Když se 16. září 1817 vydal šestadvacetiletý nezaměstnaný muž v dlouhém kabátě, bílém klobouku a modrých kalhotách do kostelní věže ve Dvoře Králové nad Labem, nemohl tušit, jak dlouhý příběh rozpoutá. Místo Žižkových šípů, které tam měly být uloženy, totiž Václav Hanka – protože o něm je řeč – údajně nalezl rukopis pocházející prý ze 13. či 14. století.
Co měl dokazovat, bylo na úsvitu našeho národního obrození nasnadě. Že náš jazyk, naše literatura a tedy i náš původ jsou dost staré na to, abychom zaujali rovnocenné postavení s jinými evropskými národy. A dychtivým českým uším to postupně znělo jako rajská hudba. Výčet umělců, které Rukopis královédvorský – a jeho o rok mladší dvojče, Rukopis zelenohorský – inspirovaly, je přehlídkou pojmů své doby. Pod vlivem Rukopisů složil Smetana operu Libuše; Hankův nález oslovil Antonína Dvořáka či Zdeňka Fibicha, nemluvě o malířích jako Aleš, Mánes, Mařák či Myslbek nebo literátech jako Hálek či Zeyer.
Od té doby se kolem nás, ale rovněž v nás samotných odehrálo mnoho změn. Ve světě jako takovém i v našem pohledu na něj. Včetně našich dějin a naší současnosti. Co ale vývoji zatvrzele odolává, je název budovy, ve které pravidelně zní i klasická hudba. Hankův dům.
