že pokud bude jeho manželka zatajovat informace o jeho pobytu, deportují jeho nejstaršího syna do Sovětského svazu. Höss byl zatčen 11. března 1946. Byl předán do britské vazby a brzy se ocitl v centru poválečného soudního řízení. Höss byl intenzivně vyslýchán, nejprve britskými zpravodajskými důstojníky a poté Spojenci v Norimberku, kde vystupoval jako svědek v procesech s hlavními nacistickými válečnými zločinci. Jeho výpovědi šokovaly i mnohé z obžalovaných, kteří nacistickému režimu sloužili. Höss se znepokojivým klidem vysvětloval každodenní chod Osvětimi a líčil, jak byly statisíce lidí usmrcovány plynem, zastřelením nebo byly upracovány k smrti. Mrazivým, věcným tónem Höss potvrdil proces průmyslového masového vyhlazování a popsal, jak byly po příjezdu vražděny celé transporty Židů. Jeho výroky zanechaly v žalobcích, novinářích i divácích nezapomenutelný dojem: byl to muž, který se přiznal k organizování jednoho z největších zvěrstev v dějinách, ale projevil jen minimální lítost...

Streicher se do značné míry vyhýbal všem ostatním norimberským obžalovaným, mezi nimiž měl nejnižší IQ. Julius Streicher po ránu cvičil na podlaze, pak spláchl záchod a umyl si obličej záchodovou vodou, a získal tak ve věznici přezdívku „špinavý stařec“. Také si vymýšlel četná obvinění. Streicher tvrdil, že s ním po jeho zajetí spojenečtí vojáci špatně zacházeli. Podle jeho vyprávění mu nařídili, aby se svlékl, a nechali ho v cele několik dní bez oblečení. Pálili ho cigaretami a nutili ho hasit cigarety bosýma nohama. Jediná voda, kterou mu dovolili pít, byla zapáchající voda ze záchodu. Dále uvedl, že ho nutili líbat nohy černošským vojákům, aby ho později zbili bičem. Tvrdil také, že někteří vojáci na něj plivali a nutili ho otevřít ústa, aby se mu do nich slinami trefili. Navíc si Streicher stěžoval, že všichni jeho soudci jsou Židé. Většina důkazů proti Streicherovi pocházela z jeho četných projevů a článků, které byly podle žalobců natolik podnětné, že byl spoluviníkem vraždy, a tedy stejně vinný jako ti, kdo skutečně nařídili masové vyhlazování Židů. Během procesu Streicher tvrdil, že o holokaustu nic nevěděl, a prohlašoval, že je pouhým „milovníkem přirozenosti“, který chtěl pouze, aby „cizinci“ odešli z jeho země. Nicméně lhal...

Mnoho vojáků Rudé armády věřilo, že mají právo na pomstu, jako zvrácenou odměnu za zkázu, kterou nacistické Německo způsobilo jejich vlasti. Jeden sovětský major dokonce žertoval, že vojáci byli tak sexuálně vyhladovělí, že znásilňovali babičky – a tvrdil, že staré ženy si to užívaly. V mnoha případech se stereotyp „mongolských hord“, dlouho propagovaný nacistickou propagandou, stal pro německé civilisty děsivou realitou. Více než deset let nacistické úřady vykreslovaly „hordy mongolských divochů“ dychtících po vraždění, plenění, ničení a znásilňování, aby podnítily odpor proti sovětskému postupu. Násilníci byli hlavně vojáci Rudé armády a mezi nimi byli i muži z Dálného východu a středoasijských republik. Přeživší často popisovaly své útočníky jako osoby s mongolskými rysy. V suterénech a krytech se ženy tiše krčily, zatímco „statní Mongolové“ hlídkovali v ulicích nad nimi, divocí a nepředvídatelní. Mladé dívky byly naučeny, že se mají za každou cenu schovat, kdykoli se vojáci přiblíží...