Šachy

Polská nesmrtelná je název slavné šachové partie mezi Glucksbergem a Miguelem Najdorfem, která se hrála ve Varšavě . Partie vstoupila do historie především díky neuvěřitelné kombinaci černého, který během útoku obětoval všechny čtyři lehké figury. Výsledkem je jedna z nejznámějších a nejpůsobivějších útočných partií šachové historie.

Jan Timman (14. prosince 1951 Amsterdam – 18. února 2026 Arnhem) byl nizozemský šachový velmistr. V 80. letech 20. století byl považován za nejlepšího nesovětského hráče a byl znám i pod přezdívkou „The Best of the West“ (česky Nejlepší ze Západu). Devětkrát vyhrál nizozemský šachový šampionát, několikrát se zúčastnil turnaje kandidátů. V roce 1993 prohrál zápas o titul mistra světa proti Anatoliji Karpovovi.

Rok 2005, FIDE World Cup. V tehdejším vyřazovacím formátu se mezi elitními velmistry objevil i patnáctiletý Nor Magnus Carlsen. Proti němu stál zkušený americký reprezentant Gata Kamsky, bývalý vyzyvatel mistra světa a hráč s dlouholetou praxí na nejvyšší úrovni. Carlsen v té době ještě nebyl globální hvězdou. Měl však pověst mimořádného talentu a rychle stoupal světovým žebříčkem. Partie proti Kamskému ukázala, že se dokáže měřit s absolutní špičkou nejen odvahou, ale i poziční vyspělostí. PK

Souboj mladého Magnuse Carlsena s legendárním Garrym Kasparovem patří mezi okamžiky, které přesahují samotnou partii. Na jedné straně zkušený mistr, na druhé vycházející talent, o němž se teprve začínalo mluvit. Právě tento střet se stal symbolem chvíle, kdy se na světové scéně naplno ukázal hráč, který měl o několik let později usednout na šachový trůn.

Někdy partie neskončí proto, že jeden z hráčů udělá chybu. Skončí proto, že ten druhý hraje příliš odvážně. Judit Polgárová proti Višvanáthanu Anandovi obětovala dvě figury a ukázala, že šachy nejsou jen o počítání, ale i o odvaze jít tam, kam se jiní neodváží.

Garry Kasparov jednou řekl, že když má Vasyl Ivančuk svůj den, je s ním téměř nemožné hrát. Ivančuk byl génius. Nikdy se nestal mistrem světa, přesto patřil k nejoblíbenějším a nejoriginálnějším šachistům historie. A jeho partie? Ty jsou nesmrtelné.

Internet je nekonečnou studnicí zvířecích talentů a my jsme pro vás vybrali ty nejlepší. V tomto díle uvidíte roztomilou pandu, která se rozhodla sjet kopec pomocí kontrmelců, nebo drzou veverku, která si plete balkon s palebným postavením a hází po lidech šišky. Tučňáci si užijí nečekanou párty v mýdlových bublinách a kočka vám ukáže, jak se správně (ne)posiluje s kettleballem. Hlavní hvězdou je ale kočičí šachistka, která svému páníčkovi ukázala, že v šachách nezáleží na strategii.

José Raúl Capablanca, mistr světa v letech 1921–1927, patří k nejlepším hráčům historie. Jeho styl se vyznačoval mimořádnou přesností a hlubokým porozuměním pozice. Michail Botvinnik, několikanásobný mistr světa a zakladatel sovětské šachové školy, byl proslulý systematickým přístupem a schopností trestat i drobné strategické nepřesnosti. Dnešní partie má vše, co šachisté mají rádi. Budeme se bavit o slabinách, o útoku a protiútoku. Budeme se bavit o dvou střelcích, centru, obětech, volném pěšci a hlavně o tom, proč máme rádi šachy! Tak ať se video a partie líbí! Petr Koutný

Judit Polgárová černými figurami porazí špičkového velmistra ve dvaceti devíti tazích. Vypadá to skoro jednoduše. Rozjede pěšce, otevře pozici, přečíslí obránce, přidá několik obětí – a je hotovo. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. Za touhle partií stojí genialita, ale také roky práce, neuvěřitelná dřina a sen. Sen, že můžete být nejlepší – i ve světě, který dlouho patřil jen mužům. Právě proto má smysl se na tuhle partii podívat pozorně. A proto vzniklo i tohle video. Věřím, že se vám partie i video budou líbit. Petr Koutný

Partie Boris Gelfand – Hikaru Nakamura patří k tomu nejlepšímu, co moderní šachy nabídly. Gelfand získává už ze zahájení příjemnou a stabilní výhodu, kterou dále zhodnocuje přesně tak, jak učí klasická škola strategie. Nejprve zavře centrum, poté rozjede aktivní a systematickou hru na dámském křídle. Každý tah má svůj smysl, každá figura své místo. Je jen otázkou času, kdy se dámské křídlo černého začne rozpadat pod tlakem. Černý má v pozici jedinou skutečnou šanci – protiútok na královském křídle. Právě střet těchto dvou plánů dělá z partie mimořádně napínavý a poučný souboj. Tahle partie není o náhodě ani o taktické přestřelce. Je to lekce strategického a taktického myšlení, trpělivosti a pochopení pozice. Jedna z nejkrásnějších partií 21. století – a právem.

Roguelika šachy Pawnbarian jsou uspokojivou puzzle hrou, která však proti konkurenci trochu ztrácí ve svém vizuálním zpracování i variabilitě. Za zkoušku ovšem rozhodně stojí a své místo si najde.

Rok 2007. Hikaru Nakamura ještě není světovou ikonou blitzových streamů ani stálicí absolutní špičky, ale už tehdy ukazuje, proč o něm svět mluví jako o výjimečném talentu. Partie proti zkušenému velmistrovi Michal Krasenkow patří k těm, na které se nezapomíná. Nakamura obětuje dámu – ne z nutnosti, ale z přesvědčení. Následuje to, co mají šachisté nejraději: hon na krále. Černý král je vyhnán z bezpečí, nucen k dlouhé a nedobrovolné procházce po šachovnici, zatímco bílé figury hrají v dokonalé souhře. Každý tah má smysl, každá figura ví, kam patří. Tahle partie není o jedné kombinaci. Je o odvaze, výpočtu a citu pro iniciativu. Nakamura ukazuje, že oběť dámy není zoufalý pokus, ale logické vyústění pozice. A když král dojde na konec své cesty, přichází nevyhnutelný mat. Pokud hledáte partii, která inspiruje, baví a zároveň učí, právě jste ji našli. Nesmrtelná ukázka útočných šachů, kde fantazie vítězí nad materialismem – přesně ten typ partie, kvůli kterému máme šachy rádi.

V roce 1989 sehráli Michail Tal a Viswanathan Anand v Cannes partii, která dodnes patří mezi nesmrtelné. Tal byl v té době už vážně nemocný, o tři roky později zemřel. Přesto – nebo možná právě proto – hrál šachy s lehkostí, fantazií a radostí, která z jeho partií nikdy nezmizela. Pro Tala nebyly šachy jen hrou. Byly životem. A život pro něj znamenal šachy. I v době, kdy tělo sláblo, zůstávala jeho mysl neuvěřitelně svobodná. Tahle partie je toho krásným důkazem. V tomto streamu se k partii Tal – Anand (Cannes 1989) vracíme společně. Nejen kvůli kombinacím, ale kvůli příběhu, emocím a tomu zvláštnímu kouzlu, které Tal do šachu vždy přinášel.