Socialismus

Na učiliště to měl tak blízko, že mohl dojíždět na kole. Přesto si vybral internát. „Doma chyběly peníze, naši se věčně hádali, dusno k nesnesení,“ zavzpomínal o víc než půlstoletí později. Vybavil si také: „Po jedné z nesčetných hádek jsem se matky zeptal, proč se s otcem nedají rozvést, když se stejně nemají rádi. Dostal jsem odzbrojující odpověď: A kdo by se o vás staral?“

Bývalý československý prezident Gustáv Husák byl svého času velmi vlivným mužem, který měl ve svých rukou velkou moc, ale v soukromí se mu štěstí vyhýbalo. První žena, údajně jeho opravdová životní láska, ho však opustila.

Vypadá to, že zásadně zreformovat Českou republiku se v tomto volebním cyklu prostě nepodaří. Jsme stejně neschopní dělat rozumné reformy jako předchozí generace v období hroutícího se socialismu.

Za minulého režimu rozhodně nebyl takový výběr sladkostí, jako máme v obchodech dnes. Avšak některé cukrovinky byly natolik oblíbené, že na ně mnozí lidé stále vzpomínají. Některé, jako například Deli, Lipo, Pedro nebo Tatranky, se vyrábí dodnes.

Jak bylo za komunistů.

Vyrůstali jste za socialismu? Tak si asi vzpomínáte na céčka, házení smradlavou houbou a poklady, jako byly erotické plakáty. Vzpomínkový optimismus pak halí všudypřítomnou propagandu.

Za dob socialismu neměli lidé zdaleka tolik možností, jak trávit volný čas, a proto byly návštěvy restaurací vítanou společenskou aktivitou. I když tehdejší gastronomie neměla nejlepší pověst, na některé podniky dodnes nostalgicky vzpomínáme. V minulém režimu musely na všechno být normy, tabulky a kategorie, čemuž se samozřejmě nevyhnuly ani restaurace. Ty spadaly pod komunální podnik Restaurace a jídelny, který sdružoval podniky v daném obvodu nebo okrese.

Vzpomenete si ještě na povinný cvičební úbor, který měly mít při hodinách tělesné výchovy všechny dívky na základních školách? Jeho nedílnou součástí byly bílé plátěnky s gumou přes nárt. K tomu se nosilo bílé tričko a modré trenýrky s kapsičkou na zadku.

Před padesáti lety vojenský převrat násilně ukončil socialismus prezidenta Allendeho. Čeho chtěl dosáhnout a proč musel nakonec zemřít?

„A tatramatky ródeo, zas mieša sa tu s operou…“ Část textu písničky Po schodoch od Richarda Müllera, ve které popisuje s nadhledem soužití lidí z jednoho paneláku. Před revolucí v nich žilo přes tři miliony lidí. A jak vypadaly jejich domácnosti? Co v nich rozhodně nechybělo?

I za socialismu se chtěly ženy líbit. Jenže sehnat například hydratační krém nebo micelární vodu, což je dnes naprosto běžné, byla utopie. A tak naše maminky improvizovaly, aby se našim tatínkům líbily, a řasy si malovaly třeba krémem na boty.

Doba socialismu byla plná omezení, která se týkala i cestování a dovolených. Dovolené byly regulovány státem, a to jak v rámci vnitrostátních, tak i mezinárodních cest. Kdo se rozhodl vycestovat mimo hranice, potýkal se s řadou pravidel a byrokracie.

Modrá košile, rudý šátek. Stejnokroj, který nosil v dětství skoro každý z dnešních padesátníků. Spousta vlastně i ráda. V osmdesátých letech bylo totiž pionýrem 84 procent všech ratolestí. A pionýři, to byly „malované děti, které nasedají do lodiček a jako šipka letí“, alespoň tedy podle jedné písničky, která je oslavovala.

Představy o „socialismu s lidskou tváří“ byly dlouho vysmívány jako iluze a debaty o „odcizení člověka“ skončily na skládce filosofického starého železa. Tváří v tvář současným krizím se potřebujeme vrátit k obojímu.

Kdo zažil noční expresy Gerlach, Hornád nebo Košičan, které před rokem 1990 křižovaly Československo, nezapomene na stání na chodbičce, jíž se cestující prodírali k záchodkům. Silné povahy si teď mohou zkušenost oživit v Německu.

Znáte Kofolu? Tento oblíbený nápoj vznikl ještě za dob komunistické éry. Jenže její počátky nebyly vůbec jednoduché.

Jak může někdo dnes říci, že v totalitní době se žilo lépe? Možná tak přívrženci režimu, ale obyčejní lidé žádný krásný život z dnešního pohledu neprožívali. Ba i někteří si odnesli i životní trauma.

Nejznámějším autem z Maďarska je řada autobusů Ikarus 200. V Československu je přitom známá jediná jeho varianta.

Vzpomínka na školku za doby normalizace? Celé odpoledne u stolu, kde je přede mnou mléko se škraloupem. Nesmím odejít, dokud ho nevypiji. Dodnes mám trauma a při pohledu na mléko se ve mě vše obrací.

Lipno, Český ráj, Máchovo jezero. Právě na těchto místech jsme za socialismu trávili většinou tuzemskou dovolenou. A těm, kteří vycestovali do Bulharska na Zlaté Písky nebo na Rujánu do NDR, jsme tiše záviděli. A co teprve takový Balaton? To už byl luxus!

Kniha o reklamách za minulého režimu zachycuje vizuálně bohatý svět, který se vzpouzel tomu, co se tak často označuje jako „socialistická šeď“.

Na převážnou většinu zboží museli lidé před rokem 1989 vydělávat mnohem déle než dnes. Nic na tom nezměnil ani aktuální rychlý růst cen.

Ukazuje se, že jeden z vůbec nejuznávanějších ekonomů Joseph Alois Schumpeter, rodák z moravské Třeště, nebyl daleko od pravdy, když světu prorokoval konec kapitalismu. Představil nám pozoruhodnou myšlenku, že výjimečně zdařilý ekonomický růst, který je s kapitalismem nerozlučně spojen, se mu paradoxně může stát osudným.

Co všechno najdete ve čtvrteční příloze deníku Právo Salon?

Připravte se na nostalgickou cestu do minulosti. Ano, mluvíme o gastronomických zážitcích ve školách za éry socialismu. Někdy člověk totiž nevěděl, jestli se opravdu jedná o jídlo, nebo o pokus z chemické laboratoře.

„Za komunistů bylo lépe,“ můžete slýchávat od starší generace. Tak se pojďme zaměřit na stravování za socialismu a schválně, zda bylo opravdu lépe. Byla to doba svým způsobem zajímavá.

Ve věku úctyhodných 94 let zemřel jeden z nejznámějších českých spisovatelů Milan Kundera, který stojí za romány jako Žert anebo Nesnesitelná lehkost bytí. Informovala o tom Moravská zemská knihovna.

Za socialismu se zboží často nikoliv kupovalo, nýbrž shánělo. Zákazník nebyl náš pán a prodavači to leckdy uměli dát najevo. Jediné, jak se člověk mohl bránit, byla kniha přání a stížností. V Polsku to bylo obdobné.

„Dnes k nám pronikají hlavně termíny z angličtiny. Čeština má ovšem angličtinou nepoznanou libozvučnost zdrobnělin. Lékaři proto neléčí srdce, ale srdíčko. Je už jen otázkou času, kdy se dočkáme expertů na jatýrka nebo ledvinky.“

Zatímco dnes máme možností koupání bezpočet, za komunismu museli lidé kvůli osvěžení občas sami přiložit ruce k dílu. Během povinně nepovinných akcí Zet stavěli i obecní koupaliště. Jak vše probíhalo?

Před 70 lety, ani ne pět a půl roku po svém nastolení, se komunistický režim v Československu poprvé výrazně otřásl. Plzeň, představující jedno z hlavních center těžkého průmyslu, o nějž režim opíral svou existenci, se vzbouřila proti měnové reformě. Spontánní demonstrace přerostly v otevřené povstání.

Malý mechanický hlavolam, který má většina z nás spojený s dětstvím za socialismu či krátce po revoluci, vznikl v polovině sedmdesátých let minulého století.

Reklama v socialistickém Československu nebyla vůbec zbytečná a nevýznamná, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Napadlo vás už někdy, jaké by to bylo, kdyby se lidem v naší zemičce naskytovala možnost vykoupat se ve vlastním moři? A co teprve, když vám řekneme, že se toto skromné přání mohlo stát realitou…

Rakovník v historické budově úřadu nechá odstranit úpravy z dob socialismu, aby prostory získaly důstojnější a historickým prvkům bližší podobu.

Komunistická totalita nemohla připustit, aby její neomezenou moc ohrožovala skupina válečných hrdinů, kteří rozhodně nesdíleli ideály socialismu. Země, která byla Mnichovskou dohodou připravena o válečnou konfrontaci, se tak mohla pochlubit opravdu jen hrstkou odvážných, kteří v boji proti Hitlerovi nasazovali životy. Tím větší je ostuda, co letce, odbojáře či parašutisty čekalo po roce 1948.

Obchody za minulého režimu nenabízely to co dnes, ale přece jenom byste v tehdejším Československu našli místo, kde jste se alespoň očima dotkli výrobků imperialistického západu. Legendární tuzexové zboží za toužebné bony. Socialistický business měl svého krále.

Jídlo je součást kultury. Každá země má svoje unikátní recepty a způsoby stravování. Stejně tak socialistické Československo muselo z bídy a nedostatku potravin sestavit alespoň nějaký jídelníček. Co se tedy jedlo, když bylo co?

