Veřejný prostor

Oranžové, nebo bílé? V Praze se válčí o světlo v ulicích. Výměna pouličních lamp spustila nebývalý konflikt mezi aktivisty, odborníky a jednou z městských společností. Zabývalo se tím i městské zastupitelstvo. Téma pro novinářku Táňu Zabloudilovou, která se specializuje mimo jiné na bydlení a veřejný prostor. Ptá se Matěj Skalický.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to jedna velká reality show,“ říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“ říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“ vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti. „Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“ říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

V Brně je do poloviny dubna v Moravském zemském muzeu k vidění výstava o spolupráci britských intelektuálů amístním disentem, o podzemní univerzitě i o galerii pro zakázané umělce umístěné v drogerii. Osudy brněnského disentu nás provedly kurátorky výstavy Petra Pichlová a Romana Dominika Hrbatová a především organizátor podzemní univerzity Petr Oslzlý.

Architektonické studio edit! vzniklo z přátelství, diskusí u piva a frustrace z kompromisů, které postupně ničí dobré návrhy. Ivan Boroš, Juraj Calaj a Vítězslav Danda v pořadu Next Stop na platformě FocusOn otevřeně popisují, proč je dnes nejtěžší uhlídat původní myšlenku projektu, jak se z návrhů postupně vytrácí kvalita a proč jejich cesta vedla od hospod a malých realizací až k práci s veřejným prostorem a městem jako celkem.Vznik studia edit! nebyl výsledkem marketingové strategie ani dlouhého brandového workshopu. Jak v rozhovoru zaznívá, název se zrodil přirozeně, v okamžiku, kdy se zakladatelé snažili pojmenovat to, co vlastně dělají.„Hledali jsme dlouho, jak se budeme jmenovat. A pak jsme si všimli tlačítka Edit v horní liště programu. A říkali jsme si, že to vlastně přesně sedí,“ vysvětluje Juraj Calaj.Editování prostoru je podle nich neustálý proces úprav, rozhodování a korekcí. Nejde o jednorázový návrh, ale o schopnost udržet směr v prostředí, kde do projektu vstupuje klient, úřady, normy i rozpočet. Právě v tom vidí jádro své práce.Nejlepší návrh je skoro vždy ten prvníJedno z opakujících se témat rozhovoru je ztráta původní myšlenky v průběhu projektu. Architekti otevřeně přiznávají, že finální realizace se často výrazně vzdálí tomu, co vzniklo na začátku.„První návrhy bývají skoro vždycky nejlepší. Pak do toho začne vstupovat klient, úřady, kompromisy a člověk postupně ustupuje,“ říká Ivan Boroš. Podle studia edit! je nejtěžší částí práce uhlídat základní koncept a včas poznat moment, kdy už je návrh „přeeditovaný“. „Když to poznáme pozdě, už se to vlastně nedá zachránit,“ doplňuje Vítězslav Danda.Právě proto se v průběhu práce pravidelně vracejí k prvním skicám a renderům. Ne jako k nostalgii, ale jako kontrolní bod, který připomíná, co bylo původním cílem projektu.Od hospod k architektuře městaStudio edit! nezačínalo velkými developerskými projekty ani městskými zakázkami. Jejich cesta vedla přes menší realizace, interiéry a pohostinské prostory.Hospody a menší provozy pro ně byly školou praxe. Naučily je pracovat s omezeným rozpočtem, provozní logikou i reálnými potřebami lidí. Tyto zkušenosti dnes považují za klíčové. „Byla to dobrá škola. Člověk se naučí přemýšlet prakticky, nejen esteticky,“ zaznívá v rozhovoru.Postupně se jejich práce rozšířila k větším celkům – ulicím, náměstím a veřejnému prostoru. Přístup se ale nezměnil: stále jde o hledání rovnováhy mezi funkcí, estetikou a dlouhodobou udržitelností.Klienti, úřady a kompromisy. Realita současné architekturyRozhovor se nevyhýbá ani kritice systému. Architekti popisují, že kvalitu návrhu dnes neohrožuje jeden špatný zásah, ale série drobných kompromisů. „Nikdo nechce projekt zničit. Ale každý do něj něco přidá, něco upraví, něco vezme pryč. A výsledek se postupně rozpadá,“ popisuje Danda.Studio edit! se proto snaží nastavit jasná pravidla hned na začátku projektu. Ne vždy to funguje, ale považují to za jedinou cestu, jak udržet smysluplnou architekturu v prostředí plném protichůdných tlaků.Architektura není solitér. Je to procesStudio edit! v rozhovoru opakovaně zdůrazňuje, že architektura není o jedné budově, ale o vztazích: k okolí, městu, lidem i času. „Dům nikdy nefunguje sám o sobě. Vždy je součástí širšího kontextu,“ zaznívá.Právě proto se dnes čím dál víc věnují urbanistickému měřítku. Nejde o změnu ambicí, ale o přirozený vývoj. Jakmile architekt začne řešit ulice a veřejný prostor, přestává navrhovat objekty a začíná pracovat se systémem.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak architekti poznají moment, kdy je návrh už „přeeditovaný“?Proč jsou první skici často kvalitnější než finální realizace?Jak práce na hospodách ov

Před 70 lety se ve východní Evropě děly věci. Všechno to začalo v únoru XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu, kde Nikita Chruščov na tajném zasedání pronesl projev odsuzující kult osobnosti a Stalina. Co ho k tomu vedlo, co tím sledoval a kdo všechno měl z jeho slov v Kremlu vítr nebo dokonce smrt?