Ondřej Suchý

Bylo mi něco kolem desíti let, když jsem se poprvé potkal se světem cirkusů a cirkusových klaunů. Musel to být pro mě asi silný zážitek, protože obdiv - především ke klaunskému řemeslu - mě od té doby nikdy neopustil. Před šesti lety jsem měl v Českém rozhlase Dvojce seriál s názvem „Jak jsem potkal cirkus“. Překvapil mě příznivý ohlas posluchačů, který mi potvrdil, že svět cirkusů dosud neumírá.

V roce 1999 jsem přislíbil napsat do sborníku k 70. výročí divadla v Paláci U Nováků pod názvem „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní…“ kapitolu o nepříliš šťastném údobí v historii tohoto divadla. Během nedlouhé doby své existence se dočkalo od srpna 1948 do srpna 1957 šesti změn názvu: Z Divadla Filmového studia se v roce 1949 stalo Divadlo Státního filmu, v roce 1951 Pražská estráda, v roce 1954 Divadlo estrády a satiry, v roce 1955, s příchodem nového šéfa Jana Wericha, nejprve už jen Divadlo satiry, z něhož se pak Werichovi podařilo v roce 1957 prosadit název, který mu navrhli Miroslav Horníček a malíř Jiří Trnka, a který platí dodnes, Divadlo ABC.

Když jsem si před časem nechal zvětšit kontaktní fotku formátu 6x6, která pochází z pozůstalosti fotografa Svatopluka Sovy, a pozorně jsem si ji prohlédl, napadlo mne podle pletiva v pozadí a pocákaného Werichova obličeje, že jsem možná objevil (anebo taky ne) dokument, který má souvislost s jednou historkou herečky Hany Vítové. Ta mi svého času vyprávěla, co kdysi zažila v době, kdy byla členkou Osvobozeného divadla.

Pavel Dostál byl v české politice po celá devadesátá léta nepřehlédnutelná osobnost, pro mě navíc obdivuhodný svou uměleckou minulostí, především coby zakladatel divadélek malých forem v Olomouci v době zvané „zlatá šedesátá“. Když se stal ministrem kultury, dovolil jsem si ho oslovit, zda by neodmítl být mým hostem v rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy, které natáčel jako veřejné nahrávky v Šemanovicích u Kokořína Český rozhlas. Nejenže neodmítl, ale vedl se mnou mailovou korespondenci, v níž mě pak často k mé velké radosti překvapoval svým humorem. Poté, co se mi občas podepsal jako „Váš ministr“ anebo „Váš dočasný ministr“, jsem si jej troufl oslovovat „Můj milý pane ministře“.

„Crazy Boys - na plakátech vždy jen jako C. B. - měli kromě Michaela Volka ještě další raritu: ošoupaný černý kufr s bílým nápisem ŠÍLENÝ FRIDRICH. Byla v něm změť lamp a drátů, tzv. zesilovač. Několikrát ke konci představení se z něho začalo kouřit a posléze vyhořel. K další chystané zajímavosti už nedošlo. Mělo jí být violoncello, k jehož obsluze Volek získal Ondřeje Suchého pod podmínkou, že Suchý dá tento ušlechtilý nástroj natřít na bílo, pověsí si jej na řemen kolem krku a bude na něj basovat jako na normální basovou kytaru.“

„Crazy Boys - na plakátech vždy jen jako C. B. - měli kromě Michaela Volka ještě další raritu: ošoupaný černý kufr s bílým nápisem ŠÍLENÝ FRIDRICH. Byla v něm změť lamp a drátů, tzv. zesilovač. Několikrát ke konci představení se z něho začalo kouřit a posléze vyhořel. K další chystané zajímavosti už nedošlo. Mělo jí být violoncello, k jehož obsluze Volek získal Ondřeje Suchého pod podmínkou, že Suchý dá tento ušlechtilý nástroj natřít na bílo, pověsí si jej na řemen kolem krku a bude na něj basovat jako na normální basovou kytaru.“

V roce 2005 jsme si sedli spolu k jednomu stolu a dvěma mikrofonům, abychom si pověděli, co jsme si od doby, kdy jsme se kdysi poznali, nestačili říct. Znal jsem ho jako Jana Antonína Pacáka, ale i jako Jeňýka Pacáka s přízvisky „Sorry“, „Kytička“ anebo „Strýček“.

