Stalin

Historie Sibiře je spojená s nechvalně známými pracovními tábory. Josif Stalin sem poslal miliony lidí. A mnoho z nich zahynulo. Teď se poblíž pietního místa ozývá znovu střelba.

Obliba Stalina mezi Rusy stále roste. Dokazuje to i poslední průzkum, kdy ho kladně hodnotilo okolo 70 % Rusů. Většina z nich je také přesvědčena, že měl v historii země pozitivní roli.

Před 75 lety, 4. února 1945, začala v krymském letovisku Jalta v paláci Livadija pod krycím názvem Argonaut konference představitelů Velké trojky (USA, Británie a SSSR), jež podle místa konání dostala název jaltská nebo též krymská.

A ani se tomu nemůžeme moc divit.  Fjodor Fjodorovič Raskolnikov, vl. jménem Fjodor Iljin (nar. 28. 1. 1892) se totiž ze všeho nejvíc proslavil svým kritickým „Otevřeným dopisem Stalinovi, závažnějším o to, že Raskolnikov sám patřil mezi nadšené bolševické revolucionáře. A možná i proto okolnosti jeho úmrtí zůstávají neobjasněné dodnes.

Když se kadet Jakov Ochotnikov opožděně dostavil na přehlídku oslav říjnové revoluce, dvakrát bez jakékoliv omluvy nebo vysvětlení uhodil Stalina do hlavy. Byly 20. léta, budoucího diktátora od neomezené vlády dělil ještě pořádný kus cesty, a útočníka nepotrestal. Po převzetí moci si však na něj náležitě došlápl.

Lidi jako Vorošilov by to za normálních okolností nedotáhli u armády ani na četaře. Začátkem 20. století nastala v SSSR ale doba tak pohnutá, že bylo možné stát se důstojníkem i s pouhými dvěma třídami základní školy a stát se maršálem i přes prokazatelné neúspěchy na bojišti.

Také byl neskutečných 41 let členem ÚV KSSS a dokázal si získat Stalina, Chruščova a na konec i Brežněva. Vystupoval jako strážce čistoty sovětské ideologie a nejvyšších poct se mu dostalo i po smrti. S jeho odchodem zároveň skončilo celé jedno dlouhé období SSSR a jeho satelitů.

Popsala třeba nejen své setkání s Kafkovou přítelkyní Milenou Jesenskou v Ravensbrücku, ale také řadu sovětských i německých dobových reálií, o nichž bychom se jinak nedozvěděli. Po roce 1945 dospěla původně nadšená komunistka Margarete Buber-Neumannová k názoru, že stalinský režim lze právem označit i jako fašistický.

Původně ovšem jeho nabalzamované tělo spočívalo na místě nejčestnějším, v mauzoleu vedle stejně ošetřené tělesné schránky V. I. Lenina. Vydrželo tam ale jenom osm let.

Uzavřený prostor na Letné, kde hrozil propad do podzemí bývalého Stalinova pomníku, by mohl být opět zpřístupněn. Ve zprávě, kterou má ČTK k dispozici, to doporučila městem najatá firma Inset, která prostor zkoumala. Ten je ve špatném stavu, kvůli možnému zřícení byl uzavřen v září.

Hlavní město zřejmě na základě statického posouzení Kloknerova ústavu, který je odborným pracovištěm při ČVUT, opět částečně zpřístupní okolí metronomu na Letné, které je zároveň střechou podzemí bývalého Stalinova pomníku.

Online petici za zachování prostoru u bývalého Stalinova pomníku na Letné pro provozování skateboardingu a kulturních akcí od pondělí podepsalo přes 7900 lidí. Iniciativa, která ji vytvořila, odmítá, aby na místě vznikla jakákoliv stálá instituce.

V Praze vznikne Muzeum paměti 20. století. Jeho účelem je zachovat historickou paměť o klíčových událostech minulého století, které souvisely s totalitními režimy v Československu. Rozhodli o tom pražští zastupitelé.

