Šachy

Judit Polgárová černými figurami porazí špičkového velmistra ve dvaceti devíti tazích. Vypadá to skoro jednoduše. Rozjede pěšce, otevře pozici, přečíslí obránce, přidá několik obětí – a je hotovo. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. Za touhle partií stojí genialita, ale také roky práce, neuvěřitelná dřina a sen. Sen, že můžete být nejlepší – i ve světě, který dlouho patřil jen mužům. Právě proto má smysl se na tuhle partii podívat pozorně. A proto vzniklo i tohle video. Věřím, že se vám partie i video budou líbit. Petr Koutný

Partie Boris Gelfand – Hikaru Nakamura patří k tomu nejlepšímu, co moderní šachy nabídly. Gelfand získává už ze zahájení příjemnou a stabilní výhodu, kterou dále zhodnocuje přesně tak, jak učí klasická škola strategie. Nejprve zavře centrum, poté rozjede aktivní a systematickou hru na dámském křídle. Každý tah má svůj smysl, každá figura své místo. Je jen otázkou času, kdy se dámské křídlo černého začne rozpadat pod tlakem. Černý má v pozici jedinou skutečnou šanci – protiútok na královském křídle. Právě střet těchto dvou plánů dělá z partie mimořádně napínavý a poučný souboj. Tahle partie není o náhodě ani o taktické přestřelce. Je to lekce strategického a taktického myšlení, trpělivosti a pochopení pozice. Jedna z nejkrásnějších partií 21. století – a právem.

Roguelika šachy Pawnbarian jsou uspokojivou puzzle hrou, která však proti konkurenci trochu ztrácí ve svém vizuálním zpracování i variabilitě. Za zkoušku ovšem rozhodně stojí a své místo si najde.

Rok 2007. Hikaru Nakamura ještě není světovou ikonou blitzových streamů ani stálicí absolutní špičky, ale už tehdy ukazuje, proč o něm svět mluví jako o výjimečném talentu. Partie proti zkušenému velmistrovi Michal Krasenkow patří k těm, na které se nezapomíná. Nakamura obětuje dámu – ne z nutnosti, ale z přesvědčení. Následuje to, co mají šachisté nejraději: hon na krále. Černý král je vyhnán z bezpečí, nucen k dlouhé a nedobrovolné procházce po šachovnici, zatímco bílé figury hrají v dokonalé souhře. Každý tah má smysl, každá figura ví, kam patří. Tahle partie není o jedné kombinaci. Je o odvaze, výpočtu a citu pro iniciativu. Nakamura ukazuje, že oběť dámy není zoufalý pokus, ale logické vyústění pozice. A když král dojde na konec své cesty, přichází nevyhnutelný mat. Pokud hledáte partii, která inspiruje, baví a zároveň učí, právě jste ji našli. Nesmrtelná ukázka útočných šachů, kde fantazie vítězí nad materialismem – přesně ten typ partie, kvůli kterému máme šachy rádi.

V roce 1989 sehráli Michail Tal a Viswanathan Anand v Cannes partii, která dodnes patří mezi nesmrtelné. Tal byl v té době už vážně nemocný, o tři roky později zemřel. Přesto – nebo možná právě proto – hrál šachy s lehkostí, fantazií a radostí, která z jeho partií nikdy nezmizela. Pro Tala nebyly šachy jen hrou. Byly životem. A život pro něj znamenal šachy. I v době, kdy tělo sláblo, zůstávala jeho mysl neuvěřitelně svobodná. Tahle partie je toho krásným důkazem. V tomto streamu se k partii Tal – Anand (Cannes 1989) vracíme společně. Nejen kvůli kombinacím, ale kvůli příběhu, emocím a tomu zvláštnímu kouzlu, které Tal do šachu vždy přinášel.

Jsou partie, u kterých se na chvíli zapomene na Elo, turnaj i výsledek. Prostě se jen díváte a říkáte si: tohle jsou šachy. Přesně taková je partie Davida Navary a Radosława Wojtaszeka z roku 2015. Partie, která vznikla bez velkých slov, ale zůstala v paměti tisíců šachistů po celém světě. V tomhle videu si ji projdeme společně. Zastavíme se u momentů, které dávají smysl nejen na první pohled, ale i pocitově – proč ten tah lákal, proč ta oběť fungovala a kde se partie definitivně zlomila. Není to video o tom, kdo vyhrál a kdo prohrál. Je to video o radosti ze hry, o odvaze něco zkusit a o tom zvláštním pocitu, kdy víte, že se díváte na partii, která přežije svůj turnaj. Pokud máte šachy rádi, tady jste správně.