Jan Werich kdysi napsal: „Všecko, co má v Evropě hlavu a patu, bylo počato na sluníčku u Středozemního moře. Klauni se narodili také tam, někde v Řecku.“

Dnes budu vzpomínat na herce, scenáristu a režiséra Ladislava Smoljaka, který k lítosti všech, kdo milují humor Divadla Járy Cimrmana, zemřel v roce 2010 ve věku 78 let.

Jednou z výhod technických zázraků (pro naši, tedy starší, generaci), je možnost vést korespondenci s lidmi ze všech koutů světa. Píšu si s přáteli, které mám v Německu, Polsku, Francii, Americe, Dánsku, Rakousku, ale také v Kanadě a Austrálii. A právě z těchto dvou posledně jmenovaných zemí mi svého času přišly dva maily, které mě rozesmály. První mi poslal kamarád, česko-kanadský novinář a překladatel Petr Adler, pamětníkům známý ze šedesátých a sedmdesátých let jako jeden z nepřehlédnutelných redaktorů týdeníku Mladý svět.

Ota Hofman, scenárista televizního seriálu „Pan Tau“. Byl neskutečně plodný autor! Neodpustím si, abych tu vyjmenoval (na přeskáčku) pár dalších titulů jeho filmů, televizních seriálů a knížek: „Klaun Ferdinand a raketa“, „Pan Tau a tisíc zázraků“, „Lucie, postrach ulice“, „Punťa a čtyřlístek“, „Honzíkova cesta“, „Zpívající pudřenka, „Anička jde do školy“, „Odysseus a hvězdy“, „Návštěvníci“, „Chobotnice z II. patra“ a další a další! Když Ota Hofman v roce 1989 zemřel, bylo mu teprve 61 let…

Předesílám, že titulek nemá se Zdeňkem Pohlreichem nic společného. Recepty jsem získával kdysi do knihy Pokrmy kořeněné smíchem (Z jídelníčku klaunů, komiků a herců). Zatímco v šedesátých letech byly knížky receptů podpultovkami, připomenu například Počítání nudliček v jarní polévce aneb 150 receptů staré čínské kuchyně od Vladimíra Síse (1966) nebo Vaříme na chatě od Jiřiny Šejbalové (1969), po roce 1989 se s kuchařkami roztrhl pytel.

V profesích, se kterými jsem se vyjma novinařiny pobratřil, mi v životě zůstaly tři: výtvarník, spisovatel a textař. Od těch dalších (hudebník, zpěvák, herec) jsem naštěstí záhy moudře ustoupil. A kdo ví, jak by to dopadlo s psaním textů písniček, nebýt jedné veledůležité osoby – Hany Hegerové!

Ta naše písnička česká, která držela během německého protektorátu české vlastence psychicky nad vodou, nikdy nezestárne a na legendárního písničkáře vzpomínáme s nostalgií. Kam se ale poděli všichni jeho potomci?

Toulky světem: Dvě slova tvořící větu, která dnes sotva někoho vzruší tak, jako vzrušovala před šesti desetiletími nás, mladé čtenáře cestopisů, ale i jejich předválečné autory. František Alexandr Elstner, Ladislav Mikeš Pařízek, Alan Forejt a další, méně známí starší cestovatelé, mohli tou dobou už jen tiše závidět těm mladým, Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi, kterým bylo v padesátých letech dovoleno jako jediným cestovatelům vyjíždět na dobrodružné cesty do dalekých exotických krajin a přinášet nám o nich svá svědectví v podobě vlastních dokumentárních filmů, rozhlasových reportáží a knih.

Když jsem se probíral svými články, které jsem v minulosti psal do různých časopisů a některé z nich pak také citoval v knížkách, narazil jsem na složku označenou Faktor-Kopecký, divadlo Rokoko. V roce 2002 jsem o těchto dvou pánech psal v knížce Pár halířů z Padesátníku, vydané Radioservisem. (Pro nepamětníky: Padesátník se jmenoval zábavný týdeník, vysílaný od roku 1992 každou neděli, který jsem připravoval a uváděl na stanici Českého rozhlasu Praha.) Uplynulo mnoho let a já se rozhodl tentokrát své vzpomínání na Schody do nebe a jejich tvůrce rozšířit o pár zajímavostí.

