Poprava

Na podzim roku 1939, kdy nacistické Německo utahovalo svou kontrolu nad okupovaným Polskem, se lesy u vesnice Palmiry staly tichým svědkem jedné z nejvíce systematických kampaní politických vražd prováděných během druhé světové války. Stovky mužů a žen — politici, profesoři, sportovci, novináři, učitelé, kněží a členové polského podzemí — byly odváženy z přeplněných varšavských věznic pod záminkou převozu. Místo toho byli zavlečeni do lesa, postaveni na okraj předem vykopaných jam a v naprostém utajení zastřeleni. Mezi lety 1939 a 1941 bylo tímto způsobem popraveno téměř 1 700 lidí. Palmiry se staly jedním z nejznámějších míst hromadných poprav v okupovaném Polsku — místem, kde se naplno odhalil skutečný cíl nacistické okupační politiky: zničení polské elity a umlčení jakéhokoli potenciálního odporu. Oběti pocházely ze všech oblastí kulturního, politického i společenského života — šlo o promyšlený pokus zbavit národ těch, kteří by mohli vést, inspirovat nebo organizovat odpor...

Johann Baptist Reichhart se narodil 29. dubna 1893 v malé osadě Wichenbach poblíž města Wörth an der Donau, které bylo tehdy součástí Německé říše. Jeho rodina měla jedinečné a ponuré povolání. Již osm generací před ním pracovali jeho předkové jako popravčí. Byla to práce, která Reichhartovy izolovala od společnosti, ale také jim zajišťovala obživu a určitý oficiální status, který měl jen málokdo. V roce 1902, když Johannovi nebylo ani 10 let, mu zemřel otec a na jeho výchovu zůstala jen matka. Po absolvování základní školy se vyučil řezníkem. Když v létě 1914 vypukla první světová válka, byl odveden do německé armády a sloužil jako voják. Stejně jako mnoho jiných mladých mužů jeho generace zažil hrůzy zákopové války, ale přežil a byl svědkem zániku Německé říše. Po skončení války v roce 1918 se Německo stalo republikou. Stará monarchie zmizela a nová demokratická Výmarská republika se potýkala s hospodářskou krizí, politickým násilím a ztrátou národní hrdosti. Reichhart se vrátil do civilního života a pokusil se provozovat řeznictví. Oženil se a měl tři děti. Na počátku 20. let však hyperinflace a hospodářská krize zničily nespočet malých podniků a on nebyl výjimkou. Neschopný uživit se, hledal jiné způsoby, jak podporovat svou rodinu...

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlsbadu, dnešních Karlových Varech, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Jeho otec Heinrich byl učitel na základní škole a zapálený německý nacionalista, který svého syna vedl k pochopení německého nacionalistického hnutí. Když bylo Karlovi 9 nebo 10 let, při hře s ostatními dětmi byl zasažen kamenem přímo do oka. Když 28. července 1914 začala první světová válka, bylo Frankovi 16 let. Pokusil se narukovat do rakousko-uherské armády, ale byl odmítnut kvůli slepotě pravého oka způsobené zmíněným zraněním. Přestože se mu lékaři v roce 1918 dlouho snažili oko zachránit, nakonec mu ho museli vyoperovat a nahradit skleněným. V říjnu 1918 vyhlásila Československá národní rada v Praze nezávislost Československa. 50 % československého obyvatelstva tvořili Češi. Němci tvořili 22 a Slováci 16 %. Karl Hermann Frank byl sudetský Němec, což bylo označení pro etnické Němce žijící v československém pohraničí, a stal se z něj krajně zapálený zastánce připojení Sudet, kde žil, k Německu. V roce 1919 vstoupil do Německé sociálně demokratické strany dělnické, protofašistické strany Němců v Československu...