Jan Štifter

Napsal jsem letos v létě celou sérii dopisů. Donutila mě k tomu dcera Meda – chystala se na svůj první letní tábor a připomněla mi, že dětem se přece píšou psaníčka. Bude tam dva týdny bez telefonu a pošta je jediným spojením s domovem. Čtrnáct dní pryč – její první velká cesta.

Nemáte náhodou nanuky? Ve dveřích stála sousedka, sháněla něco ledového pro manžela, právě ho bodla vosa do jazyka. „Potřebuje to něčím chladit,“ říkala. „A já mu pořád opakuju: nepij z tý flašky. A von si nedá pokoj.“

Už šestý ročník knižního a literárního festivalu, nazvaného Svinenské čtení, se koná v Trhových Svinech na Českobudějovicku. Od pondělí do pátku každý den jeden autor vystoupí před publikem a čte ze své knihy. Jedním z hlavních organizátorů akce je spisovatel Jan Štifter.

Každý týden pro vás v Českém rozhlase Hradec Králové připravujeme aktuality a zajímavosti ze společenského i kulturního života v Královéhradeckém kraji. Které reportáže vzbudily na sociálních sítích za posledních sedm dní největší pozornost? Tady jsou pěkně pohromadě. To nejlepší na našem webu.

Děsně se mi ulevilo. Znáte to – rozpůjčujete část své milované knihovny, poctivě si do notýsku zapisujete, kdo si co odnesl, a pak ty lidi občas upejpavě urgujete. Až mě to nakonec unavilo a úplně jsem to pustil.

„Babi, nekuř,“ říkával jsem jako malý kluk babičce a ta vždycky mávla rukou a řekla: „Honzíku, tak jenom jednu, jo?“ A tak to šlo pořád dokola. Letos to bude 10 let, co jsem sám přestal kouřit – co mi vadilo u babičky, neupřel jsem nakonec v dospělosti sobě.

Café Groll, Sběratel sněhu, Paví hody nebo Krajina roztavených zvonů. Autorem všech těchto románů je jihočeský spisovatel Jan Štifter. Kromě toho vydává časopis Barbar, také často a rád spolupracuje s Českým rozhlasem. V kulturním magazínu Kavárna ho ale tentokrát představíme jako organizátora kulturního a společenského dění v Trhových Svinech a na Novohradsku.

Fakt už není čas ani prostor na další pěstování nenávisti. Vlastně pro to nevidím jediný rozumný důvod. Osmdesát let po druhé světové válce tu nezůstal nikdo, kdo byl aktivním strůjcem tehdejšího zla; nikdo z tvůrců toho nejhoršího, co střední Evropa kdy poznala.

Tak už je to tady zase – už zase slyším, že tahle země nevzkvétá, že se nemáme dobře, lidé kritizují stav věci z pohodlí svých bytů, z pozice zaměstnanců nebo živnostníků, tedy lidí, kteří mají práci, ve státě, který má školy, úřady i policii, kde probíhají volby, jejichž legitimitu nikdo nezpochybňuje.

Toulal jsem se teď na jaře Polskem, pro Jihočecha je to už skoro exotika, země moderních kostelů a malých prodejen – říká se, že když nevidíš z každého místa alespoň dvě Žabky, nejsi v Polsku.

Překvapila mě Běla, naše čtyřletá dcera, když přišla ze školky a oči navrch hlavy: „Tati, ty prej píšeš knížky!“ Byla pohoršená. Jak je něco takového možné? Psát knížky, tati, ty jsi ale…

Jednou za čas se na ten moment vyloženě těším. Jít ke zpovědi pro mě znamená znovu si v hlavě poskládat obraz toho, jaký bych chtěl být a jaký doopravdy jsem.

Vy žijete v jižních Čechách? Jé, tak to vám závidíme. Tohle občas slýchám od lidí, hlavně na severu. Myslím, že tihle všichni obdivovatelé všeho jihočeského ale ještě neviděli jižní Čechy z dálnice. Protože není strašnějšího pohledu na zdejší města než z D3.

