Rudá armáda

Dne 1. září 1939 nacistické Německo napadlo Polsko, čímž začala druhá světová válka a jedno z nejtemnějších období evropských dějin. Již během prvních dnů okupace Němci zřídili Stutthof, první nacistický koncentrační tábor vybudovaný mimo hranice Německa, nedaleko Gdaňsku, tehdejšího Danzigu. Původně byl určen k internaci polských elit, duchovenstva a politických představitelů, ale rychle se proměnil v centrum teroru, nucené práce a masového zabíjení. Během války prošlo systémem tábora Stutthof a jeho 105 pobočných táborů více než 100 000 vězňů. Nejméně 60 000 z nich zahynulo. Mezi oběťmi byly i ženy a děti, zejména poté, co se tábor v roce 1944 stal součástí tzv. „konečného řešení“. S postupem spojeneckých armád byly tisíce vězňů nuceny k pochodům smrti nebo přímo zavražděny na pobřeží Baltského moře. Když Rudá armáda v květnu 1945 Stutthof osvobodila, našla jen malé množství přeživších, kteří se skrývali v ruinách tábora. Po válce byli bývalí příslušníci SS a dozorci – muži i ženy – postaveni před soud v rámci stutthofských procesů. Jedenáct pachatelů bylo odsouzeno k trestu smrti a v červenci 1946 veřejně popraveno v Gdaňsku před davem 200 000 lidí. Mezi nimi byly i dozorkyně, jejichž krutost vůči vězňům se stala nechvalně proslulou. Tento dokument se zaměřuje na koncentrační tábor Stutthof, jeho oběti, pachatele a vzácný okamžik, kdy spravedlnost dostihla ty, kteří za tyto činy nesli odpovědnost. || Vypravěč: Luboš Novák

Krasnodarský proces představoval jedno z prvních veřejných stíhání nacistických válečných zločinů během druhé světové války. Po německé invazi do Sovětského svazu v rámci operace Barbarossa v červnu 1941 se masové vraždy staly systematickým nástrojem okupace na východní frontě. Ve městech jako Krasnodar se německé síly – včetně Wehrmachtu, jednotek SS, důstojníků Gestapa a Sonderkommanda 10a Einsatzgruppe D – zaměřovaly na Židy, komunisty, partyzány a civilisty. Když Rudá armáda v únoru 1943 Krasnodar osvobodila, vyšetřovatelé odhalili masové hroby a zdokumentovali důkazy o zvěrstvech, včetně použití mobilních plynových vozů. Sovětské úřady reagovaly uspořádáním vojenského tribunálu v červenci 1943. Na rozdíl od pozdějších norimberských procesů se tento proces zaměřil především na sovětské kolaboranty, kteří pomáhali německým okupačním silám při zatýkání, střežení vězňů a napomáhání zločinům. Před soudem stanulo jedenáct obžalovaných. Osm z nich – včetně Vasilije Tiščenka, Ivana Rečkálova, Michaila Lastoviny, Nikolaje Puškareva, Grigorije Misana, Yunuse Naptsoka, Ivana Kotomceva a Ignatije Kladova – bylo odsouzeno k trestu smrti. Dne 18. července 1943 byly popravy vykonány na hlavním náměstí v Krasnodaru před davem přibližně 30 000 lidí. Celá událost byla natočena a široce propagována po celém Sovětském svazu. Krasnodarský proces odhalil mechanismy nacistického teroru v okupovaném Rusku a poukázal na roli kolaborace při umožnění masového zabíjení. Přestože nebyli přímo souzeni němečtí velitelé, stal se jedním z prvních příkladů válečné spravedlnosti a zdůraznil, že váleční zločinci a kolaboranti budou pohnáni k odpovědnosti. || Vypravěč: Luboš Novák

Po stopách nejslavnější prohry Rudé armády a 1. československého armádního sboru na našem území. Bitva o Krosno a politický trest sovětského velení za špatnou komunikaci mezi jednotkami.

Byla to jedna ze dvou větších operací druhé světové války, částečně vedená na území Československa. Za komunistického režimu se karpatsko-dukelská operace stala posvátným příběhem, srovnatelným jedině s takzvaným osvobozením Prahy Rudou armádou, s únorovým komunistickým převratem a s velkou říjnovou socialistickou revolucí. Po sametové revoluci a rozdělení Československa se gloriola rozplynula. Jak to bylo doopravdy. Jak se zrodil geniální plán, který kdyby vyšel, mohl podstatně zkrátit druhou světovou válku na našem území: A jak se proměnil v nesmyslnou krvavou lázeň, která nic nevyřešila?