Ondřej Suchý

Česká herečka, zpěvačka, spisovatelka, muzikantka a moderátorka Jitka Molavcová, která hraje od roku 1970 až dodnes v divadle Semafor, oslavila 73. narozeniny. Dlouholetá parťačka Jiřího Suchého poskytla v roce 1985 rozhovor časopisu Vlasta. Zavzpomínejte s námi.

Zpěváků, jejichž talent zazářil (ale u některých i zvolna hasl), byla v padesátých letech řada. Ti, kteří slávou přesáhli do let šedesátých, byli většinou pak zastíněni nastalou bigbítovou vlnou a nástupem mladé generace populární hudby. Jedním z těch, na něž zvolna padal stín zapomnění, byl například Richard Adam, Jiří Popper, Jaroslav Čmehil, Čestmír Záruba, ale i majitel sametového hlasu, lyricky laděný baryton Jiří Vašíček. A právě toho jsem si dnes vybral pro své vzpomínání. Na mnohé další přijde časem také řada.

Na konci sedmdesátých let mi občas zavolal pan Oldřich Nový a pozval mě k sobě. Měl pro mě slabost, a navíc jsem bydlel tehdy od jeho bytu za rohem. Samozřejmě, že jsem pokaždé okamžitě všeho nechal, a i když mi návštěvu vzápětí rozmlouval, že mám jistě něco důležitého na práci, hned jsem za ním běžel.

Seděl jsem s několika českými přáteli u jednoho stolu, blízko obřího pódia, v legendárním pařížském varieté Lido na Champs Élysées. Psal se rok 1968 a nám všem bylo něco málo přes dvacet. Očima jsem hltal, stejně jako mí kamarádi, dvě desítky nahoře obnažených tanečnic s pštrosími péry na hlavách, za kterými se náhle spustil opravdový, „živý" vodopád. Podívaná neskutečná!

Jako na geniálního filmového režiséra vzpomínají na Juraje Jakubiska jeho kolegové z kulturní obce. Pro režiséra Jiřího Stracha to byl mistr imaginace, obrazotvornosti, fantazie a neskutečné filmařiny. Pro herce a režiséra Jiřího Mádla, který hrál v Jakubiskově velkofilmu Bathory, bylo natáčení velkým zážitkem, je rád, že se s ním pracovně potkal. Generální ředitel Národního filmového archivu (NFA) Michal Bregant podotkl, že Juraj Jakubisko patřil mezi klíčové osobnosti československé nové vlny. Všichni to uvedli ve vzpomínce na Jakubiska pro ČTK. Herečka Magda Vašáryová České televizi (ČT) řekla, že Jakubisko byl perfekcionista a natáčení s ním bylo psychicky velmi namáhavé.

Minulou neděli jsme po čtyřměsíční pauze strávili společně s mým bratrem včetně večera, kdy jsme šli do Semaforu na koncert francouzské zpěvačky Camille Bertault. Pokaždé si jdu k němu, jak říkám, „dobít baterky“. Už ve dveřích jsem mu smutně ohlásil, že jsem přišel na to, jaký je mezi námi rozdíl: „Už jsem na to přišel! Zatímco ty jsi optimistický workoholik, já jsem pesimistický katastrofista.“ Podivil se: „To je zajímavé, přitom jsme ze stejného vrhu.“ Zapůsobilo to ihned – rozesmál jsem se. Když jsem se ho pak zeptal, jestli mě povede do Semaforu za ruku, jako když jsem býval malej, odvětil: „Přece tě nepovedu za nohu!“

Nedávno mě napadlo spočítat všechny filmové a televizní princezny, se kterými jsem se setkal, anebo je zpovídal, ať už v televizní Kavárničce dříve narozených, či v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy. Napočítal jsem jich jedenáct.

Netušil jsem, jakou Pandořinou skříňku si otevřu tímto tématem. Nechci totiž věřit, že by se mohlo slovo „soumrak“ nahradit slovem „zánik“. Nebyla by to tak docela pravda. Kabarety živoří, některé už snahu o existenci musely vzdát, jiné však o ni stále bojují. A je tu ještě menšina těch, které si vždycky najdou několik desítek svých diváků.

