Před 2 dny
Šestý koncert koncertního cyklu Vysočina sobě je za námi. Hrál se W. A. Mozart a konec obstarala nádherná Novosvětská od Antonína Dvořáka v podání orchestru Českého rozhlasu. „Přednesení? Dokonalé, ta piana…, hráli mezzoforte a potom v pianu, to bylo tak krásně odlišeno, úplně jiné světy, ta samá melodie, ale v úplně jiném provedení. Bylo to jako pohlazení,“ rozplýval se po koncertu Bohuslav Vysloužil, učitel ZUŠ Jihlava. Koupil si abonmá na celý cyklus, ale poslední koncert byl pro něj výjimečný i tím, že na jevišti hrála žačka jeho manželky, která také vyučuje v ZUŠ. K poslednímu koncertu jen dodejme, že jej neuvěřitelně bez notového záznamu oddirigoval nestor Petr Vronský, který na poslední chvíli zaskočil za nemocnou plánovanou dirigentku. Nyní tedy zbývá především hodnocení celého cyklu. Nechme mluvit opět učitele ZUŠ: „Byly zde špičkové orchestry v naší republice. Je to ojedinělá příležitost, jakou Jihlava dostala. Každý orchestr je originální, hrají dokonale, ale svým způsobem má každý úplně jinou atmosféru. Ne že někdo je lepší, každý je svůj.“ Přínos koncertního cyklu je jednoznačný. Špičkové orchestry, krásná díla. Zaplněnost podle Miroslava Stehlíka, jednatele pořádající agentury Ars koncert byla 80 %, což je prý výborné. Na podzimní sezonu se snad najdou další zájemci o klasickou hudbu, aby některá místa nezela prázdnotou. Vyskytlo se to například u sedadel, která měly obsazeny kupříkladu instituce. Opravdu ve svých řadách se stovkami zaměstnanců nemají pár nadšenců pro vážnou muziku? A ještě pár mimohudebních postřehů. Je skvělé, že před každým koncertem si přítomní mohou vzít program, z něhož se dozví, co se bude hrát, kolik která symfonie má vět (mezi větami se netleská) nebo pár slov o skladatelích. Kdybychom měli hledat mínusy, tak by snad patřily mimohudebním věcem. Starším lidem s horším zrakem mohly v sále dělat potíže vstupenky s vyznačenou řadou a sedadlem, které jsou vytištěny hodně malým písmem – tak malé nepoužíváme snad ani v Jihlavských listech. A ještě jedna drobnost. DKO disponuje u divadelního sálu malým barem. O přestávce je zde přeplněno, obsloužení se sklenicemi vína se prodírají mezi lidmi čekajícími na nápoj a zaplacení. Chápu, je zde málo místa a samotné DKO za to nemůže, ale máme-li hledat, co není úplně ono, tak například toto. A ještě zpět do sálu. Když si lidé při potlesku stoupnou, znamená to, že oceňují něco zcela mimořádného a takový potlesk má trvat dlouhé minuty. Nadužívání v Jihlavě je možná dáno tím, že špičkové orchestry k nám dosud běžně nejezdily, a tak je pro nás každý takový zážitek ojedinělý. Potlesk ve stoje se však vžil především do divadel, kde jakýkoli „lehký“ kus z Prahy je takto oceněn. Herci se přijdou třikrát poklonit a lidé odchází. Tak opravdu nemá vypadat standing ovation. Ale zpět k hudbě. Positiva cyklu Vysočina sobě jsou jasná. Přivezl k nám vynikající orchestry, za kterými bychom jinak museli jezdit do Prahy, Brna, Olomouce, Ostravy. Díky tomu, že jsou tady u nás, přišli i lidé, kteří do té doby o obdobný koncert nezavadili. Například učitel Vysloužil hovořil o člověku milujícího country, který od někoho dostal na koncert lístek. „On říkal: ´Byl jsem poprvé v životě na koncertě vážné hudby.´ Byl úplně nadšený, vzal si oblek… v 75 letech!“ Dalo by se tedy říci: Pochopil a zalitoval, že nešel už dřív. „Našim žákům s manželkou říkáme, že hudba v hlavě otevírá komůrky, které by se jinak neotevřely. Podle výzkumů Masarykovy univerzity pomáhá žákům v učení i v normálních předmětech ve škole, když hrají na hudební nástroje. Jsou to jiní lidé, ti, kteří hrají,“ vysvětluje učitel. Jak dodává vedle sedící jeho kamarádka: „Klasická
