Při běžné výrobě jedné tuny oceli vzniknou dvě tuny CO2. Přes vysokou emisní náročnost je však ocel materiálem, bez kterého se neobejdeme a který potřebujeme i pro samotnou dekarbonizaci (například větrná elektrárna obsahuje desítky tun ocelových součástí). Navštívili jsme proto jeden z největších hutních podniků v Česku, abychom se o výrobě oceli dozvěděli více a zjistili, zda a jak se dá ocel do budoucna vyrábět bez emisí.
V přepočtu na osobu je v množství zpracované oceli Česká republika světovou velmocí. Je to dáno hlavně tím, že u nás máme rozsáhlou průmyslovou výrobu, která ocel hojně využívá. Zároveň to ale také pro ČR znamená velké množství emisí skleníkových plynů ze sektoru ocelářství. Dnes už sice existují technologie, s jejichž pomocí dokážeme vyrábět tzv. zelenou ocel, aby se však české ocelárny mohly touto cestou vydat, jsou zapotřebí rozsáhlé investice do tohoto odvětví a také zajištění konkurenceschopnosti ze strany EU – nákup nových zařízení i výroba zelené oceli jsou totiž velmi nákladné.