Nenajde se mnoho lidí, kteří by i dnes neznali alespoň jednu píseň Karla Kryla. On však nebyl jen písničkář, ale hlavně hlas protestu v těžkých dobách komunistického útlaku. Muž, který i po nedobrovolné emigraci bojoval za lidská práva a morálku písní a textem, byl po revoluci jako zvadlá květina.

Každé období s sebou nese typické módní trendy, na které se později často díváme tak trochu skrz prsty. Ani doba socialismu a normalizace u nás nebyla výjimkou. Móda se sice vrací, ale některé trendy této doby bychom raději měli nechat minulostí. Pojďme si je společně nostalgicky připomenout a přesvědčit se o tom, že toto už opravdu ne.

Po únorovém převratu upevnila KSČ svou moc i ve státním filmu. Pod jejím vedením se však brzy československá kinematografie ocitla v chaosu a na pokraji výrobního kolapsu. Kde udělali soudruzi z ČSR chybu? Chyby?

V dnešní době nalezneme jen pár lidí, kteří nikdy neslyšeli nebo neviděli jednu z neúspěšnějších českých filmových komedií z roku 1999. Film Pelíšky režiséra Jana Hřebejky a scénáristy Petra Jarchovského patří bezesporu k českým klasikám. Na ČSFD se Pelíšky pyšní hodnocením 91%, a to zcela zaslouženě.

František Kriegel byl jediný z unesené delegace nejvyšších státních představitelů ČSSR, kdo po vpádu vojsk v srpnu 1968 nepodepsal Moskevský protokol. Stálo ho to politickou kariéru, zůstal ale v dějinách jako ten, kdo se Sovětům nepodvolil. Historik Martin Groman teď vydal v nakladatelství Paseka knihu Kriegel. Voják a lékař komunismu, obsáhlý životopis muže, jehož příběh zahrnuje mnohem víc než jeden odvážný čin v Moskvě.

Dodnes jsou okolnosti kolem číhošťského zázraku nevyjasněné. Ovšem nezpochybnitelný je fakt, že celou událost odnesl umučený nevinný muž a celý „zázrak“ byl záminkou k likvidaci římskokatolické církve v Československu. Totalita se tak pokusila z československých občanů učinit bezvěrce. To se jim také podařilo...

Fenoménem 70. a 80. let byly televizní seriály, které u televize sledovali celé rodiny. V dnešní době je výběr opravdu extrémně pestrý a stanice soutěží o divákovu pozornost. V době socialismu tomu tak nebylo. Pamatujete si některé ze seriálů? Vyzkoušejte si své vědomosti!

Co všechno najdete ve čtvrteční příloze deníku Právo Salon?

Spousta z nás socialismus zažila na vlastní kůži, někteří se o něm dozvídají z videí, článků, knih, ale také seriálů. Připomeňte si toto období populárními televizními snímky.

Vyrůstání a dospívání po sametové revoluci znamenaly pro generaci „Havlových dětí“ i několik těžko pochopitelných paradoxů. Jeden z nich se bezesporu týkal intimity, sexuality, ale též sexu obecně. Liberální devadesátá léta byla totiž ve znamení hypersexualizace; jenže jak nám ukazuje až dnešní zpětný pohled, byla to sexualizace konzervativní a genderově velmi nevyvážená.

Když se v letech 2006 a 2007 mezi historiky vášnivě diskutoval vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, považoval jsem jeho ustavení za slibný krok. Od té doby ale jen sleduji, jak se periodicky stává obětí proměn složení Senátu, který jmenuje jeho nejvyšší orgán – Radu ÚSTR. A s ještě větší pravidelností čtu o tom, jak v návaznosti na proměny senátní většiny někdo bojuje za historickou pravdu proti jejímu dosavadnímu znásilňování.

O Ústavu pro studium totalitních režimů jsem poprvé slyšela někdy v roce 2008, tedy rok po jeho vzniku. A hned zkraje jsem pochopila, že co ÚSTR vlastně je a kam zrovna směřuje, zajímá opravdu jen velmi málo lidí. Zato je to ale zajímá hodně.

Stejně jako veškerý život společnosti v tehdejším Československu, změnil se po převzetí moci komunisty v roce 1948 od základu také důchodový systém. Už ve stejném roce byl přijat nový zákon o národním pojištění, který byl ovšem připraven ještě v předchozím období po druhé světové válce.

Alexander Dubček se v roce 1968 stal symbolem socialismu s lidskou tváří. Milovali ho umělci, ale také obyčejní lidé. Uvolněné poměry, které se vzdalovaly diktátu ze strany Sovětského svazu, byly tvrdě umlčeny v srpnu téhož roku. Jak probíhal jeho následný politický úpadek? A proč se vlastně nikdy nestal prezidentem?

Ke 140 letům od narození Josefa Schumpetera. Zapomenutého velikána a našeho rodáka, který se nikomu nehodí.