Zvony

Obě světové války minulého století připravily města i vesnice o spoustu vzácných zvonů. Rekvírování se nevyhnulo ani Hornímu Studenci na Havlíčkobrodsku. Tamní vzácná zvonice měla ale štěstí v neštěstí. Zůstaly jí dva nejstarší zvony.

Zvonařství Manoušek je tradiční zvonařská firma s historií od roku 1900. Umění odlévat zvony si tu předávají už tři generace zvonařů. Nejmladší Petr Rudolf Manoušek se proslavil výrobou Pražské mobilní zvonohry a přímo tak navázal na svého dědečka, který postavil první zvonohru v Čechách. Ve Zbraslavi založil v dílně svého otce Muzeum rodiny Manoušků, kde připomíná rodinnou historii.

Zvonice bývaly v obcích velmi důležitým zařízením. Nejen, že zvonění lidem na polích nahrazovalo hodiny a vyzývalo k modlitbě, ale oznamovalo také úmrtí nebo požáry.

Formátem V hlavní roli slavíme jubilea členů Národního divadla. Tentokrát jde o jihomoravskou rodačku Martinu Preissovou, která na konci října oslavila padesátiny. Martina je v angažmá Národního divadla 25 let. Za tu dobu hrála mnoho postav od mladých žen po despotické matky a mohla taky pozorovat proměny Činohry od nultých let po současnost, o kterých citlivě přemýšlí. Martina ze svých bohatých zkušeností vybrala tři inscenace, ke kterým se chtěla vrátit: Černé mléko, Zvony a Maryšu. Řeč ale přišla také na Paní Bovaryovou. Zvolené inscenace pro ni představují tři silná setkání s režisérskými osobnostmi – Janem Kačerem, J. A. Pitínským a Janem Mikuláškem, kteří ji zásadně obohatili v divadelním myšlení. Národní divadlo cítí jako svůj maják, který ji drží na tvůrčí cestě a ke kterému se vrací i ze své bohaté mimodivadelní činnosti. Poslechněte si, kdo jí pomohl v Praze najít „moravský domov“, proč se po návratu z mateřských musela složitě „přehrávat“ do rolí maminek, v jaké inscenaci v sobě našla zlobu a proč má ráda stylizované herectví a sborovost. V podcastu uslyšíte ukázky a hudbu z inscenací Černé mléko, Zvony, Maryša a Paní Bovaryová. Moderuje Jitka Kostelníková.

Ten příběh je skoro neuvěřitelný. V noci z 5. na 6. listopadu revolučního roku 1848 byl vykraden hřbitovní kostelík svatého Jiljí u rybníka Svět v Třeboni. Zvláštní bylo, že kromě cenností a bohoslužebných rouch se ztratily dva věžní zvony ze 17. století, žádní drobečkové: jeden vážil bezmála 170 kilogramů, druhý 100 kilogramů.