Václav Nosek

Byl to asi největší skandál poválečného Československa. Komunisté se během tzv. Krčmaňské aféry pokusili zavraždit hned tři nekomunistické ministry. Pro roce 1948 kauzu zastavili a za mříže místo viníků poslali vyšetřovatele případu.

Komunisté před volbami do Národního shromáždění v roce 1946 slibovali svobodu a prosperitu. O dva roky později nastolili diktaturu, která přinesla úpadek, nesvobodu a nesplněné naděje na lepší budoucnost.

Události z února 1948, které vyústily v komunistický převrat, představují jednu z nejtragičtějších kapitol českých dějin. Prezident Beneš, který ztělesňoval demokratické ideály Československa, se ocitl v pasti, ze které nebylo úniku.

StB, expertka na ovládání, psychologickou manipulaci a rozdělování veřejnosti, ovlivnila a chtě nechtě dál ovlivňuje život v naší zemi jako nikdo jiný – už třeba jen sporem o minulost Andreje Babiše.

Státní bezpečnost (StB) je známá zejména z období komunismu, kdy fungovala jako politická policie a zpravodajská složka, která se za použití mnohdy brutálních metod soustředila na identifikaci a vyšetřování „nepřátel“ tehdejšího režimu. Jako její oficiální vznik bývá nejčastěji uváděn 30. červen 1945, avšak realita je složitější. Podle historika Libora Svobody totiž StB vzniká až na podzim roku 1945. Historik Petr Blažek dodává, že byla budována postupnými kroky.

Poválečná situace Československa nebyla jednoduchá, naše republika se zmítala v bojích o moc. K té se s přispěním SSSR drali komunisté, není se čemu divit,…

Již 77 let se snažíme zjistit pravdu o smrti Jana Masaryka. Vymýšlíme různé teorie, chytáme se i sebenepatrnějších indicií, pokoušíme se vžít do posledních chvil našeho ministra zahraničí. Přitom by stačilo nahlédnout do jistých archivů.

Téměř osmdesát let od smrti syna prvního československého prezidenta se již po několikáté otevírá vyšetřování okolností jeho (sebe)vraždy.

FOTOGALERIE: Cestovní pas, výjezdní doložka, devizový příslib. Svatá trojice socialistického cestování, bez které nebylo možné vyrazit za hranice, a nejen ty západní. V prosinci 1989 se v pondělí ráno sešla vláda a jako jeden z prvních bodů k hlasování měla zrušení tohoto podivného režimu. Umožnila tak ten nejoptimističtější advent, vyplněný kromě nadějí na lepší budoucnost také předvánočními výlety do sousedních zemí, na které jsme ale předtím čtyřicet let koukali jen skrz dráty.

Praha, Brno, ale i další města připomínala před 55 lety sudy střelného prachu. Rok po invazi „spřátelených vojsk“ a půl roku po upálení se Jana Palacha byly ještě zloba a křivda příliš čerstvé.

Zdánlivě obyčejná červencová neděle roku 1947 se pro město Ústí nad Labem stala svědkem nejkatastrofálnější tramvajové nehody v historii Evropy. Nehoda v Bukové ulici si vyžádala nejen životy třiceti osob, ale také zranění více než osmdesáti cestujících, z nichž někteří si nesli jizvy po celý život.

Nehoda, která se stala 13. července, byla nejhorší v historii tramvajové dopravy v Evropě. Zahynulo 30 lidí.

Neznal strach, neváhal jít proti proudu, komunisty nenáviděl a ti se ho báli. Už v roce 1946  způsobil skandál, když veřejně polemizoval s tehdy masívně propagovaným mylným názorem, že Československo má být mostem mezi Východem a Západem.

Komunistickými ideology dlouhodobě budovaný vymyšlený obraz se zhroutil jako domeček z karet. Julius Fučík se podle všeho stal vědomým spolupracovníkem gestapa a jeho údajné hrdinství v protinacistickém odboji je silně diskutabilní.

Beneš byl v úzkých, a tak už to vypadalo, že starým předválečným pořádkům je jednou provždy konec.

Jan Masaryk, Petr Zenkl a Prokop Drtina. Trojice výrazných poválečných demokratických ministrů měla být v roce 1947 odstraněna z cesty. Skandál, pro který se vžil název Krčmaňská aféra, v plné nahotě ukázal, že spravedlnost a svoboda budou v následujících letech ve vážných problémech.

V těchto dnech si připomínáme 75. výročí komunistického puče. KSČ vedená Klementem Gottwaldem triumfovala nad spojenou frontou demokratických stran, které zcela nepochopitelně vyklidily prostor a spoléhaly se pouze na parlamentní řešení krize. Jenže se fatálně mýlily, komunisté totiž střetnutí přenesli na ulici, kde byli neporazitelní, a puč zdárně dokonali.

Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod… Slova Internacionály, hymny mezinárodního komunistického hnutí, zní ve středu 25. února 1948 hlasitěji a zlověstněji, než kdy dříve. Únorová vládní krize byla poslední a rozhodující bitvou Klementa Gottwalda, kterou završoval svůj dvacetiletý boj o absolutní nadvládu KSČ. A po šesti dnech mělo nastat velké finále.

„Právě se vracím z Hradu“. Slova Klementa Gottwalda, která se nám vybaví při zmínce o Únoru 1948 asi jako první. Stejně jako bizarní historka o půjčené čepici a retušování Vlada Clementise, který stál na balkóně vedle něj. Před 75 lety ztratili Češi a Slováci na dlouhá desetiletí svobodu. Připomeňme si, jak se to mohlo stát, abychom si tuto lekci nemuseli opakovat. Tak zvaný Vítězný únor dnes poprvé.

Václav Nosek byl stejně jako Zápotocký původně sociálně demokratický odborář, jenž se postupně „vyvinul“ do bolševika. Je jedním z těch, kteří žili v tak nuzných podmínkách, že neměli co ztratit, a komunistická idea jim zaručovala, že se jejich osud již nebude opakovat.

Projevem Klementa Gottwalda z 25. února 1948 vyvrcholily dlouhodobé snahy komunistické strany o státní převrat. Jak tyto snahy vypadaly a jak byly usnadněny přešlapy politických rivalů? Popisujeme cestu poválečného Československa k více než čtyřiceti letům komunistické diktatury.

,,Krabičkový atentát" z podzimu 1947 na tři demokratické ministry zinscenovaný komunisty postihl nejvíce vyšetřovatele tohoto případu. Pomsta komunistů byla rázná a tvrdá.

Major letectva Eduard Šimon zahynul za dodnes ne zcela jasných okolností po přestřelce s příslušníky SNB 15. října 1949.

KSČ si neomezenou moc v poválečném Československu získávala různými způsoby. Kromě zásadní podpory ze Sovětského svazu a cílené propagandě vůči dělnické třídě se jedním z hlavních nástrojů na uchopení moci v Československu stala Státní bezpečnost. Kdy a za jakých okolností vůbec vznikla? Jaká byla její role po roce 1945?

České Budějovice odeberou čestné občanství města Antonínu Zápotockému, Václavu Noskovi, Zdeňkovi Nejedlému a Zdeňkovi Fierlingerovi. Rozhodli o tom dnes na svém zasedání zastupitelé.

Fotbalový klub, který uzavřel s městem smlouvu o pronájmu stadionu, požádal Ministerstvo školství o dotaci a také ji dostal. Proměna je to velkolepá.

Po válce vyslyšel jako dvacetiletý mladík výzvu pro zájemce o létání a přihlásil se do výcviku pro piloty. Během něj se poprvé dozvěděl o existenci Sboru národní bezpečnosti (SNB), do kterého byl jako adept na pilota zařazen.

Komunistická strana Československa se zrodila v roce 1921 a od samého počátku se snažila zahubit mladou demokratickou republiku. Podařilo se jí to 25. února 1948, když při takzvaném Vítězném únoru získala absolutní moc v zemi, o kterou přišla až v listopadu 1989. I po sto letech přitom komunisté dokážou držet pod krkem celou vládu, jak to už čtvrtý rok úspěšně demonstrují na kabinetu Andreje Babiše.

Dne 30. června 1945 vznikl z výnosu tehdejšího československého ministerstva vnitra Sbor národní bezpečnosti, jehož součástí byla také Státní bezpečnost. Od svého založení fungovala pod plnou kontrolou Komunistické strany Československa (KSČ) a brzy se stala nejobávanější represivní složkou totalitního aparátu.

KSČ si neomezenou moc v poválečném Československu získávala různými způsoby. Kromě zásadní podpory ze Sovětského svazu a cílené propagandě vůči dělnické třídě se jedním z hlavních nástrojů na uchopení moci v Československu stala Státní bezpečnost. Kdy a za jakých okolností vůbec vznikla? Jaká byla její role po roce 1945?

Dvanáct ministrů, dvanáct demisí a naděje v destabilizaci vlády a předčasné volby, které by Československo zbavilo stále sílící moci Gottwalda a jeho komunistů. Alespoň takový byl plán demokraticky smýšlejících ministrů koncem února ‘48. Celá akce ale jen postrčila komunisty blíž k moci.

Státní bezpečnost (StB) coby politická policie patřila k mocným strašákům komunistického režimu. Byla v podstatě všemocná a zaobírala se bojem proti vnitřnímu nepříteli. Od června 1945 byla v rukou KSČ, vzhledem k tomu že resort vnitra obsadil ministr Václav Nosek, člen této partaje.