Jestliže jeden z výkladů hrabalovského slova pábitel je – cituji: „Bezprostřední, nekonvenční, trochu výstřední člověk-vypravěč, který podmaňuje okolí svou posedlostí životem, svěžím viděním všednosti a hravostí slovního projevu“, pak se tato charakteristika na našeho tatínka hodí. Jmenoval se Jaroslav a jenom já, v době, kdy jsem byl ještě malý, jsem mu směl říkat Jaroušku. Později si pak od nás všech doma vyžádal, abychom mu říkali Jášo. Tak se také stalo.

Prvním umělcem, k němuž patřila neodmyslitelně červená vesta, byl Rakušan Roda Roda, vlastním jménem Sandór Friedrich Rosenfeld, známý vídeňský humorista satirik, kabaretiér, novinář, prozaik, dramatik, scenárista, důstojník z povolání, předtím studující práva. Žil v letech 1872 až 1945. Narodil se v Drnovicích na Moravě a zemřel v New Yorku, kam emigroval před německým fašismem v roce 1938.

Když jsme se s mojí ženou vzali, občas jsem ji oslovil „maminko“. Tenkrát se pokaždé ohradila: „Nejsem žádná tvoje maminka!“ Uplynulo několik desítek let a já jí bezděčně zase občas řeknu „maminko“. Už ale neprotestuje. Ví, že jsem ji postavil na piedestal druhé nejdůležitější ženy mého života – vedle své skutečné maminky, kterou jsem poté, co nás náhle opustila, vyhlížel na noční obloze a opakoval si: „Mám maminku ve hvězdách.“

Nejsem si jist, jestli to nazvat reportáží či fejetonem, takže berte to nakonec prostě jako jednu stránku, která patří do Alba mého života. Příběh začal ve čtvrtek minulého týdne, 5. ledna 2023. Předesílám, že užívám už dlouhá léta prášky od svého pražského endokrinologa, který sleduje vše, i výsledky z mé krve, které jsou víc než dobré! Zde ale uvedu jen ty léky, které souvisí s dalšími událostmi. (Momentálně mi marodí manželka a k tomu jsem přecitlivělý na všechny hrůzy, které se dějí ve světě. Tolik ještě dodatek vysvětlení.)

Buster Keaton, Lupino Lane, Charlie Chaplin… znal jsem ta jména už v dětství. V padesátých letech se promítaly jejich grotesky vždy na konci pásma krátkých filmů v kině Čas na Václavském náměstí (dnes už neexistujícím, skrytým jako podzemní prodejní plochy v paláci knih Neoluxor).

Na Boží hod vysílala Česká televize pohádku Krakonošovo tajemství. Díval jsem se a místy nechápal: Mladý pohledný Krakonoš se zamiluje do mladé pohledné Lidušky, která ovšem je zamilovaná do mladého pohledného Adama, jenž nejprve miluje mladou, pohlednou potvoru Blanku, ale vzápětí obrátí a zamiluje se do Lidušky…

Lituji všechny ženy, manželky, maminky, babičky, jejichž předobraz mám sám doma. Gruntují, pečou cukroví (moje žena devět druhů!), zdobí stromeček, luxují, chystají štědrovečerní večeři. Akorát já jsem si vyhradil výrobu bramborového salátu.

Když jsem se letos v říjnu dozvěděl, že ve věku 95 let zemřel německý herec Ralf Wolter, představitel svérázného tuláka s parukou Sama Howkense v kultovních filmech o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, uvědomil jsem si, že tak odešel na věčnost poslední ze známých postav filmů Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou, Old Shatterhand, Vinnetou – Poslední výstřel, Vinnetou a míšenka Apanači a Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti. Následoval tak zálesáka Old Shatterhanda, náčelníka Apačů Vinnetoua, Vinnetouovu lásku Ribanu, Vinnetouovu sestru Nšo-či, padoucha Cornella i nešikovného sběratele motýlů lorda Castlepoola…

V Nuslích, kde jsem bydlel s rodiči a bratrem od svých šesti do dvanácti let, bylo tenkrát celkem pět kin. Nejblíže jsme to měli do kina Tatra, dál byla Morava, na Pankráci Revoluce. Někdy se chodilo do Sparty a Libuše.