Začátkem 30. let si Stalin svou pozici ve vedení sovětské komunistické strany i SSSR upevnil natolik, že si mohl dovolit začít se zbavovat těch, kteří pamatovali jeho politické začátky. Byla to dlouhá řada jeho nejbližších soudruhů, mezi nimi i Zinovjev a Kameněv.

Zakladatel žánru sci-fi a utopista, britský spisovatel Herbert George Wells (21. 9. 1866 - 13. 8. 1946) je dodnes známý především svou novelou Válka světů, jeho literární záběr však byl podstatně širší. Našel si přitom čas i na cestu do SSSR a setkání s Leninem a se Stalinem a na velmi bohatý soukromý život.

Lysenkovo pojetí biologie, tzv. lysenkovština, mohla přesto dočasně uspět, protože se jí dostalo Stalinovy maximální možné podpory. A to i za cenu fyzické likvidace Lysenkových konkurentů. Jejich chyba, že včas nepochopili, že diktátorovi se prostě neodporuje.

V září si připomínáme nejen osmdesát let od začátku druhé světové války, tj. od útoku Německa na Polsko (1. 9. 1939), ale také osmdesát let od okamžiku, kdy do Polska vtrhla sovětská armáda, aby si i ona urvala svůj díl kořisti (17. 9. 1939).

Po revoluci v roce 1917 bylo v SSSR možné prakticky cokoliv. Na Ukrajině tehdy vznikla Svobodná anarchistická republika se sedmi miliony obyvatel, zato bez jakékoliv státní struktury. Jejím ideologem byl právě Pjotr Andrejevič Aršinov, jehož životní osud v sobě skrývá jeden zásadní otazník.

Jevil se jako silný protivník. Stalin se obával, že pokud by ho mohl někdo sesadit z diktátorského trůnu, byl by to právě hlavní velitel Rudé armády, uznávaný a oblíbený maršál Tuchačevskij. Musel ho tedy předejít, a tak schopného generála obvinil z přípravy převratu a špionáže pro nacistické Německo.

V Kremlu ho 23. srpna 1939 podepsali ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov. Formálně šlo o „smlouvu o neútočení“, fakticky o rozdělení sfér vlivu v tehdejší Evropě. A také o rozsudek smrti, přinejmenším pro některé antifašisty a antikomunisty.

Tak především se nejmenoval Trockij, ale narodil se 7. listopadu 1879 na Ukrajině do rodiny zámožného rolníka jako Lev Davidovič Bronštejn. Stal se otcem celého filozofického směru známého jako trockismus a byly s ním jen potíže. Cepín v jeho hlavě je vyřešil jednou provždy.

Stal se pojmem už kvůli svému značně nevojensky znějícímu jménu. Hrůzu však o to menší nebudil. Kdo by si to taky chtěl rozházet s Gottwaldovým zetěm a zarputilým stalinistou…

Tuto svou absurdní biologickou „teorii živé hmoty“ dokázala sovětská bioložka Olga Borisovna Lepešinská (18. srpna 1871 – 22. října 1963) prosadit ovšem jen proto, že s pomocí svého kolegy Lysenka efektivně likvidovala všechny své oponenty. Za Stalina, který si oba tyto vědce oblíbil, to nebyl žádný problém.

Zamilovat se do toho nesprávného bývá problém, i když jde „jen“ o člověka. Když se ale někdo nesprávně zamiluje dokonce do celého státu, mohou být následky doslova tragické. V tomto případě na lásku otce rodiny Václava Březiny k SSSR doplatil jeho syn a s ním i celá rodina.

Už jen proto, že se při procesech v 50. letech přímo „zasloužil“ o provaz pro Otto Šlinga a řadě dalších lidí, podle něj nepřátel tehdejšího režimu, řádně zavařil. Jeho samotného přitom nezlomilo nic, svůj vliv a moc si dokázal udržet až do smrti.