Růžena Šlemrová

Filmy z první republiky v hlavní roli s Vlastou Burianem dodnes přinášejí smích novým a novým generacím diváků. Přispívali k tomu nahrávači z řad herců a hereček, z nichž někteří se posléze také proslavili. Jiní ale skončili zcela v zapomnění.

Když se řekne filmová klasika, většina lidí si vybaví Oldřicha Nového jako šarmantního Kristiána.

Růžena Šlemrová byla nejen noblesní dámou a herečkou, ale mezi dámy z lepší prvorepublikové společnosti zavedla módu malých psíků. Jako bezdětná žena si své pečovatelské sklony realizovala právě na psech, a tak ji většinou doprovázel pražský krysařík.

Růžena Šlemrová byla výjimečnou osobností českého divadla a filmu. Její herecký talent, osobitý styl, ale i láska k pražským krysaříkům z ní činí nezapomenutelnou postavu první republiky. Nikdy nebyla nedostupnou kráskou stříbrného plátna jako její kolegyně Adina Mandlová či Lída Baarová, přesto v české kinematografii zanechala nesmazatelnou stopu, a to především díky svému osobitému stylu humoru.

Jsou hlasité, dominantní a nenechají si nic líbit. Filmové fúrie československé kinematografie baví diváky už desítky let. Víte ale, že většina těchto hereček byla ve skutečnosti pravým opakem svých postav? Otestujte své znalosti v našem kvízu a zjistěte, kolik jich poznáte.

Prvorepubliková herečka Růžena Šlemrová byla především dáma milující noblesu, která ale neměla problém excelovat i v komediálních či typicky negativních rolích. Fantasticky dokázala ztvárnit škodolibou tchyni i samolibou paničku. Po válce se ale raději věnovala svému koníčku, a to chovu psů.

Účinkovala už v němých filmech, slávy se ale dočkala až ve 30. letech minulého století. Měla pověst skutečné dámy, její postavy ovšem sršely velkou dávkou ironie a jízlivosti. Jaký byl její soukromý život a proč po válce její kariéra prakticky skončila?

Kdo by neznal Vlastu Buriana, krále českých komiků a jednoho z nejlepších prvorepublikových herců. A kdo by neznal jeho dost možná nejlepší veselohru s názvem Anton Špelec, ostrostřelec.

V dobách, kdy jsme se s manželkou Johanou zamilovali do rasy pražského krysaříka, pokaždé, když se náš malý Lupino dožadoval předčasně v nepravý čas potravy, napomínali jsme ho kárající větou: „Dyndera, on loudí ?!“ Větou, kterou pronášela Růžena Šlemrová v roli paní Dynderové na adresu svého ušlápnutého manžela (jímž byl Stanislav Neumann) ve filmu Hostinec U kamenného stolu, z roku 1948.

Pan hostinský Šimon Tatrmuž truchlí a nechce nikoho vidět. Uprchla mu manželka s nafoukaným představitelem milovnických rolí, a tak v hostinci „U kamenného stolu“ nemá kdo obsluhovat. O hosty se proto musí postarat jeho synovci Tomáš a Spytihněv. Jenže ti jsou léta pohádaní kvůli skleněné kuličce. Nakonec se dohodnou, že každý týden bude jeden z nich vedoucí a ten druhý podřízený. Je jasné, že s hostincem to půjde z kopce, ale divák se baví ještě dnes, protože filmový přepis slavného humoristického románu Karla Poláčka nijak nezestárl.

Byla hezká jako obrázek, zdobila ji hříva plavých vlasů, a ačkoli to byla navíc i výborná komička, filmaři jí žádnou větší příležitost nenabídli. Marii Norrovou (2. 8. 1912-31. 5. 1980) si určitě všichni pamatujete jako ústnatou Pepičku z Hejhalovy restaurace, která v komedii Přednosta stanice (1941) rozmazluje černého pasažéra Ťopku (Vlasta Burian ✝70) různými dobrotami, ačkoli ten na jejich zaplacení nemá ani korunu.

I přesto, že její herecká kariéra na stříbrném plátně byla složena z vedlejších rolí, zanechala po sobě takovou stopu, jako žádná herečka dlouho po…

FOTO / VIDEO Před kamerou debutovala společně s Anny Ondrákovou, ta ale jako Lamačova přítelkyně měla ve všem přednost. Zbožňovaná operetní subreta, která zpívá v řadě filmů, tenkrát netušila, že se jejím osudem nakonec stanou estrády a varieté.

VIDEO Protivná, šťouravá, arogantní, afektovaná, nafoukaná a mužům nezůstávala nic dlužna. Na pohled elegantní dáma si uměla vystřelit i sama ze sebe a nejvíc jí ,seděly‘ namyšlené semetriky s duší hašteřivé domovnice.

„Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny, přednosta stanice, ten umí prohnat mašiny…“ V roce 1941 přidal Vlasta Burian (✝70) do své filmografie veselohru o notorickém černém pasažérovi Ťopkovi, který se na venkovském nádraží zaplete do dvojnické situace.

I přesto, že její herecká kariéra na stříbrném plátně byla složena z vedlejších rolí, zanechala po sobě takovou stopu, jako žádná herečka dlouho po ní. Komické postavy vážených dam z lepších vrstev, které představovala ale měly na míle daleko od jejího reálného života.