Na konci osmdesátých let jsem začal pozvolna opouštět Prahu a stěhoval se na své budoucí bydliště u Kokořína. V té době jsem byl také asi vůbec nejaktivnější. Vystupoval jsem v televizi, natáčel rozhlasové pořady, psal knížky a články, kreslil karikatury. A vedle toho jsem se také začal rozhlížet po kraji kokořínském i mělnickém.

Nečekaných setkání zažije člověk za život velké množství. Některá jsou zapomenutelná, některá nezapomenutelná, a pak jsou také ta, která se stanou zapomenutými až do chvíle, kdy se z paměti vynoří jako mlha. Člověk se také pokouší vybavit si nějaké detaily z takového setkání, tím spíš, že pojednou zjistí, že by se taková vzpomínka měla v nějaké podobě zachovat. A tak se také stalo, alespoň v mé první dnešní vzpomínce.

Odehrálo se v dobách mé nezralé mladosti: málo přes dvacet, prvně ženat, prvně redaktorem v novinách, takže prvně ve styku s mnoha umělci, se kterými jsem najednou spolupracoval, t.j. vymáhal na nich příspěvky do časopisu Sedmička. Jedním z nich byl i Miroslav Horníček.

V písničce Stárnutí, kterou můj dnes jednadevadesátiletý bratr napsal s Jiřím Šlitrem nedlouho po své třicítce, zpívala Eva Pilarová: Čas letí jako spřežení / nad kterým práská bič/ člověk se párkrát ožení / a hned je mládí pryč. Pravdivost těchto slov mohu potvrdit, neboť se to přihodilo také mně. Ale nezoufám si!

Je to už více než 35 let od smrti herečky a zpěvačky Hany Vítové. Umělkyně se proslavila svým melancholickým výrazem, kterým doplňovala vystoupení. Fanoušky dokázala dohnat k slzám dojetí velmi snadno. Stejně jako její herecké výkony, i její život byl ale poměrně smutný.

Poznal jsem ji v roce 1968, kdy jsem byl tři měsíce jakýmsi „tiskovým mluvčím“ trojice Golden Kids (Kubišová – Neckář - Vondráčková). Už tehdy jsem jí, na rozdíl od jejích dvou kolegů, pouze uctivě vykal. A to nám zůstalo až do současnosti, kdy byla jediná, která začala přijíždět do Šemanovic vždycky, když se tu konala nějaká akce na podporu zvířat.

Jak psát knížky s mým sourozencem? Odpověď na otázku jedním slovem: Těžko. Těžko, ale na druhé straně radostně. Zvláště když už zbývá poslední kapitola. Dočetl jsem se v jednom časopise, že o mně bratr prohlásil: „On ze mě dokáže vymámit texty – je důsledný a to na mě platí.“

Dodnes si občas připomenu záznam z koncertu, na který si v Paříži přizval tehdy sedmdesátiletý rocker, zpěvák a herec Johnny Hallyday, přezdívaný francouzský Elvis Presley, dnes největší ženskou hvězdu francouzského šansonu, popu i jazzu, zpěvačku Zaz. Zvlášť rokenrol v jejich podání, který s nimi zpívala celá koncertní hala, byl úchvatný.

A Vašek Hudeček mi odpověděl: Milý Ondřeji, posílám vzpomínku na Gidona Kremera. Tím, že se „odstěhoval“ ze SSSR, jsme se v pozdějších letech takřka nevídali, takže veselé historky s ním osobně moc žádné nemám. Poprvé jsem ho slyšel v Praze na Mezinárodní tribuně mladých umělců, což byl cyklus pořádaný Pragokoncertem.