Vlasta Burian, kterému se říkalo také král komiků, nikdy nešel pro vtip nebo slovní hříčku daleko. Stejným způsobem přistupoval i ke svému osudu, respektive jeho výkladu prostřednictvím horoskopu a karet. Jenže ty předpovědi byly až mrazivě přesné...

Poprvé se na filmovém plátně objevila s Hanou Vítovou v roce 1932 ve filmu Peníze nebo život, kde spolu zpívaly písničku Život je jen náhoda. Rok na to už hrála ve čtyřech filmech: U svatého Antoníčka, S vyloučením veřejnosti, Vražda v Ostrovní ulici a Jsem děvče s čertem v těle. Název posledně jmenovaného filmu celoživotně odpovídal Ljubině charakteru.

Z filmového kalendáře, o kterém jsem psal minule, budu také dnes vybírat to, co z něj mělo dělat v roce 1992 kalendář „veselý“: legrácky ze světa filmu, anekdoty, citáty filmových herců a komiků. Tentokrát dostane na úvod slovo Jindřich Plachta, který se k herecké slávě dostal na scéně legendárního kabaretu Červená sedma. Byl tehdy trémista a první vystoupení prý nedopadlo dobře. Mluvil potichu a u publika neměl úspěch, ale zakladatel kabaretu, písničkář JUDr. Jiří Červený, mu poradil, že příště musí mluvit hodně nahlas a donutil ho vystoupení zopakovat. Po něm už měl Plachta nevídaný úspěch. A jaká byla jeho první kabaretní postava, kterou si vymyslel a sám si psal její monology? Byla to pavlačová drbna Vůněslava Acetylénová.

Dělá mi moc dobře, když se můj bratr občas někde nechá slyšet: „Podívejte se, tenhle regál v knihovně je plný Ondrových knížek, další už nevím, kam dávat.“ Na oplátku mohu konstatovat, že Jiřího knížky u mne zabírají už dva a půl regálu. Co se týká těch mých knížek, rozhodl jsem se, že občas v Albu zalistuji především v těch, které - ač napsány, nakladatelství odevzdány a v tiskárně vytištěny - nikdy nevyšly.

Polskou herečku Barbaru Polomskou jsme znali nejen z česko-polského filmu Co řekne žena a z česko-jugoslávského Hvězda jede na Jih, ale také z řady polských snímků, jako byly například Varšavská siréna, Poklad kapitána Martense, Eroika nebo Dvě žebra Adamova. Po uvedení veselohry Co řekne žena se prý o ní v Polsku psalo: ‚Bašia Polomska, naša exportova gviazda‘.

Ona ta věta, kterou jsem napsal někdy v roce 1976, měla pokračování: Snad každá škola má minimálně jednoho učitele, kterého mají žáci rádi ještě jinak než jako pedagoga. V dnešní době mně připadalo vtipné ponechat z té věty jen první půlku. Nicméně pokud chci v době, kdy se pomalu blíží konec školního roku, pokračovat v původní myšlence, že vzpomínka na oblíbeného učitele provází člověka po celý život, vracím se k větě celé.

Životnost písniček bývá velmi rozdílná. Dodnes se běžně setkáváme s písničkami, které nepřežijí ani rok, a jen ty nejchytlavější přečkají několik desetiletí. Nejchytlavější z chytlavých přežijí celé století (jako jeden z příkladů uvedu alespoň ty od Karla Hašlera). A pak jsou výjimky, které jdou „ze století do století“.

Následující řádky budu doplňovat o postřehy někdejšího člena Semaforu, který se v divadle z funkce tajemníka koncem šedesátých let vypracoval v úspěšného herce, scenáristu, publicistu a režiséra, Jiřího Datla Novotného. (Nejvíc jej pak proslavila televize, kde v slavném sci-fi seriálu Návštěvníci hrál jednoho z členů vědecké expedice.)

