Alexander Dubček

Československo v srpnu 1968 údajně požádalo Sovětský svaz o „bratrskou pomoc“. Objednávka byla stručná, přísně tajná a zahrnovala pomoc „všemi prostředky“. Dodavatel si tuto formulaci vyložil velkoryse a poslal tanky.

Na konci července 1968 jednali Dubček s Brežněvem o řešení krize. O tři týdny později přijely tanky. Od Československa po Ukrajinu se vrací stejné poučení: samotným slibům Moskvy nelze věřit.

Z kanceláře ÚV KSČ jej odvedli vojáci a StB. Po dnech izolace stanul Dubček před sovětskými vůdci a dokumentem, který měl pohřbít pražské jaro.

Vyprávění o soudružce, která potřebovala péct vánoční cukroví. A také nesouhlasila s kritizováním Antonína Novotného a neměla ráda trampy.

Autorsko-režijní dvojice Petr Erbes a Boris Jedinák uvedla v Divadle Na zábradlí další inscenaci vycházející z konkrétních faktů a osob. Tentokrát si zvolila soumrak pražského jara, respektive jednání československé a sovětské delegace v Čierne nad Tisou těsně před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Pražské Divadlo Na zábradlí jako poslední premiéru sezony uvádí dokumentární inscenaci Konec jara. Hra se vrací k jednáním předcházejícím srpnové invazi v roce 1968, ale i k tomu, co se pak dělo.

Rčení „Dva kohouti se na jednom smetišti nesnesou“ se používá, když se na jednom místě sejdou dva dominantní a ambiciózní nebo tvrdohlaví lidé, kteří spolu nedokáží vyjít nebo usilují o tutéž věc.

Komunistický režim v Československu trval více než 40 let a během této doby se odehrála řada dramatických událostí.

Zatímco v roce 1968 většina národa stála za reformami, hrstka komunistických dogmatiků se rozhodla obrodný proces zničit. Pro své spoluobčany to byli stejní zrádci jako kolaboranti z doby nacistické okupace.

Srpen 1968 změnil naše dějiny na desítky let dopředu. Invaze vojsk Varšavské smlouvy nezastavila jen Pražské jaro, ale také možnost, že se Československo vydá jinou cestou než zbytek sovětského bloku.

Komunisté byli v Československu u moci přes čtyřicet let. Během té doby se udála celá řada věcí, na které bychom neměli zapomínat.

Československo žije rozpadem republiky. Po neustálých změnách názvů, z nichž mnohé neměly se spisovnou češtinou moc společného, a pomlčkové válce, je společný stát po čtyřiasedmdesáti letech Silvestrem toho roku minulostí. V Barceloně se konaly XXV. letní olympijské hry, americkým prezidentem se stal Bill Clinton.

Alexander Dubček byl v roce 1968 tváří pokusu o reformu československého komunismu, známého jako Pražské jaro. O více než dvacet let později se po pádu režimu vrátil do vysoké politiky, ale jeho život ukončila tragická autonehoda na mokré dálnici D1.

Tzv. pražské jaro zakončené srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy se stalo přelomovým obdobím v novodobých dějinách naší země. Při popisu tehdejších událostí nelze nezmínit postavu premiéra Černíka.

Petr Špaček se po roce 1989 podílel na budování kontrarozvědky, v bezpečnostních službách celkem strávil více než třicet let. V seriálu Paměťová stopa vzpomíná na svého otce Josefa Špačka, který byl vysokým funkcionářem KSČ a blízkým spolupracovníkem Alexandra Dubčeka. Jako jeden z představitelů reformních sil přišel po okupaci v srpnu 1968 o postavení a byl ze strany vyloučen.

Představte si 70. léta bez normalizační šedi, s nezávislými odbory a otevřenými hranicemi. Historik Oldřich Tůma ukazuje, že srpnová invaze byla výsledkem řetězce zmatků, lží a Dubčekovy váhavosti. O co všechno jsme přišli?

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 stálo Československo před volbou. Podpis moskevských protokolů ukončil Pražské jaro. Otázkou zůstává, zda prezident Ludvík Svoboda mohl jít jinou cestou.

Březen 1968 přinesl vlnu politického tání. Okresní konference KSČ podpořily směr, který udával Alexander Dubček a odstartovaly demokratizaci Československa.

Na jaře 1968 se zdálo, že Československo našlo cestu k reformě socialismu. Otázkou je, zda Pražské jaro muselo skončit, nebo zda Dubčekovo vedení mohlo postupovat tak, aby sovětské invazi zabránilo.