Když jsem se narodil, zjistil jsem, že už mě jeden Suchý o 14 let a 14 dní předběhl. Prohlížel jsem si ho a od první chvíle k němu měl – byť ještě kojencem – okamžitě pozitivní vztah. Když mně byly asi čtyři roky, vzal mě na soukromou projekci filmu s Laurelem a Hardym, v sedmi mě vzal do kina na film s Voskovcem a Werichem.

Bratři Jiří a Ondřej mají hodně společného. Kromě širokého úsměvu, který na první pohled prozrazuje, že jsou příbuzní, je to také umělecký talent. Herec Jiří Suchý má ve svých 90 letech zdravotní problémy, na umění ale nikdy nezanevřel. O 14 let mladší novinář a moderátor Ondřej se mu vždy ve všem snaží být oporou.

Když jsem jednoho lednového večera roku 1973 usedl na rozvrzané dřevěné sedadlo v přízemí Hudebního divadla v Nuslích a rozhlížel se po zšeřelém hledišti, přepadl mne vedle rozpaků i smutek. Prostředí svou nevlídnou omšelostí vyvolávalo pravý opak pocitu, který by měl mít divák, přicházející sem za uměleckým zážitkem. A já ten zážitek očekával. Už proto, že vstupenky mi poslal a o mou přítomnost v hledišti nestál nikdo jiný, než živá legenda hudebně zábavního divadla – Oldřich Nový.

Jsem milovníkem knih doslova od narození. Dokladem toho budiž historka, kterou si sám k svému tehdy nízkému věku nepamatuji. Tatínek by vášnivý čtenář, žel stále jedné a té samé knihy, z níž si přečetl před spaním jednu stránku, a pak s konstatováním, že si bude dál číst až v noci, usnul. Žádnou noc se ke knize neprobudil, takže se stávalo, že se dokolečka opakovalo to samé: Jedna stránka a konstatování, že další se budou číst až v noci. Tehdy už jsem měl své vlastní dvě knížky (Ferdu Mravence a Hýtu a Batula), které jsem si prý rovněž bral do postýlky, strčil je pod polštář a oznámil jsem důležitě pobavené rodině: „Nížtičky noci!“

Kdo neví, co je jazz, anebo dokonce nemá jazz rád, ten ať dnešní Album nečte. Něco by se mu zdálo nesrozumitelné, něco příliš vulgární, něco velmi absurdní. Předvedu vám ukázku rozhovoru dvou jazzmanů, který jsem náhodou zaslechl odpoledne na Národní třídě před jazzovým klubem Reduta. První: „Pivo – bír?“ Druhý: „Dej! Tady nejvíc!“ Můj překlad: „Šel bys na pivo?“ – „Pozvi mě! Mám velkou žízeň!“

Coby milovník komiků a klaunů objevoval jsem v jeho komice jednou Groucha Marxe, podruhé Bustera Keatona - muže kamenné tváře, jindy pana Hulota Jacquese Tatiho. Jmenované komiky mi ovšem pan Kopecký připomínal jenom proto, že jsem příměry mezi ním a světově proslulými herci hledal zcela záměrně. Ve skutečnosti byl jen a jen svůj. Jaký?

Měl jsem s jedním svým, o čtvrt století mladším kamarádem zajímavý rozhovor. Začal ho on: „Chceš stále psát o zapomenutých filmových hercích, ale neuvědomuješ si, že byli slavní před sto lety, a kromě tebe a hrstky tvých vrstevníků o nich jiní už ani neslyšeli, natož aby viděli nějaký jejich film.“

Mohlo mi být asi osm-devět let, kdy jsem poprvé viděl Pyšnou princeznu, naši nejkrásnější filmovou pohádku. Bylo léto a já si v parku Grébovce hrál s blonďatou holčičkou, zatímco opodál na lavičce si povídala moje maminka s její maminkou. A ta holčička, která se mi moc líbila, mi najednou povídá: Ty jsi jako král Miroslav.

