Václav Král

Dnes ji znají především návštěvníci podnikového muzea, kde jim zvěstuje fakta o smutných koncích stoleté tradice stavby osobních modelů světově známého výrobce. Snad si zasloužila lepší osud, ale v nejasných a často neprůhledných praktikách raných devadesátých let je i tak s podivem, že taková konstrukce vznikla, byť doslova na koleně a s notnou dávkou fandovství Tatrováků… Už v osmdesátých letech bylo nad slunce jasné, že Tatra 613 navzdory nevelkým faceliftům rychle zastarává. Vozidlo, spadající vývojem do druhé poloviny šedesátých let, bylo v podmínkách továrny, orientující se na plněpohonné těžké nákladní speciály, jen těžko modernizovatelné – jednak nebyly prostory, jednak chyběly prostředky a jednak šel vývoj vozidel srovnatelné třídy mimořádně rychle vpřed.

Automobilka Tatra je opravdovou českou legendou, která je stále aktivní. To je na třetí nejstarší automobilku v Evropě skvělý výsledek, jen už dělá pouze nákladní automobily. Není to ale tak dávno, co pod značkou Tatra existovala i výroba osobních aut a na jejich poslední typ se dnes podíváme.

I když Českou republiku můžeme díky přítomnosti několika výrobních závodů různých automobilek považovat za automobilovou velmoc, v jedné kategorii naše země silné jméno nemá.

V 90. letech bylo možné v Česku vyvinout ledacos. Klidně i plážovou buggy s technikou malého Fordu, jak to udělali v Metalexu.

Při zářijových povodních velkou masu vody na Svratce zachytily Vírská a Brněnská přehrada. Situaci právě na té Vírské sledoval i její projektant Václav Král. „Nevěděli jsme, že to bude mít takový význam,“ říká.