Miluju od dětství motýly. Když jsem byl malý kluk a na louce jsem chytal motýly do dlaní, vysvětlila mi maminka hned od začátku, že se nesmím motýlovi sáhnout na křídla, Setřel bych mu z nich pel, a on by pak nemohl létat. Chytal jsem motýly opatrně do dlaní, kde mně chvilku příjemně a něžně šimrali, a pak jsem dlaně rozevřel a oni odlétali na svobodu. Později jsem viděl motýlí sbírky v muzeu. Byli nádherní! Jenomže mrtví, napíchaní v zasklených skříňkách. Bylo mi jich líto. Větší zážitek mě ještě později čekal v botanické zahradě, kde létali motýli svobodně všude kolem. Krásný zážitek! A také vzpomínka na dětství. Tehdy mě napadlo dvojverší: Toť otázka: Je láska motýlí b ě l á s k a?

Hanu Vítovou popisují pamětníci jako jemnou, půvabní a inteligentní herečku a zpěvačku. Přestože měla nesporný talent, po válce byla odsunuta na vedlejší kolej. A dobře se jí nevedlo ani v soukromém životě, několik let žila v jednom bytě se svým exmanželem a jeho mladou ženou...

Něco vám povím: Nejsem ve své kůži. Nevím sice, v koho kůži jsem, ale určitě to není kůže, na kterou jsem byl dosud zvyklý. Přemýšlím, kdo je asi ten, který chtěl být zrovna v kůži mojí? Co když šel s tou mou kůží na trh? To bych mu ale zrovna nedoporučoval! Já šel s kůží na trh v posledních létech asi dvakrát a nedopadlo to zrovna nejlíp.

Stává se mi v posledních létech, že někdo zavolá, anebo rovnou zazvoní pošťačka a přinese mi balíček. Otevřu ho a uvidím – poklad! Jedná se obvykle o část písemné a fotografické pozůstalosti po nějakém slavném herci. Tiše se probírám fotografiemi z rodinného alba, novinovými výstřižky, korespondencí, diáři či zápisníky s pozoruhodnými poznámkami.

V předminulém Albu jsem začal vzpomínat na interprety písní, které v padesátých letech minulého století znalo díky rozhlasu a gramofonovým deskám celé Československo. Ve vzpomínce na Jiřího Vašíčka jsem hned zkraje slíbil, že „na mnohé další přijde časem také řada“. Dnes chci vzpomenout na Jaroslava Čmehila, který nás opustil právě před dvaceti léty. Největší úspěchy slavil na přelomu padesátých a šedesátých let jako interpret českých verzí známých francouzských šansonů.

To byl zas den! Po půlroce omluv a výmluv jsem konečně zabalil a odeslal do Kanady kamarádovi Petru Adlerovi slibovanou knihu. Využil jsem k tomu synka, který se pokusil knihu odeslat z Prahy. Volal mi, že mu zásilku odmítli na poště vzít, protože jsem napsal chybně adresu. Omluvil jsem se a nadiktoval adresu správně.

Česká herečka, zpěvačka, spisovatelka, muzikantka a moderátorka Jitka Molavcová, která hraje od roku 1970 až dodnes v divadle Semafor, oslavila 73. narozeniny. Dlouholetá parťačka Jiřího Suchého poskytla v roce 1985 rozhovor časopisu Vlasta. Zavzpomínejte s námi.

Zpěváků, jejichž talent zazářil (ale u některých i zvolna hasl), byla v padesátých letech řada. Ti, kteří slávou přesáhli do let šedesátých, byli většinou pak zastíněni nastalou bigbítovou vlnou a nástupem mladé generace populární hudby. Jedním z těch, na něž zvolna padal stín zapomnění, byl například Richard Adam, Jiří Popper, Jaroslav Čmehil, Čestmír Záruba, ale i majitel sametového hlasu, lyricky laděný baryton Jiří Vašíček. A právě toho jsem si dnes vybral pro své vzpomínání. Na mnohé další přijde časem také řada.

Na konci sedmdesátých let mi občas zavolal pan Oldřich Nový a pozval mě k sobě. Měl pro mě slabost, a navíc jsem bydlel tehdy od jeho bytu za rohem. Samozřejmě, že jsem pokaždé okamžitě všeho nechal, a i když mi návštěvu vzápětí rozmlouval, že mám jistě něco důležitého na práci, hned jsem za ním běžel.