Vášnivá láska mistra romantického dramatu z ní měla udělat hvězdu, musela ale ustoupit démonické krásce, za níž stáli tehdejší mocní. Zářila tedy alespoň na jevišti a děti si užívaly její pohádky.

Zavinil to Internet. Něco jsem si ověřoval a zabloudil jsem do jedné filmové databáze, kde jsem se k svému úžasu dočetl pozoruhodné názory některých televizních diváků. Šlo především o kritiku mé osoby. Byl jsem třeba nazván nesympatickým, vlezlým průvodcem, rádoby historikem, který jen tlachá, takže divák se o hostech nedozví téměř nic. Pořad prý může zaujmout jen fanoušky kultury 1. republiky, zatímco ostatním divákům nemá co nabídnout.

Když jsem v minulých Albech vzpomínal na prázdniny, které jsem s maminkou trávíval v Karlových Varech u tety Jany a bratrance Ivana Soeldnerových, zmínil jsem se o domě Heluan, kde jsme bydleli.

Letošní filmový festival v Karlových Varech skončil, já se však ke svým pobytům v tomto kouzelném městě vracím ve vzpomínkách po celý život. Ať už to byly Vary mého dětství, anebo návštěvy v devadesátých i pozdějších letech, kdy jsem se tu setkal například s režisérem Milošem Formanem, pobýval jsem u kamaráda muzikanta a herce Ladislava Gerendáše, anebo jsem se sem přijel probírat písemnou pozůstalostí slavné herečky Adiny Mandlové.

Herečka Maďarské lidové republiky byla národností Rumunka, narozená v městě Kluž! - Sovětská herečka byla národností Ukrajinka, narozená v Kyjevě! - Herečka, původně z Německé demokratické republiky, se narodila v Polsku, Kolczynu; hvězdou východoněmeckých filmů byla od roku 1957 do roku 1976 a od roku 1980 pokračovala ve své filmové kariéře v zemi, kde žije a hraje dodnes, v Německé spolkové republice! O životních peripetiích těchto tří hereček, které v dávné minulosti hostil karlovarský festival, vám chci dnes něco prozradit.

Včera začal po dvou covidových letech pauzy 56. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a mně se naskýtá báječná příležitost vzpomínat, jak jsem dávné festivaly prožíval v dětství a pubertě. Nahrává mi i skutečnost, že právě začaly také školní prázdniny, podobně jako tenkrát, kdy jsem pravidelně z Prahy odjížděl s maminkou ke karlovarské tetičce.

Mladší bratr hvězdy Semaforu Jiřího Suchého měl velké štěstí! Spisovatel a textař Ondřej Suchý má za sebou zkušenost, kdy mu doslova šlo o život.

V prvním vážně míněném písňovém textu jsem byl trudomyslný. Když jsem onu píseň zpíval na veřejnosti, roztesknil jsem s ní jen dívčí část posluchačů. Vzbuzoval jsem u děvčat soucit a lítost nad mým osudem. Posuďte sami, co jsem zpíval: „Je mi smutno a blues mi nestačí / neroztančí mě ani zpěv ptačí / je mi smutno a blues mi nestačí / neroztančí mě ani zpěv ptačí / Proto nežiju, proto nežiju rád!“

Když tu větu uslyšel Jiří Šebánek, zatetelil se radostí. Jiří Šebánek, neprávem zapomínaný ,otec-zakladatel' Divadla Járy Cimrmana (a pozdějšího badatelského týmu Salón Cimrman), psal totiž řadu let s Martou Kubišovou scénáře pro její pořad Chcete mě?, který se věnoval útulkům pro opuštěná zvířata a adopcím zejména psů.

