Před 1 měsícem
Je to tak čtrnáct let – po premiéře ve Studiu Ypsilon mě kolegové už hodně hluboko po půlnoci vytáhli do vyhlášeného pražského nonstopu U kotvy. Seděla tam tehdy i partička studentů DAMU, mezi nimi v čele stolu nápadně veselá dívka, která skvěle hrála na kytaru a zpívala. Lucie Polišenská si zcela jistě naše první setkání tváří v tvář nepamatuje, já ovšem ano. Kromě nás se totiž tenkrát v hospodě pohybovali jen lidé ve značně podroušeném stavu, dokonce i několik divoce vyhlížejících mužů, z nichž dva zapíjeli blížící se nástup do výkonu trestu. A všichni tehdy naprosto fascinovaně poslouchali, jak neuvěřitelně spontánně Lucie zpívá…