Seděl jsem s několika českými přáteli u jednoho stolu, blízko obřího pódia, v legendárním pařížském varieté Lido na Champs Élysées. Psal se rok 1968 a nám všem bylo něco málo přes dvacet. Očima jsem hltal, stejně jako mí kamarádi, dvě desítky nahoře obnažených tanečnic s pštrosími péry na hlavách, za kterými se náhle spustil opravdový, „živý" vodopád. Podívaná neskutečná!

Jako na geniálního filmového režiséra vzpomínají na Juraje Jakubiska jeho kolegové z kulturní obce. Pro režiséra Jiřího Stracha to byl mistr imaginace, obrazotvornosti, fantazie a neskutečné filmařiny. Pro herce a režiséra Jiřího Mádla, který hrál v Jakubiskově velkofilmu Bathory, bylo natáčení velkým zážitkem, je rád, že se s ním pracovně potkal. Generální ředitel Národního filmového archivu (NFA) Michal Bregant podotkl, že Juraj Jakubisko patřil mezi klíčové osobnosti československé nové vlny. Všichni to uvedli ve vzpomínce na Jakubiska pro ČTK. Herečka Magda Vašáryová České televizi (ČT) řekla, že Jakubisko byl perfekcionista a natáčení s ním bylo psychicky velmi namáhavé.

Minulou neděli jsme po čtyřměsíční pauze strávili společně s mým bratrem včetně večera, kdy jsme šli do Semaforu na koncert francouzské zpěvačky Camille Bertault. Pokaždé si jdu k němu, jak říkám, „dobít baterky“. Už ve dveřích jsem mu smutně ohlásil, že jsem přišel na to, jaký je mezi námi rozdíl: „Už jsem na to přišel! Zatímco ty jsi optimistický workoholik, já jsem pesimistický katastrofista.“ Podivil se: „To je zajímavé, přitom jsme ze stejného vrhu.“ Zapůsobilo to ihned – rozesmál jsem se. Když jsem se ho pak zeptal, jestli mě povede do Semaforu za ruku, jako když jsem býval malej, odvětil: „Přece tě nepovedu za nohu!“

Nedávno mě napadlo spočítat všechny filmové a televizní princezny, se kterými jsem se setkal, anebo je zpovídal, ať už v televizní Kavárničce dříve narozených, či v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy. Napočítal jsem jich jedenáct.

Netušil jsem, jakou Pandořinou skříňku si otevřu tímto tématem. Nechci totiž věřit, že by se mohlo slovo „soumrak“ nahradit slovem „zánik“. Nebyla by to tak docela pravda. Kabarety živoří, některé už snahu o existenci musely vzdát, jiné však o ni stále bojují. A je tu ještě menšina těch, které si vždycky najdou několik desítek svých diváků.

Jestliže jeden z výkladů hrabalovského slova pábitel je – cituji: „Bezprostřední, nekonvenční, trochu výstřední člověk-vypravěč, který podmaňuje okolí svou posedlostí životem, svěžím viděním všednosti a hravostí slovního projevu“, pak se tato charakteristika na našeho tatínka hodí. Jmenoval se Jaroslav a jenom já, v době, kdy jsem byl ještě malý, jsem mu směl říkat Jaroušku. Později si pak od nás všech doma vyžádal, abychom mu říkali Jášo. Tak se také stalo.

Prvním umělcem, k němuž patřila neodmyslitelně červená vesta, byl Rakušan Roda Roda, vlastním jménem Sandór Friedrich Rosenfeld, známý vídeňský humorista satirik, kabaretiér, novinář, prozaik, dramatik, scenárista, důstojník z povolání, předtím studující práva. Žil v letech 1872 až 1945. Narodil se v Drnovicích na Moravě a zemřel v New Yorku, kam emigroval před německým fašismem v roce 1938.

