Lidice

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlsbadu, dnešních Karlových Varech, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Jeho otec Heinrich byl učitel na základní škole a zapálený německý nacionalista, který svého syna vedl k pochopení německého nacionalistického hnutí. Když bylo Karlovi 9 nebo 10 let, při hře s ostatními dětmi byl zasažen kamenem přímo do oka. Když 28. července 1914 začala první světová válka, bylo Frankovi 16 let. Pokusil se narukovat do rakousko-uherské armády, ale byl odmítnut kvůli slepotě pravého oka způsobené zmíněným zraněním. Přestože se mu lékaři v roce 1918 dlouho snažili oko zachránit, nakonec mu ho museli vyoperovat a nahradit skleněným. V říjnu 1918 vyhlásila Československá národní rada v Praze nezávislost Československa. 50 % československého obyvatelstva tvořili Češi. Němci tvořili 22 a Slováci 16 %. Karl Hermann Frank byl sudetský Němec, což bylo označení pro etnické Němce žijící v československém pohraničí, a stal se z něj krajně zapálený zastánce připojení Sudet, kde žil, k Německu. V roce 1919 vstoupil do Německé sociálně demokratické strany dělnické, protofašistické strany Němců v Československu...

Nejrozsáhlejší zásah do unikátního sousoší dětských obětí války se připravuje v Památníku Lidice. Dvaaosmdesát dětských postav v mírně nadživotní velikosti je potřeba restaurovat. Na pláni, kde bývala vesnice a jejich domovy, stojí figury čtvrt století, ale za tu dobu nebyly příliš konzervovány a ošetřovány, což se na nich podepsalo.

...V následujících měsících se Kubiš a Gabčík pohybovali mezi bezpečnými úkryty pro agenty v Praze a na jejím okraji, podporováni odvážnou sítí členů odboje. Kubiš navázal milostný vztah s Marií Kovárníkovou, tovární dělnicí. Jejich vztah se s blížící se realizací mise prohluboval. Jejich život se stal pečlivou směsicí utajení a odhodlání, kdy i obyčejné vycházky nesměly vyvolat podezření a oni přitom prozkoumávali místa a spřádali plány. Posledním dnem operace se stal 27. květen 1942. Heydrich jezdil denně stejnou trasou ze svého sídla za Prahou na Pražský hrad. Když Heydrichův otevřený mercedes zpomalil, Gabčík vstoupil do vozovky a pokusil se zblízka vystřelit ze samopalu Sten, ale zbraň se zasekla. Kubiš bez váhání hodil na auto upravený protitankový granát. Výbuch zranil Heydricha i Kubiše, kterého zasáhla střepina do obličeje. Heydrich výbuch nejprve přežil, ale 4. června 1942 svým zraněním podlehl. Nacisté reagovali krutou odvetou: hromadným zatýkáním a popravami. Zintenzivnil se hon na Kubiše, Gabčíka a jejich kolegy z dalších tajných operací. Odboj je chránil, dokud to bylo možné, a ukryl je v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Praze. 10. června 1942, necelé dva týdny po útoku na Heydricha, dorazily nacistické jednotky do Lidic, malé vesnice nedaleko Prahy. To, co následovalo, nebyla vojenská akce, ale akt teroru, který měl vyslat vzkaz všem obyvatelům: tohle se stane, když zaútočíte na Říši...

K následnému zničení obce a popravě jejích obyvatel došlo 10. června 1942 na přímý Hitlerův rozkaz. Při přípravách na odvetu nemohl Wiesmann a jeho muži zůstat stranou. Wiesmannovým „velitelským stanovištěm“ během vyhlazování Lidic byl dům rodiny Doležalových v čísle 93. Osobně organizoval ničení vesnice, stejně jako zabíjení jejích mužských obyvatel a rozkrádání majetku obyvatel Lidic. 10. června 1942 bylo všech 173 mužů v obci shromážděno a zastřeleno. Nejmladšímu z nich bylo pouhých 14 let a jednou z obětí byl i vesnický farář. Původně byli odváděni a stříleni ve skupinách po pěti, kdy na každého muže mířili tři příslušníci policejních sil. Horst Böhme, šéf bezpečnostní policie protektorátu Čechy a Morava, však shledal celý proces příliš zdlouhavým a nařídil, aby bylo najednou stříleno 10 mužů. Muži z Lidic byli přivedeni nespoutaní a bez pásek přes oči. Po válce Wiesmann řekl: "Kolem jedenácté hodiny bylo město evakuováno. Poté byli vyřízeni muži. Böhme nařídil všechny postřílet. To provedla Schutzpolizei. Všichni muži ve městě byli zastřeleni. Než byli zastřeleni, Böhme jim však přečetl hlášení, ve kterém jim bylo řečeno, že musí zemřít, protože se ve městě ukrývali parašutisté". Wiesmann dodal: "Lidičtí muži šli volně, vzpřímeně a statečně. Nebyly tam žádné scény slabosti." Během vyvražďování a ničení Lidic měl Wiesmann dobrou náladu. Smál se a neustále žertoval, což dokazují dochované filmové záběry....

Když v dubnu 1945 Karl Hermann Frank viděl, že jeho hrůzovláda skončila, rozhodl se uprchnout z Prahy a vzdát se Američanům, protože se obával ruského zajetí. 9. května 1945 byl Frank zatčen jednotkami americké armády, ale jeho plán nevyšel, protože byl vydán zpět do Prahy, kde byl od března do května 1946 souzen Lidovým soudem. Osobní odpovědnost za popravy odmítl, i když před tribunálem připustil, že je lze „podle lidského cítění a lidských zákonů považovat za vraždu“. Ani jeho lži mu však nepomohly uniknout spravedlnosti a v úterý 21. května 1946 odsoudil Lidový soud v Praze Karla Hermanna Franka za vlastizradu a masakr civilního obyvatelstva českých obcí Lidice a Ležáky k trestu smrti oběšením. Přestože Frank nikdy neměl slitování s žádným Čechem, požádal československého prezidenta Edvarda Beneše o shovívavost. Frank Benešovi napsal: „Věřím, že jako vítěz projevíte milosrdenství a darujete mi život.“ Mýlil se však. Na jeho telegrafickou výzvu nepřišla žádná odpověď...