V dnešní kapitole si chci zavzpomínat na dva historiky, mistry svého oboru, kteří sehráli v mém životě důležitou roli. První z nich, od kterého jsem se naučil říkat onu větu v titulku, byl Antonín Hančl (1927-2012), známý novinář a významný historik a znalec cirkusů, varieté a magie, uznávaný i v zahraničí. Italský spisovatel a nakladatel, autor světoznámých dvoudílných dějin cirkusu Thesaurus Circensis, Giancarlo Pretini, který za ním kdysi přijel do Brna, napsal: „Přijel jsem do tohoto města a potkal pohádkovou osobnost Antonína se srdcem velkým jako hora a nadšením pro cirkus a jeho lidi, které je nepopsatelné.“

Nevím, jak to chodí u vás, ale já mívám, zvláště začátkem týdne, silnou nenáladu. Obvykle si říkám, že to napíšu do svého sobotního Alba. Naštěstí mi během následujících dnů dojde, že nechci čtenářům, kteří mají podobných starostí sami až nad hlavu, žalovat, co všechno štve také mě. A tak aspoň shromažďuji příhody, které jsou k pousmání.

Následující otázku jsem si kladl celá desetiletí a nepřestanu si ji klást, bohužel, i v době dnešní: Je autocenzura zbabělost, anebo pohodlnost vyhnout se zaručeným výpadům, ať už běžných občanů, anebo dokonce oficiálních institucí?

Před týdnem jsem se vrátil z týdenního pobytu v polské Wroclawi. Důvod mé cesty do Polska nebyla ani turistika, ale návštěva místa, kde působil slavný kabaret Kalambur, kde bydlely kdysi ještě neznámé budoucí filmové hvězdy, a jak vypadá Teatr Kameralny, kde v roce 1993 uváděl můj bratr s Jitkou Molavcovou a souborem divadla Semafor hru Nižní Novgorod (v první podobě) a dvě reprízy revue Second hand show (Vetešník), která měla v anglické a ruské verzi předtím premiéru ve finském Tampere, pak ve Varšavě a Moskvě, až se dostala na prkna tohoto divadla v Krakově.

Miláčkové naší rodiny! Prvního jsme dostali jako dárek ještě v osmdesátých letech. Tenkrát mě ještě nenapadlo psát něco jako psí deníček. To až u toho třetího, posledního. Tady jsou úryvky, které by vás mohly pobavit.

Když jsem byl ještě školákem, přestěhovali jsme se s rodiči na Staré Město. Teprve dnes mohu s jistotou říci, že tato změna, při níž jsem se náhle ocitl z okraje Prahy přímo v jejím starobylém středu, měla na mě zvláštní vliv. Byl jsem na prahu dospělosti, a tak - obzvláště v zimě - jsem se často mohl ještě k večeru potulovat setmělými uličkami v okolí Židovského hřbitova, Staroměstského náměstí, mezi Ovocným a Uhelným trhem. A cosi se ve mně dělo. Něco, co jsem si tenkrát sotva uvědomoval, natož abych to uměl popsat. Jedno z té doby dnes vím zcela přesně: Přímo magicky na mě tenkrát působili lampáři, kteří rozsvěcovali punčošky ve starých plynových lampách.

Ve hře Voskovce a Wericha Balada z hadrů v jedné své předscéně takto rozhovořili Jan Werich a Miroslav Horníček (odehrávalo se v roce 1957 v Divadle ABC): HORNÍČEK: Jedno mi vysvětlete, že tenkrát byli klauni a byli šašci a už nejsou? WERICH: Já bych si nebyl tak jistej. Tedy klauni nejsou, ale šašků je! Jéje! Šaškem se totiž může stát leckdo a kdykoliv, aniž by chtěl a aniž by si to přál. Anebo aniž by o tom věděl. Kdežto klaun? To je řemeslo, to je metié!...

Ekonom a herec Jiří Werich Petrášek (65) svého biologického otce Jana Wericha (†75) nikdy nepoznal. Slavný bard ho totiž zplodil s milenkou, která miminko bez hercova vědomí odložila do sirotčince. Přesto si Jiří cestu k tátovi nakonec našel, byť po jeho smrti. O tom, jak komplikované vztahy v rodině vládly a co mu zbylo jako památka na tátu, se Werich Petrášek rozpovídal v rozhovoru pro Lifee.cz.

Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy jste vešli do trafiky, vybrali si tam pár pohlednic města nebo přání k svátkům, koupili a nalepili jste si na místě i patřičné známky a měli jste po starosti? Schránka bývala někde o kus dál. Časem se to změnilo: Koupili jste si pohlednice, ale pro známky jste už museli na poštu. Nástupem nové techniky jsme se naučili, samozřejmě až na výjimky, zjednodušit si kupování pohlednic rozesíláním gratulací a pozdravů prostřednictvím emailů, anebo ještě rychleji – posíláním esemesek.

Možná, že si toho někdo všiml, jak jsem na počátku těchto svých vzpomínek sliboval, že budu brát popořádku, jak naše rodina putovala ze Spořilova do Nuslí, až doputovala do Starého města Pražského, kde jsme na rohu Pařížské a Široké žili bezmála půl století. Žel, právě na přelomu padesátých a šedesátých let zacloumalo se mnou období, zvané Puberta (což nejspíš většině rodičů není pojem neznámý - netřeba vysvětlovat, jakých kotrmelců svých ratolestí jsou někdy svědky).

Že se Dáda Patrasová vydala uměleckým směrem, nebylo nejspíš žádné překvapení, neboť pochází z umělecké rodiny. I přesto je pro ni tím největším vzorem v profesní oblasti někdo jiný než její rodiče. "Jiří Suchý (90) je mým největším vzorem. Dal mi opravdu velkou školu do života," svěřila se Dáda Patrasová pro ŽivotvČesku.cz, kdo je pro ni její největší inspirací.

Tento týden mně zavolal ráno pan Václav Žmolík, že by si chtěl se mnou po telefonu na stanici Českého rozhlasu Pohoda pár minut povídat v rubrice Pohodáři. Souhlasil jsem, protože právě na této stanici vysílají každé pondělí reprízy mých Nostalgických muzeí zábavy, zatímco skoro denně se v televizi ČT 3 reprízují Kavárničky dříve narozených. V obou těchto pořadech nejspíš působím víceméně pohodářsky, a tak si o pohodě mohu povídat.

Probíhal školní rok 1955-56 a já chodil do 4. třídy. Tenkrát se mě spolužák Zdeněk zeptal, jestli bych chtěl vidět televizi, že prý mu rodiče dovolili, aby si pozval na dětský program pár kamarádů. Pochopitelně, že jsem souhlasil. Sešlo se nás několik doma u Zdeňka, přezuli se v předsíni a vešli do pokoje, kde byl ten zázrak: Televize! Sesedli jsme se na koberci a Zdeňkova maminka televizi zapnula.

Před pětatřiceti lety zemřela jedna z nejkrásnějších prvorepublikových hereček Hana Vítová. Osud se s ní nemazlil. Po vážné dopravní nehodě ochrnula na jednu nohu, na sklonku života propadla alkoholu a umírala opuštěná. Jediná dcera Bedřiška v osmnácti letech kvůli nešťastné lásce spáchala přímo před jejíma očima sebevraždu.

Silvestrovskému monologu Rudolfa Deyla ml. jsem se u rádia tenkrát moc nesmál, mnohé jsem nechápal. Dnes si to u kompaktů, vydaných Radioservisem, vynahrazuji.

Vlasta Burian byl nejpopulárnější komik v zemi. Jeho profesní dráhu ale výrazně ovlivnily poválečné soudní spory týkající se jeho údajné kolaborace. Drama spěje ke svému tragickému finále. Proč byl znovuotevřený proces s Vlastou Burianem nespravedlivý?

Mizernou kvalitu téhle fotografie způsobil jednak levný fotoaparát, jednak samospoušť, s níž souvisel ,blesk', který měl dnes už těžko uvěřitelnou podobu. Šlo o jakýsi pytlík s čímsi, ke kterému vedl dlouhý papírový proužek, který fotograf (náš tatínek) na jeho konci zapálil a vběhl ,do záběru'. Proto ona otcova vyděšená grimasa. Nevím, zda snímek zachycuje naší rodinku o Vánocích, na Silvestra nebo na Nový rok. Zlatá střední cesta je – Silvestr. A o něm to mé dnešní vzpomínání bude.