Před 7 dny
První prosincové dny roku 1868 byly nezvykle teplé. Už v sedm hodin ráno 7. prosince v Praze v Klementinu naměřili rekordních 14,5 stupně Celsia. Od severozápadu se však nemilosrdně blížila studená fronta, střet teplého a chladného vzduchu nevěstil nic dobrého. Po deváté hodině ranní začal foukat silný vítr, který nakonec vygradoval v ničivou bouři o síle orkánu. Zasáhl tehdy větší část střední Evropy, v českých zemích nahlásily obrovské škody tři stovky obcí, kalamita si u nás vyžádala sedmadvacet lidských životů, poškozené domy, veřejné budovy, telegrafní sloupy, železniční tratě i celé plochy lesů. Ve více než dvou stech sedmdesáti lesních okrscích bylo zničeno skoro pět milionů metrů krychlových porostu. Stráň na Šumavě zpustošená vichry a kůrovcem podle ilustrátora Karla Liebschera Katastrofa naplno udeřila také na Šumavě. Vichr se znovu vrátil a další stromy vyvrátil na konci prosince. Jenže sotva se kraj vzpamatoval z jedné tragédie, o dva roky později přišla podobná. Extrémní množství popadaných stromů lidé nestíhali odklízet a na scéně se objevil nechtěný pomocník – lýkožrout smrkový, druh hmyzu z podčeledi kůrovci. Málokdo si tehdy uměl představit, co všechno se v důsledku dramatického přemnožení tohoto drobného tvora změní. Konec staré Šumavy „Tehdáž bylo mi na Šumavě teskno. Kůrovec byl se již úžasnou měrou rozplemenil a jím schváceny odumíraly rozsáhlé lesy středního stáří i panenské pralesy,“ psal v roce 1880 v časopise Květy novinář Servác Heller. Nebyl sám, koho stav šumavských hvozdů trápil. Popadaným stromům a řádění kůrovce se věnovala i jiná média. „Šumavě hrozí záhuba, kůrovec zničí všechny její lesy,“ hlásaly noviny. Nešlo přitom zdaleka jen o pocity zmaru z estetických nebo romantických důvodů. Zdevastované lesy měly podstatné ekonomické dopady. Na poplach tak bili i autoři novin pro podnikatele a obchodníky Prager Börsencorrespondenz. V roce 1874 referovali o hrozbě „národní ekonomické katastrofy, která by mohla ovlivnit nejen Böhmerwald, ale také velkou část Čech“. Události sedmdesátých let 19. století na kopcovitém česko-bavorském pomezí, které se tradičně nazývalo Böhmerwald, se odrazily rovněž v beletrii. Velmi působivě dokázal tamní krajinu a její obyvatele popsat „básník Šumavy“ Karel Klostermann. „Kolem les, samý les, věčně mlčící, věčně dřímající, ať byl hustý, nebo řídký, vysoký, či nízký. Teprve děsné vývraty z roku 1870 a povstalý v nich brouk kůrovec podaly podnět ke změnám, změnám důkladným,“ píše v románu Ze světa lesních samot. Téma ničivé vichřice a lýkožrouta se dostalo do několika Klostermannových próz (autorem dřevorytu na obálce knihy je Michael Florian). A právě četba Klostermannových knih stála u zrodu nápadu, podívat se zpět do minulosti novýma očima. „Ve vlaku cestou z archivu jsem se začetla do jednoho z jeho příběhů. Velmi mě zaujal a říkala jsem si, co asi o tehdejší situaci vypovídají dobové prameny,“ vzpomíná historička Kristýna Kaucká z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Zvířecí dějiny Při promýšlení konceptu výzkumného záměru se nechala inspirovat trendem „animal history“, kdy se historici soustřeďují na dění, které významným způsobem ovlivnila zvířata. Příkladem může být zkoumání role koní v evropských válkách, dobytku v kolonizaci Ameriky nebo třeba studium vlivu mandelinky bramborové ve studené válce. Nabízela se tedy otázka – nakolik šumavskou realitu a českou společnost, potažmo rakousko-uherskou politiku a ekonomiku ovlivnilo přemnožení kůrovce? Kristýna Kaucká již dříve bádala v archivech velkostatkářských rodin, tedy majitelů rozsáhlých ploch zemědělské a lesní půdy v Čechách. Zkusila do nich ale nahlédnout s novou perspektivou a s otázkou, jestli a případ
