Před 1 rokem
Jedu šíleným tempem, přiznává herec, režisér, moderátor a bavič Ondřej Sokol a počítá přitom s tím, že už tomu tak nebude dlouho. Vlastně dost směřuju k tomu, že zmizí, což neznamená, že přestane dělat. Některé věci jen zkrátka nebudou lidem tolik na očích. Po 23 letech režírování v Činoherním klubu, o kterém odmala snil a nevěřil, že by se někdy mohlo stát skutečností, se zamýšlí i nad tím, jestli to převratné, co mohl dokázat pro sebe a malý okrsek lidí, se kterými spolupracuje, už neudělal. Je přesvědčený, že expirační doba režisérů je omezená, a nerad by překročil tu svoji. Svou budoucnost vidí v učení. Stejně jako jemu před lety na DAMU jeho pedagogové Luboš Pistorius a Jiří Adamíra změnili život a zanechali v něm svůj otisk, on by ho rád spolu se svými zkušenostmi předával dál. Už se na to vysloveně těší, jakkoli mu možná bude „záře reflektorů“ chybět. To teď neví. Říká, že život je stejný jako cesta do hotelu, který zná člověk jenom z fotek. Má pocit, že pokoj bude velký a koupelna krásná, a ono to tak většinou není. Takže nevylučuje, že ještě bude jednou žadonit a chodit mezi lidi, aby mohl vyprávět vtipy. Což mimochodem na povel neumí doteď. Kde bere energii všechno zvládat? Jak mu změnila život diagnostikovaná porucha autistického spektra? Co bylo na konci jeho působení v populární Partičce? Jak vnímá ohrazování se proti nekorektnosti? Nebo co by poradil Miroslavu Donutilovi? Nejen na to mi Ondřej Sokol otevřeně odpovídal a já si jeho upřímnosti vážím. A věřím, že přidanou hodnotu bude mít i pro vás. 00:00 Vtipy na povel 02:43 Plný diář a šílené tempo 07:56 Potřeba něco zanechat 12:29 Konec baviče a život v ústraní 15:28 Umění vypínat a zapínat 19:38 Aspergerův syndrom 26:00 Bolestný konec Partičky CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR
