Nevidomí

Cestování brněnskou hromadnou dopravou bude přehlednější a bezpečnější pro všechny. Nejen pro lidi se smyslovým hendikepem, ale i pro seniory nebo rodiče s dětmi. Dopravce ve spolupráci s Masarykovou univerzitou představil sérii opatření, která usnadní orientaci ve vozech i na zastávkách a zpřístupní důležité informace širší skupině cestujících.

Téma mne napadlo při nedávném úklidu pokoje mé dcery. Jednak jsem v našem bytě napočítala nepočitatelné množství různých košíčků, a nádob, ale také jsem xkrát dceři říkala „Však víš, že každá věc patří na svoje místo!“ Pojďme si to vše vysvětlit.

Na Strossmayerově náměstí v Praze 7 si v úterý mohou lidé do 17:00 vyzkoušet pohyb frekventovanou křižovatkou se zakrytým zrakem nebo na invalidním vozíku. Akce je součástí petice za návrat semaforů, jejichž zrušení podle organizátorů zhoršilo bezpečnost zejména pro lidi se zrakovým či kombinovaným postižením.

Na Strossmayerově náměstí v Praze 7 si dnes mohou lidé do pěti odpoledne vyzkoušet pohyb frekventovanou křižovatkou se zakrytým zrakem nebo na invalidním vozíku. Akce je součástí petice za návrat semaforů, jejichž zrušení podle organizátorů zhoršilo bezpečnost zejména pro lidi se zrakovým či kombinovaným postižením. Starosta Prahy 7 Jan Čižinský (Praha Sobě) uvedl, že radnice plánuje doplnit v místě naváděcí pruhy a bezbariérovou dlažbu. Podle petentů to však nestačí.

Nová audiokniha z Liberce spojuje dětskou kreativitu i pomoc těm, kteří nemohou číst. Poslechnout si ji mohou nevidomé děti po celé republice.

Při nošení bílé hole a samostatné orientaci se setkávám s tím, že největší strach panuje nejen z obav, co tomu řekne okolí, ale právě i z nevyžádaných a zvídavých otázek náhodných kolemjdoucích. V textu popíšu, jak je možné na tyto otázky reagovat.

Zrakově postižení cestující mají v Kopřivnici novou pomůcku pro orientaci. Haptický plán autobusového nádraží jim umožní pomocí hmatu zjistit rozmístění stanovišť i důležitých míst.

Na téma bílé hole – jejího přijetí, obav a pohledu na ni, jsem sepsala hodně článků na mém blogu. Avšak se stále ukazuje, že toto téma je palčivé a stále velmi aktuální. Tak opět připojuji k této problematice pár mých myšlenek a úvah.

Obdržela jsem na sociálních sítích komentář, který mě měl pravděpodobně urazit, a pisatel si jistě připadal jako velký drsňák, co mi to „nandal“, když mi napsal, že moje „předsazená hlava“ vypadá šíleně, ať s tím něco dělám.

Téměř sto tisíc lidí je v Česku nevidomých či slabozrakých. Pro kvalitnější život může být takovým lidem nápomocný vodicí pes. Časosběrná fotogalerie představuje život psa Quentyho, který ze štěněte vyrostl v pomocníka nevidomým.

Pro všechny, kteří rádi čtou, sestavila Simona Bagarová z organizace Mila dvě knihy – Hořím a Hladím. „Jsou to příběhy lidí, kteří mají téma péče ve svém životě a jsou obrovskou inspirací pro to, aby si lidi uvědomili, že lidskost a láska jsou základ pečovatelské práce,“ přibližuje. jak se jí osvědčilo věnovat jeden den v týdnu dobrovolničení? Poslechněte si rozhovor.Moderátoři: Jan Pokorný, Lucie VýbornáHosté: Simona Bagarová, zakladatelka organizace MilaHraje: Petr Perk

Dobrovolnice z organizace Okamžik Adriana Doubková se pravidelné se setkává se čtyřmi nevidomými klienty, se kterými sportuje. Hosty byly i Dagmar Goldmannová a Michaela Kreuterová z nadačního fondu Via Clarita. A řeč přišla mimo jiné na filantropii.Moderátoři: Vojtěch Bidrman, Lucie KřížkováHosté: Adriana Doubková z organizace Okamžik; Dagmar Goldmannová (ředitelka) a Michaela Kreuterová (senior konzultantka) z nadačního fondu Via ClaritaHudebník: Ráchel Skleničková

Jak moderní technologie usnadňují život lidem se zrakovým postižením? Nevytlačí umělá inteligence Braillovo písmo? Odpověď zná Linda Albrechtová, která je téměř nevidomá, píše blog „o životě skoro ve tmě“ a pomáhá dalším lidem se zrakovým handicapem. Někteří mají dojem, že v době čteček obrazovky a chytrých technologií už není potřeba učit se body hmatné prsty.

Jaké to asi musí být, když vám osud v devatenácti měsících zhasne světla, vypne zvuk a vy zůstanete uvězněni v absolutní prázdnotě? Tak přesně tohle se stalo Helen Kellerové. Malé holčičce z Alabamy, která se vězení ticha probojovala až na Harvard a stala se celosvětovou ikonou s neuvěřitelnou vůlí.

Adriana Doubková je dlouholetá dobrovolnice, která doprovází bez nároku na honorář ve svém volném čase hned čtyři nevidomé. S jedním klientem chodí běhat, s dalším míří na veslařské závody nebo se otužuje v ledové řece. Poslechněte si první ze série reportáží o dobrovolnících v Česku.

Adriana Doubková je dlouholetá dobrovolnice, která doprovází bez nároku na honorář ve svém volném čase hned čtyři nevidomé. S jedním klientem chodí běhat, s dalším míří na veslařské závody nebo se otužuje v ledové řece. Povoláním překladatelka je součástí seriálu o dobrovolnictví, který souvisí s charitativním projektem Dobrý den Radiožurnálu.

Projekt Vision Hope přináší cenově dostupné elektronické brýle se senzory a vibračními signály, které pomáhají nevidomým bezpečněji se pohybovat. Inovace vznikla z osobní zkušenosti a cílí na reálné potřeby zemí s omezenými zdroji.

Mladí lidé se učí lépe cizí jazyky než starší. Důkazem je dvacetiletá Olexandra Piskunová, která se za čtyři roky naučila česky přímo dokonale. Možná to bude tím, že v Charkově studovala a stále ještě studuje online operní zpěv a má vytříbený hudební sluch. Olexandra pochází z Chersonu, který leží na bojové linii, a do Česka se dostala hned po začátku války. Kudy ji evakuovali a jak to po cestě vypadalo, neví. Od narození je totiž nevidomá.

Mladí lidé se učí lépe cizí jazyky než starší, to je známá věc a důkazem je dvacetiletá Olexandra Piskunová, která se za čtyři roky naučila česky přímo dokonale. Možná to bude tím, že v Charkově studovala a stále ještě studuje on-line operní zpěv a má vytříbený hudební sluch. Olexandra pochází z Chersonu, který leží na bojové linii, a do Česka se dostala hned po začátku války. Kudy ji evakuovali a jak to po cestě vypadalo, neví. Od narození je totiž nevidomá.

Text přináší souhrn toho, co člověk s vadou zraku slýchává, ale raději by tyto poznámky neslyšel. Texty na toto téma na mém blogu již najdete, ale jak ukazuje zkušenost, je třeba zásady komunikace připomínat.

Emilie Kozubíková se nenarodila jako nevidomá. O zrak přicházela pozvolna a v době dospívání žila na pomezí světů vidících a nevidomých. A později jako předsedkyně organizace nevidomých dělala vše pro to, aby lidé se zrakovým handicapem nezůstávali v izolaci. „Do naší pekárny chodila nakupovat holčička, která na mě pokřikovala: ‚Slepoň, slepoň!‘ Nechtěla jsem to poslouchat.

Každý den se učím vidět svět jinak, skrze mého psa, který mě vede. Quenty není jen pes. Je to můj průvodce, můj ochránce a můj spojenec. Tento příběh je o tom, jak nám můžete pomoci změnit život.

Stále se setkávám s tím, že okolí nechápe rozsah zrakového postižení. Lidé si myslí, že existuje úplná slepota, kdy lidé vidí „černo“, a pak tedy zbytek. To je, že člověk něco vidí, tak jak si může stěžovat, chodit s holí a pobírat sociální dávky.

Představa světa bez světla, barev a zvuků je sama o sobě dost drásavá. A teď si představte, že k tomu všemu žijete ve společnosti, která se vám posmívá a vyčleňuje vás. Člověk dokáže překonat spoustu nástrah, ale lidskou hloupost jen těžko.

V textu bych ráda zmínila nešvar společnosti, který se v komunikaci mezi zrakově postiženými a ní vyskytuje častěji, než bychom si přáli. Jedná se o reakci na žádost o pomoc…

Zákon o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací v Česku platí přibližně osm měsíců. Většina firem ale s jeho implementaci zatím váhá.