Rád vzpomínám na ten krámek na Rudolfově, nahoře na Vesce, myslím, že ho měli nějací Kubíčkovi, a byl to klasický pultový prodej: Tak co to bude dneska?

Prohlížel jsem si katedrálu svatého Mikuláše v Českých Budějovicích, ze které právě mizelo lešení, a vlastně mě ta žlutá trochu překvapila. Fasáda má barvu západu slunce – když se do bílé opřou večerní žluté paprsky.

Celý rok jezdím do obce Besednice ve Slepičích horách. Dělám rozhovory s tamními pamětníky. Povídáme si o tom, co bylo, jak to bylo nebo mohlo být, je to historie pohledů i historie vnímání, protože každý ty věci může vidět jinak.

Andělíček, který přikyvuje, když do něj hodíš minci. Sníh a Ladovy pohlednice. Jmelí připevněné k lustru v obýváku. Andělské zvonění na stole. Řetěz světýlek ve tvaru vánočního stromku za oknem v paneláku. To jsou moje vánoční obrazy – tohle mi naskakuje jako první, když se řekne Vánoce.

Po roce zase uzavírám práci – a je to tak osvobozující. Odevzdávám poslední texty a vidím před sebou prázdný stůl – povedlo se to všechno, a ještě něco navíc.

Přejížděl jsem před pár dny z Brna do Semil, v Brně jsme večer vyhlašovali Strom roku, jihočeská lípa skončila čtvrtá ze skoro 90 přihlášených, radujeme se z toho ještě teď – a ráno jsem cestoval na besedu směr Semily v Libereckém kraji, měl jsem na přejezd celý den, nikam jsem nespěchal, a stálo to za to.

Z odstupu let se těžko pozná, kdo byl nepřítel a kde je pravda. Příběh dvojitého agenta z Prachaticka v autobiografické povídce jihočeského autora.

Jihočeský psychoterapeut a básník v jedné osobě Jan Zvettler přišel se zajímavým debutem, nazvaným Křoví záškoláků. První část knihy tvoří nevydaná starší sbírka Stále ještě, nicméně celá nese zmíněný název Křoví záškoláků. Víc zjistila Knižní hlídka. Dále pořad představuje novinky na literárním trhu, například tituly Tajná medicína Cikánů a Slunce a pláž.

Většina žen bude asi souhlasit, že vybrat parfém pro muže je opravdu oříšek. A když jsme u těch skořápkových plodů: věděli jste, že kromě zprofanovaného kokosu existuje i parfém s vůní vlašského ořechu, muškátového ořechu, a dokonce jedlého kaštanu???

Někdy nečekané a bizarní skutečnosti inspirují spisovatelku a psycholožku v jedné osobě Ivu Hadj Moussu při psaní. A také její oblíbená tvrdá muzika. Nejinak tomu bylo i u zatím posledního románu Těžké duše, jak zjistila Knižní hlídka. Dále pořad představuje novinky na literárním trhu, například tituly Emma a Všechno začíná v nás.

Jeden den v kontextu naší rodiny… Představuji si, jak si můj děda Rudolf přepírá špinavou košili, vrací se domů jako hrdina Pražského povstání, jeden z těch, kteří Prahu převedli z války do klidných časů.

Jmenovala se Žaneta a určitě nemá tušení, že byla mou první láskou. Bydleli jsme ve Zlivi, v domku naproti šamotce, do školy jsme šli spolu v září roku 1990: ten první ročník, kde už před tabulí nestála soudružka, ale paní učitelka.

Vychází nová kniha budějovického spisovatele Jana Štiftera. Jmenuje se Partie krásného Rudiho a autor v ní zpracoval historky z vlastní rodiny. Rudi, respektive krásný Rudi, byl jeho dědeček, jak zjistila Knižní hlídka Filipa Černého. Pořad představuje také další novinky na literárním trhu, například milostně-detektivní thriller Chlad ohně a chuť kokainu, knižní vydání dopisů Jakuba Demla Václavu Maršíkovi pod názvem Tento dopis spalte hned po přečtení! nebo komiks Zlodějka.

