Bitva u Stalingradu

Jakov byl převezen do střežené vily v Berlíně, kde nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels doufal, že ho využije v ruskojazyčném rozhlasovém vysílání, ale k tomu nikdy nedošlo. Stalin podnikl několik diskrétních pokusů o Džugašviliho osvobození z rukou Němců, ale každý z nich byl neúspěšný. Přibližně ve stejné době nabídl Hitler Stalinovi dohodu: Němci vymění jeho syna za polního maršála Friedricha Pauluse, který se vzdal v bitvě u Stalingradu v únoru 1943. Stalin na to odpověděl: "Neměním polní maršály za poručíky". Ve chvíli, kdy Jakov přestal být nacistům užitečný, byl poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Sovětský svaz nikdy nepodepsal Ženevské konvence, což pro zajaté vojáky znamenalo, že byli často vystaveni brutálním nuceným pracím s minimálními příděly potravin. Kvůli zvěrstvům, kterých se Němci dopouštěli na sovětském civilním obyvatelstvu, je Rusové považovali za vrahy a většina německých zajatců zajatých u Stalingradu v sovětském zajetí zemřela. Již tak oslabení nemocemi, hladem a nedostatkem lékařské péče během obklíčení, čelili tito muži dalším hrůzám. Byli podrobeni nuceným pochodům do zajateckých táborů a později do pracovních táborů rozesetých po obrovské ploše Sovětského svazu. Zbytky německé šesté armády byly nakonec rozptýleny do více než dvaceti táborů od polárního kruhu až po jižní pouště. Cesta do těchto táborů byla sama o sobě smrtící. Někteří vězni šli pěšky, jiní byli nacpáni do přeplněných vlaků s nedostatkem jídla a vody. Jeden vlak, který vezl tisíce německých zajatců ze Stalingradu do Uzbekistánu, se stal smrtící pastí, v níž se muži uchylovali k vzájemnému zabíjení kvůli troše jídla. V jiném vlaku, směřujícím do pohoří Pamír, byla po příjezdu téměř polovina cestujících mrtvá. Podmínky těch, kteří zůstali ve Stalingradu, aby pomáhali při obnově města, byly stejně hrozné. Tyfus a další nemoci se rychle šířily a do března 1943 bylo zaznamenáno čtyřicet tisíc mrtvol pohřbených Rusy v masovém hrobě v Beketovce, zajateckém táboře vzdáleném několik kilometrů od Stalingradu.

Po velkém vítězství v bitvě u Stalingradu získala Rudá armáda větší sebevědomí. Na druhé straně Němci měli po porážce zničenou reputaci, kterou si lehce vylepšili, když znovu dobyli město Charkov. Byla to jen malá záplata na kolosální Stalingradský neúspěch, přesto se Němci nevzdávali naděje, že by mohli na východní frontě ještě vyhrát. Díky totální mobilizaci a rostoucí výrobě zbraní mohli nahradit těžké ztráty, které utrpěli. Spoléhali také na nové a silnější zbraně, jako byly tanky Panther a Tiger, samohybná děla Ferdinand a moderní letadla, například stíhačky Focke-Wulf Fw 190A nebo bombardéry Heinkel He 111. Němci věřili, že v bitvě u Kurska, která začala 5. července 1943, získají znovu převahu.

Přestože Paulus zpočátku odmítal spolupracovat se Sověty, po atentátu na Hitlera 20. července 1944 se stal hlasitým kritikem nacistického režimu. V sovětském zajetí se připojil k Národnímu výboru Svobodné Německo, který byl podporován Sověty a vyzýval Němce ke kapitulaci. Po válce Paulus vystupoval jako svědek obžaloby v norimberských procesech a popsal plánování útoku na Sovětský svaz. Během norimberských procesů se ho jeden novinář zeptal na stalingradské zajatce. Paulus mu řekl, aby manželkám a matkám vyřídil, že jejich manželé a synové jsou v pořádku. Tak tomu však nebylo.

Největší a nejkrvavější střet druhé světové války. To je bitva o Stalingrad. Ponořte se do historických událostí, které vedly k jednomu z nejzásadnějších obratů ve válce. Zhlédněte dramatické boje na frontě, obléhání města, statečný odpor sovětských vojáků a rozhodující vítězství, které změnilo průběh konfliktu. V tomto videu odhalujeme strategie, hrdinské příběhy a kruté podmínky, které definovaly tuto epickou bitvu. Připravte se na fascinující pohled do jednoho z nejtemnějších období lidské historie.