Emilie Kozubíková se nenarodila jako nevidomá. O zrak přicházela pozvolna a v době dospívání žila na pomezí světů vidících a nevidomých. A později jako předsedkyně organizace nevidomých dělala vše pro to, aby lidé se zrakovým handicapem nezůstávali v izolaci.

Terminály A a B u vlakového nádraží v Pardubicích nemají bezpečně vedené vodicí linie pro nevidomé. V některých případech vedou do sloupů veřejného osvětlení…

Stojí čtvrt milionu, učí se stovky povelů a musí umět i neposlechnout. Cesta vodícího psa od štěněte k elitnímu průvodci je drsný dril, který nevidomým vrací svobodu.

I přes to, že od narození nevidí, začal Karel Giebisch z Olomouce podnikat v oboru informačních technologií. To ho přivedlo k malému pokusu, který vyústil v otevření vlastního masérského salonu. Nyní dělá obojí a při své práci se snaží bořit bariéry mezi běžnou veřejností a lidmi s hendikepem.

Sešlo se mi pár postřehů za poslední týdny stran matek se zrakovým postižením, a tedy i reakcí na jejich mateřství od okolí. Přináším tedy opět pár poznámek, úvah a objasnění o mateřství bez zraku.

S velkou slávou před půl druhým rokem zaváděla Pražská integrovaná doprava spolu se Středočeským krajem chytré označníky na zastávkách MHD. Nyní jsou už několik týdnu pryč.

Když se řekne „hacker“, většina lidí si představí zamaskovanou postavu v kapuci, která v pološeru zběsile buší do klávesnice. Jenže skutečná historie digitálního odboje nezačala u monitorů.

Informační deficit zrakově postižených lidí je jev, který není na první pohled vidět, ale přesto zásadně ovlivňuje každodenní život, vzdělávání i společenské zapojení těchto jedinců.

Desítky podchlazených lidí ošetřovali záchranáři během posledních mrazivých dní. Od 8. do 15. ledna vyjížděli v Moravskoslezském kraji ke zhruba 70 případům. Více než polovina lidí byla silně pod vlivem alkoholu. U několika z nich museli ošetřit omrzliny na končetinách. Ve dvou případech šlo doslova o život.

Tento text má přiblížit opět část života s těžkým zrakovým postižením. Jsou lidé, kteří nejsou tak senzitivní, neanalyzují každý detail, vezmou bílou hůl a vyrazí ven. Ale jiní mají obavy z prostoru venku.

Zvýšení příspěvku na péči v prvním a druhém stupni závislosti od ledna 2026 vyvolává smíšené reakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí argumentuje potřebou udržet reálnou hodnotu příspěvku, kritici upozorňují na nedostatečnost této částky pro pokrytí základních potřeb, zejména u osamělých seniorů. Národní rada osob se zdravotním postižením volá po výraznějším navýšení, které by lépe reflektovalo skutečné náklady na péči.

36letá Zuzana se stejně jako nevidomá Alena ze seriálu Radiožurnálu Mámou potmě narodila předčasně a musela do inkubátoru, kde jí zrak poškodil nadbytek kyslíku. S Bohdanem, který má také zrakový hendikep, žijí se dvěma syny v Olomouci. Jak oba říkají, fungují až na určité situace běžně.

36letá Zuzana se stejně jako nevidomá Alena ze seriálu Radiožurnálu Mámou potmě narodila předčasně a musela do inkubátoru, kde jí zrak poškodil nadbytek kyslíku. S Bohdanem, který má také zrakový hendikep, žijí se dvěma syny v Olomouci. Jak oba říkají, fungují až na určité situace běžně.

Součástí letošního seriálu Radiožurnálu Mámou potmě o nevidomé Aleně Terezii Vítek jsou i dva speciální díly s dalšími rodiči, kteří mají zrakové postižení. Barbora Mirgová z Prahy vychovává s mužem dvě dcery školního věku. S psaním a čtením jim chodily pomáhat studentky. Například na kole nebo na bruslích se ale Anežka s Marií naučily samy.

Součástí letošního seriálu Radiožurnálu Mámou potmě o nevidomé Aleně Terezii Vítek jsou i dva speciální díly s dalšími rodiči, kteří mají zrakové postižení. Barbora Mirgová z Prahy vychovává s mužem dvě dcery školního věku. S psaním a čtením jim chodily pomáhat studentky. Například na kole nebo na bruslích se ale Anežka s Marií naučily samy.