Když jsme se s mojí ženou vzali, občas jsem ji oslovil „maminko“. Tenkrát se pokaždé ohradila: „Nejsem žádná tvoje maminka!“ Uplynulo několik desítek let a já jí bezděčně zase občas řeknu „maminko“. Už ale neprotestuje. Ví, že jsem ji postavil na piedestal druhé nejdůležitější ženy mého života – vedle své skutečné maminky, kterou jsem poté, co nás náhle opustila, vyhlížel na noční obloze a opakoval si: „Mám maminku ve hvězdách.“

Nejsem si jist, jestli to nazvat reportáží či fejetonem, takže berte to nakonec prostě jako jednu stránku, která patří do Alba mého života. Příběh začal ve čtvrtek minulého týdne, 5. ledna 2023. Předesílám, že užívám už dlouhá léta prášky od svého pražského endokrinologa, který sleduje vše, i výsledky z mé krve, které jsou víc než dobré! Zde ale uvedu jen ty léky, které souvisí s dalšími událostmi. (Momentálně mi marodí manželka a k tomu jsem přecitlivělý na všechny hrůzy, které se dějí ve světě. Tolik ještě dodatek vysvětlení.)

Buster Keaton, Lupino Lane, Charlie Chaplin… znal jsem ta jména už v dětství. V padesátých letech se promítaly jejich grotesky vždy na konci pásma krátkých filmů v kině Čas na Václavském náměstí (dnes už neexistujícím, skrytým jako podzemní prodejní plochy v paláci knih Neoluxor).

Na Boží hod vysílala Česká televize pohádku Krakonošovo tajemství. Díval jsem se a místy nechápal: Mladý pohledný Krakonoš se zamiluje do mladé pohledné Lidušky, která ovšem je zamilovaná do mladého pohledného Adama, jenž nejprve miluje mladou, pohlednou potvoru Blanku, ale vzápětí obrátí a zamiluje se do Lidušky…

Lituji všechny ženy, manželky, maminky, babičky, jejichž předobraz mám sám doma. Gruntují, pečou cukroví (moje žena devět druhů!), zdobí stromeček, luxují, chystají štědrovečerní večeři. Akorát já jsem si vyhradil výrobu bramborového salátu.

Když jsem se letos v říjnu dozvěděl, že ve věku 95 let zemřel německý herec Ralf Wolter, představitel svérázného tuláka s parukou Sama Howkense v kultovních filmech o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, uvědomil jsem si, že tak odešel na věčnost poslední ze známých postav filmů Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou, Old Shatterhand, Vinnetou – Poslední výstřel, Vinnetou a míšenka Apanači a Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti. Následoval tak zálesáka Old Shatterhanda, náčelníka Apačů Vinnetoua, Vinnetouovu lásku Ribanu, Vinnetouovu sestru Nšo-či, padoucha Cornella i nešikovného sběratele motýlů lorda Castlepoola…

V Nuslích, kde jsem bydlel s rodiči a bratrem od svých šesti do dvanácti let, bylo tenkrát celkem pět kin. Nejblíže jsme to měli do kina Tatra, dál byla Morava, na Pankráci Revoluce. Někdy se chodilo do Sparty a Libuše.

Na konci osmdesátých let jsem začal pozvolna opouštět Prahu a stěhoval se na své budoucí bydliště u Kokořína. V té době jsem byl také asi vůbec nejaktivnější. Vystupoval jsem v televizi, natáčel rozhlasové pořady, psal knížky a články, kreslil karikatury. A vedle toho jsem se také začal rozhlížet po kraji kokořínském i mělnickém.

Nečekaných setkání zažije člověk za život velké množství. Některá jsou zapomenutelná, některá nezapomenutelná, a pak jsou také ta, která se stanou zapomenutými až do chvíle, kdy se z paměti vynoří jako mlha. Člověk se také pokouší vybavit si nějaké detaily z takového setkání, tím spíš, že pojednou zjistí, že by se taková vzpomínka měla v nějaké podobě zachovat. A tak se také stalo, alespoň v mé první dnešní vzpomínce.

Odehrálo se v dobách mé nezralé mladosti: málo přes dvacet, prvně ženat, prvně redaktorem v novinách, takže prvně ve styku s mnoha umělci, se kterými jsem najednou spolupracoval, t.j. vymáhal na nich příspěvky do časopisu Sedmička. Jedním z nich byl i Miroslav Horníček.

V písničce Stárnutí, kterou můj dnes jednadevadesátiletý bratr napsal s Jiřím Šlitrem nedlouho po své třicítce, zpívala Eva Pilarová: Čas letí jako spřežení / nad kterým práská bič/ člověk se párkrát ožení / a hned je mládí pryč. Pravdivost těchto slov mohu potvrdit, neboť se to přihodilo také mně. Ale nezoufám si!

Je to už více než 35 let od smrti herečky a zpěvačky Hany Vítové. Umělkyně se proslavila svým melancholickým výrazem, kterým doplňovala vystoupení. Fanoušky dokázala dohnat k slzám dojetí velmi snadno. Stejně jako její herecké výkony, i její život byl ale poměrně smutný.

Poznal jsem ji v roce 1968, kdy jsem byl tři měsíce jakýmsi „tiskovým mluvčím“ trojice Golden Kids (Kubišová – Neckář - Vondráčková). Už tehdy jsem jí, na rozdíl od jejích dvou kolegů, pouze uctivě vykal. A to nám zůstalo až do současnosti, kdy byla jediná, která začala přijíždět do Šemanovic vždycky, když se tu konala nějaká akce na podporu zvířat.

Jak psát knížky s mým sourozencem? Odpověď na otázku jedním slovem: Těžko. Těžko, ale na druhé straně radostně. Zvláště když už zbývá poslední kapitola. Dočetl jsem se v jednom časopise, že o mně bratr prohlásil: „On ze mě dokáže vymámit texty – je důsledný a to na mě platí.“

Dodnes si občas připomenu záznam z koncertu, na který si v Paříži přizval tehdy sedmdesátiletý rocker, zpěvák a herec Johnny Hallyday, přezdívaný francouzský Elvis Presley, dnes největší ženskou hvězdu francouzského šansonu, popu i jazzu, zpěvačku Zaz. Zvlášť rokenrol v jejich podání, který s nimi zpívala celá koncertní hala, byl úchvatný.

A Vašek Hudeček mi odpověděl: Milý Ondřeji, posílám vzpomínku na Gidona Kremera. Tím, že se „odstěhoval“ ze SSSR, jsme se v pozdějších letech takřka nevídali, takže veselé historky s ním osobně moc žádné nemám. Poprvé jsem ho slyšel v Praze na Mezinárodní tribuně mladých umělců, což byl cyklus pořádaný Pragokoncertem.

Když jsem se narodil, zjistil jsem, že už mě jeden Suchý o 14 let a 14 dní předběhl. Prohlížel jsem si ho a od první chvíle k němu měl – byť ještě kojencem – okamžitě pozitivní vztah. Když mně byly asi čtyři roky, vzal mě na soukromou projekci filmu s Laurelem a Hardym, v sedmi mě vzal do kina na film s Voskovcem a Werichem.

Bratři Jiří a Ondřej mají hodně společného. Kromě širokého úsměvu, který na první pohled prozrazuje, že jsou příbuzní, je to také umělecký talent. Herec Jiří Suchý má ve svých 90 letech zdravotní problémy, na umění ale nikdy nezanevřel. O 14 let mladší novinář a moderátor Ondřej se mu vždy ve všem snaží být oporou.

Když jsem jednoho lednového večera roku 1973 usedl na rozvrzané dřevěné sedadlo v přízemí Hudebního divadla v Nuslích a rozhlížel se po zšeřelém hledišti, přepadl mne vedle rozpaků i smutek. Prostředí svou nevlídnou omšelostí vyvolávalo pravý opak pocitu, který by měl mít divák, přicházející sem za uměleckým zážitkem. A já ten zážitek očekával. Už proto, že vstupenky mi poslal a o mou přítomnost v hledišti nestál nikdo jiný, než živá legenda hudebně zábavního divadla – Oldřich Nový.

Jsem milovníkem knih doslova od narození. Dokladem toho budiž historka, kterou si sám k svému tehdy nízkému věku nepamatuji. Tatínek by vášnivý čtenář, žel stále jedné a té samé knihy, z níž si přečetl před spaním jednu stránku, a pak s konstatováním, že si bude dál číst až v noci, usnul. Žádnou noc se ke knize neprobudil, takže se stávalo, že se dokolečka opakovalo to samé: Jedna stránka a konstatování, že další se budou číst až v noci. Tehdy už jsem měl své vlastní dvě knížky (Ferdu Mravence a Hýtu a Batula), které jsem si prý rovněž bral do postýlky, strčil je pod polštář a oznámil jsem důležitě pobavené rodině: „Nížtičky noci!“