Nová kniha nabízí pohled na středoevropské pomníky a památníky holokaustu
Před 9 dny
Michaela Lauscherová (dnes Vidláková) se narodila na konci roku 1936 v Praze do židovské rodiny. Byla ještě malá holčička, když se v prosinci 1942 i s rodiči dostala do ghetta v Terezíně. Hrůzy války se jim všem naštěstí podařilo překonat a dnes zůstává ve svých téměř 89 letech jednou z posledních přeživších holokaustu u nás. Památníky vnímá jako důležitá místa paměti. Jejímu srdci blízký je například ten v pražské Pinkasově synagoze, který patří k nejstarším svého druhu v celé Evropě. „Vrací jména lidem, kteří nemají ani hrob, těm, jejichž popel nebyl zachován,“ řekla v debatě k uvedení knihy Michaela Vidláková. „Ovšem je tady ještě jeden důležitý památník, a to Strom terezínských dětí. Zasadily ho tehdy děti, jako jsem byla já. Většina z nich nepřežila, ale ten strom dlouho ano,“ dodala Michaela Vidláková (vzpomínku na její maminku Irmu Lauscherovou, která se o strom coby učitelka terezínských dětí starala, si můžete přečíst ve Zpravodaji Památníku Terezín ). Javor fatálně poškodily povodně v roce 2002, naštěstí se podařilo včas odebrat sazeničky a potomci původní dřeviny nyní rostou na několika místech světa. Autory unikátního návrhu památníku v pražské Pinkasově synagoze byli malíři Václav Boštík a Jiří John. Téma aktuální i citlivé „I osmdesát let po skončení druhé světové války zůstává téma holokaustu a jeho připomínky ve veřejném prostoru neustále živé a aktuální,“ řekl při uvedení knihy Jiří Drahoš, první místopředseda Senátu Parlamentu ČR. „Diskuze o způsobech zachování paměti, ale také o interpretaci těchto historických událostí a symbolickém, vizuálním či materiálním ztvárnění traumatu holokaustu jsou často po odborné i společenské stránce velmi citlivým tématem,“ dodal. Senátor a bývalý předseda Akademie věd ČR z let 2009–2017 zmínil, že nové památníky nebo pamětní desky vznikají v České republice dodnes. K některým teprve musel dozrát čas. S velkým časovým odstupem – prakticky až v posledních letech – se například začaly objevovat monumenty upomínající na romské oběti (přečtěte si k tématu text Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference ). „Největším symbolem holokaustu spáchaného na protektorátních Romech jsou Lety u Písku. Zároveň jsou ale i symbolem zanedbání až týrání romské paměti, které nastalo po válce,“ řekla historička z Muzea romské kultury Tereza Richtáriková. Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku se pro veřejnost otevřel až v květnu 2024, tedy 79 let po konci války. Mohlo k tomu dojít až poté, co stát v roce 2018 odkoupil vepřín, který v místech někdejšího lágru fungoval od sedmdesátých let 20. století. V roce 2022 šly jeho budovy konečně k zemi. Knihu vydala v listopadu 2025 nakladatelství Academia a Artefactum. Budapešťské boty a Berlín Kniha obsahuje pojednání nejen o českých, ale i o zahraničních památnících. Mluvilo se o nich rovněž při debatě v Knihovně Václava Havla. Michaela Vidláková považuje za nesmírně silné místo venkovní monument v Budapešti na břehu Dunaje, sestávající z 60 párů kovových bot různých velikostí a stylů. Tereza Richtáriková zmínila památník a muzeum holokaustu v Berlíně. Další z diskutujících, ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek, pak publikum seznámil s poměrně novým, pro něj velmi působivým monumentem v místě vyhlazovacího tábora Belzec, nedaleko polsko-ukrajinské hranice. Tábor je méně známý, protože po něm prakticky nezbyli žádní přeživší, kteří by na něj vzpomínali. O to tísnivější je atmosféra na místě, kde návštěvník cítí hrůzu ticha a prázdnoty na každém kroku. Memento pro další generace „Kolektivní pomníky a památníky holokaustu nejsou jen dlouhými seznamy jmen obětí