Na veletrhu CES 2026 se letos mezi technologickými novinkami výrazně prosazuje příběh, který má silný lidský rozměr. Inženýr Cornel Amariei, jenž vyrůstal v Rumunsku, se do amerického Las Vegas vrací s pocitem splněného snu. Jeho firma .lumen si z letošního ročníku odnáší ocenění CES Innovation Awards 2026 za produkt nazvaný Brýle pro nevidomé.

Slabozrací nebo nevidomí si můžou nechat památky a nejrůznější stavby popsat, daleko lepší pro představivost jsou ale hmatové 3D modely. Zmenšeniny rotund, bazilik, věží nebo mrakodrapu si vyzkoušela osahat nevidomá Alena Terezie Vítek z časosběrného seriálu Radiožurnálu Mámou potmě. V pátém díle zároveň hodnotí i rok 2025.

Sedm let sledujeme život nevidomé Aleny a její dcery Charlotte v seriálu Radiožurnálu Mámou potmě. Obě čeká v roce 2026 zásadní zlom, a sice nástup do první třídy. Bude potřeba pohlídat, aby se Loty naučila správně psát písmenka, číslice a aby jí šlo čtení. Alena připouští, že tentokrát to bez pomoci vidícího člověka nepůjde. Zajistí si proto asistentku, která by pravidelně chodila k nim domů a s věcmi do školy pomáhala.

Absolutně nevidomou Alenu ze seriálu Radiožurnálu Mámou potmě čeká tenhle rok velký zlom. Její dcera Šarlota nastoupí v září do první třídy, kde se bude učit číst a psát. Právě i kvůli procvičování a domácím úkolům má nevidomá máma obavy. Bude potřebovat asistenci.

Dovedli byste se vžít do toho, jaké dojmy má nevidomý člověk z toho, když navštíví kino? Život bez zraku si řada lidí nedokáže vůbec představit, i proto vznikl časosběrný seriál Mámou potmě. Ve třetím díle se vracíme do léta, kdy nevidomá Alena vyrazila s dcerou Šarlotou do kina. Překvapilo ji, že díky navazujícím scénám a hudbě příběh až na pár drobností pochopila. O letních prázdninách vzala dceru i do práce, například zpívat seniorům.

Ve třetím díle časosběrného seriálu Mámou potmě se vracíme do léta, kdy nevidomá Alena vyrazila s dcerou Šarlotou do kina. Překvapilo ji, že díky navazujícím scénám a hudbě příběh až na pár drobností pochopila. O letních prázdninách vzala dceru i do práce, například zpívat seniorům.

Světový den Braillova písma je tradičně připomínán 4. ledna, a tak opět k této příležitosti připojuji pár myšlenek a úvah o bodovém písmu jako komunikačním prostředku lidí se zrakovým hendikepem.

Život absolutně nevidomé Aleny Terezie Vítek mapuje už sedmá řada časosběrného seriálu Mámou potmě. Loni v dubnu byla Alena s tehdy pětiletou dcerou Šarlotou hostem 24hodinového charitativního projektu Dobrý den Radiožurnálu. V živém vysílání vyprávěla i o předsudcích okolí.

Život absolutně nevidomé Aleny Terezie Vítek mapuje už sedmá řada časosběrného seriálu Mámou potmě. Loni v dubnu byla Alena s tehdy pětiletou dcerou Šarlotou hostem 24hodinového charitativního projektu Dobrý den Radiožurnálu. V živém vysílání vyprávěla i o předsudcích okolí.

Alena Terezie Vítek žije v absolutní tmě. Před šesti roky se jí narodila dcera Šarlota, o kterou se stará sama. Život Aleny popisuje už sedm let seriál Radiožurnálu Mámou potmě. První letošní díl je o tom, jak tahle na první pohled netradiční dvojice funguje od roku 2019. Dnes je Loty předškolačka.

Alena Terezie Vítek žije v absolutní tmě. Před šesti roky se jí narodila dcera Šarlota, o kterou se stará sama. Život Aleny popisuje už sedm let seriál Radiožurnálu Mámou potmě. První letošní díl je o tom, jak tahle na první pohled netradiční dvojice funguje od roku 2019. Dnes je Loty předškolačka.

Vojtěch Polášek je nevidomý vývojář, který pracuje ve společnosti Red Hat. Ptali jsme se ho na jeho zrakovou vadu, problému linuxového desktopu i jeho upravenou distribuci Vojtux, která je určena zrakově postiženým. Jaké je vaše zrakové postižení?