Židé

Postava Adolfa Hitlera, jednoho z nejnenáviděnějších diktátorů moderních dějin, je dodnes obestřena množstvím mýtů a legend, které často vznikly z propagandy, neověřených svědectví či lidové fantazie. Tyto příběhy, ať už úmyslně šířené jeho nepřáteli, nebo naopak nekritickými obdivovateli, přispěly k vytvoření obrazu člověka, který je spíše produktem kolektivní představivosti než historicky doloženou skutečností. Moderní historiografie se proto snaží odlišit fakta od fikce a kriticky analyzovat tradované verze událostí, aby nabídla co nejpřesnější pohled na Hitlerův život i na jeho ideologii. Jsme Nerdopolis a dnes se zaměříme na nejčastější mýty spojené s jeho osobou a ukážeme si, jaké skutečnosti se za nimi doopravdy skrývají.

Pod vedením von Ribbentropa pomáhala německá diplomacie nacistům nejen získávat další území, ale také je podporovala v jejich genocidních myšlenkách. Von Ribbentrop podporoval deportace Židů z evropských zemí do vyhlazovacích táborů, zasílal partnerským státům formální nóty, v nichž požadoval zavedení protižidovské legislativy, a používal diplomatický jazyk, aby nucené vysídlení Židů označil za přesídlení nebo pracovní mobilizaci. Toto diplomatické krytí pomáhalo maskovat genocidu. Podle von Ribbentropa nebyl smrtelným nepřítelem nacistického Německa Sovětský svaz, ale Velká Británie. Měl rád a obdivoval Josifa Stalina a byl proti útoku na Sovětský svaz v roce 1941. Údajně předal sovětskému diplomatovi zprávu, která zněla: „Prosím, vyřiďte Stalinovi, že jsem byl proti této válce a že vím, že Německu přinese velké neštěstí.“ Navzdory von Ribbentropovým radám proti útoku se invaze uskutečnila, protože Hitler věřil, že rychlé vítězství nad Sovětským svazem je možné. Von Ribbentropův vliv v průběhu války klesal - většina světa byla ve válce s Německem, takže význam ministerstva zahraničí se snížil, protože diplomacie byla omezená...

Osvětimský blok 10 a osudy žen, které se tam snažily přežít několik měsíců, během kterých musely podstoupit experimenty na svém těle.

Streicher se do značné míry vyhýbal všem ostatním norimberským obžalovaným, mezi nimiž měl nejnižší IQ. Julius Streicher po ránu cvičil na podlaze, pak spláchl záchod a umyl si obličej záchodovou vodou, a získal tak ve věznici přezdívku „špinavý stařec“. Také si vymýšlel četná obvinění. Streicher tvrdil, že s ním po jeho zajetí spojenečtí vojáci špatně zacházeli. Podle jeho vyprávění mu nařídili, aby se svlékl, a nechali ho v cele několik dní bez oblečení. Pálili ho cigaretami a nutili ho hasit cigarety bosýma nohama. Jediná voda, kterou mu dovolili pít, byla zapáchající voda ze záchodu. Dále uvedl, že ho nutili líbat nohy černošským vojákům, aby ho později zbili bičem. Tvrdil také, že někteří vojáci na něj plivali a nutili ho otevřít ústa, aby se mu do nich slinami trefili. Navíc si Streicher stěžoval, že všichni jeho soudci jsou Židé. Většina důkazů proti Streicherovi pocházela z jeho četných projevů a článků, které byly podle žalobců natolik podnětné, že byl spoluviníkem vraždy, a tedy stejně vinný jako ti, kdo skutečně nařídili masové vyhlazování Židů. Během procesu Streicher tvrdil, že o holokaustu nic nevěděl, a prohlašoval, že je pouhým „milovníkem přirozenosti“, který chtěl pouze, aby „cizinci“ odešli z jeho země. Nicméně lhal...