Všimli jste si, jak se Budějovice proměňují v La město? Děje se to postupně a plíživě – La Natura na nábytek a bytové doplňky, Café La Storia a teď už i La Café, pizzerie La Bomba, restaurace La Bodega…

Kdysi mi to vysvětloval kamarád, polský farář Marcin: Poláky vůbec nezajímá, jak jejich dům působí navenek. Sdílel jsem s ním své dojmy po cestě do Krakova – jak se najednou změní krajina a při silnicích stojí domy, které nemají omítku, ale uvnitř se jistě delší dobu bydlí.

Tak vy jste z Budějovic? No to je moc pěkný město, ale… Je zajímavé poslouchat lidi v jiných krajích, jak vnímají jihočeskou metropoli.

Poslední šance dopsat něco na seznam Ježíškovi – u nás doma to znamená zasedání celé rodiny, kdy se mladší synek Hynek zeptá svého bratra, svých dvou sester a nás rodičů, co bychom si přáli – poctivě zapisuje a pak dopis balí, protože Ježíšek ho sbírá v noci z okenního parapetu.

Na malých dětech je nejlepší právě to, jak jsou malé – průzračné a nekomplikované. Když si přicházejí pro pusu, nic dalšího za tím není – jdou si pro objetí, protože potřebují cítit blízkost, chtějí zahřát. Potvrdit si, že se mají o koho opřít.

Moje manželka Eva pro mě připravuje webové stránky. Základní prezentaci, pár hřejivých slov o člověku, představení knížek a také kalendář akcí: seznam besed, autogramiád, čtení. Protože je moje žena Eva moderní člověk, požádala o součinnost umělou inteligenci.

Až vyrostu, nechám si udělat prsa. Tahle věta mě zastavila na ulici, procházel jsem kolem dětí čekajících na autobus a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil – a vlastně přijal, že to byl jen úlomek hovoru dvou desetiletých, jedenáctiletých holek.

Oslavil jsem letos čtyřicátiny. Ve středověku by to znamenalo stáří. Dcera Meda se mě nedávno ptala, jaké to bylo v těch dobách, kdy ještě neexistovaly mobily – ta školačka, prvňačka myslela zcela vážně dotaz, jestli tenkrát, když jsme byli malí, existovali motýli a byla už vynalezena židle.

Smetanova Má vlast pod širým nebem otevře festival Hvězdy nad Vltavou v Českých Budějovicích. Ten založil místní rodák, houslista Pavel Šporcl. Pro letošní ročník se svým týmem připravil dvanáct koncertů.

Už od roku 2008 každé léto oživuje veřejný prostor festival Umění ve městě. Začal v Českých Budějovicích a postupně se rozšířil i na další místa Jihočeského kraje. Jeho zakladatelem je sochař Michal Trpák.

Zpěvák Dan Bárta nebo spisovatel Jan Štifter. I tyto dvě osobnosti budou letos součástí kytarového festivalu v Českých Budějovicích. Říkáte si, že mají skrytý talent, o kterém jste dosud nevěděli? Zajímá vás, jak se zapojí do festivalu Na dvanácti strunách? Poslechněte si rozhovor s kytaristou a zakladatelem akce Pavlem Steffalem v kulturním magazínu Kavárna.

Asertivita je schopnost prosadit se, zastat se sám sebe, ale zároveň s využitím empatie vůči druhému. To znamená umět pochopit pozici toho druhého, rozpoznat jeho emoce, přijmout, že může mít jiný pohled na věc, a hledat společně řešení, ve kterém nám oběma bude dobře. To je pojetí Olgy Lošťákové, psycholožky a lektorky, autorky publikace Asertivní a empatická komunikace.