Když režim Josifa Stalina zabíjel v Sovětském svazu statisíce lidí, neumírali jen Rusové. Procesy těžce dopadly i na Čechy, kteří v SSSR žili, popsal v rozhovoru pro Českou televizi historik Adam Hradilek, který o tomto tématu napsal knihu.

Před 115 lety se narodil Josef Smrkovský, jeden ze symbolů Pražského jara. Publicista Martin Groman z úspěšného podcastu Přepište dějiny však v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vysvětluje, že Smrkovský zdaleka nebyl jen oblíbenou pravou rukou Alexandera Dubčeka. Už roku 1945 se hodně snažil, aby Prahu neosvobodili Američané. V Únoru 48 se podílel na vzniku Lidových milicí, byl též u drsné přeměny českého venkova podle sovětských představ.

Patřil k nejtvrdším zastáncům sovětské linie a spolupodepsal dokument, jenž předcházel okupaci. Fakta z archivů dodnes budí otázky.

Je to jedna z velmi zasutých vzpomínek: V kabině kladenských hokejových žáčků se tísnili Jágr, Patera, Vejvoda nebo Kaberle a před zápasem hltali každé jeho slovo: „Kdo má jiný dres, je třídní nepřítel!“ „Střílejte do branky, ne na branku!“ „Kdo se bojí, se*e v síni!“

Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně.

Na horním konci Václavského náměstí se odehrál čin, který se navždy zapsal do českých dějin. Dvacetiletý student Filozofické fakulty Jan Palach se zde 16. ledna roku 1969 polil hořlavinou a zapálil. Protestoval proti rezignaci společnosti po srpnové okupaci Československa a proti návratu cenzury a politické poslušnosti. Zemřel o tři dny později na následky rozsáhlých popálenin. Jeho smrt se stala symbolem odporu a pro komunistický režim trvalou hrozbou, kterou se snažil umlčet i dlouho po Palachově pohřbu.

Zpátky k normálu – to byl cíl komunistů po srpnové okupaci v roce 1968. Rozjitřená společnost, která doufala ve změnu, se měla vrátit do doby před obrodným procesem (pražským jarem), takzvaně se normalizovat. Komunisté ale potřebovali vysvětlit a před lidmi obhájit vojenskou invazi z 21. srpna 1968. Posloužit k tomu měl oficiální dokument, který vyšel před 55 lety, byl plný lží a invazi nazýval „bratrskou pomocí“. Vtloukat do hlavy si ho měly i děti ve školách.

Jméno Martin Dzúr dnes nepatří k nejznámějším. Je tomu tak i přesto, že se jednalo o jednoho z nejmocnějších mužů normalizačního Československa. Jeho cesta k moci byla ale lemovaná zradou.

Před 57 lety, 5. ledna 1968, vystřídal Alexander Dubček v čele KSČ Antonína Novotného. Začalo Pražské jaro, které v srpnu krvavě ukončily sovětské tanky.

Konce roku bývají vhodným časem pro bilancování a poučení pro budoucnost. Uzávěrky dělají účetní, manažeři, i lidé ve svém životě. Pětapadesáté výročí má na konci letošního roku dokument, který byl také takovým poučením z minulosti. A kdyby zásadně nepoznamenal naší historii na dalších dvacet let, mohly by některé jeho pasáže být i oživením silvestrovské zábavy, kterou na konci roku také vyhledáváme.

„Janžurka“ se zapsala nejen do dějin české kinematografie, ale také do srdcí mnoha diváků. Herečka světové úrovně vyniká svým komediálním talentem a schopností zahrát širokou škálu rolí.

Je to 36 let, co Gustáv Husák oznámil demisi. Z Hradu neodcházel jako vítěz, ale jako nemocný muž na lécích. Přečtěte si, jak vypadaly jeho poslední dny.

Prodali domy, sbalili děti a v sokolovnách si nechali slíbit ráj na zemi. V kyrgyzské stepi je ale místo utopie čekaly nemoci, hlad, popravy a masové hroby. Když utopie o spravedlivém světě narazila na Stalinův teror.

Ludvík Pinc, příslušník Veřejné bezpečnosti, překvapil celý dav na Letné v listopadu 1989 – jeho vystoupení patří k nezapomenutelným okamžikům Sametové revoluce

Jeden z hlavních aktérů sametové revoluce Michael Kocáb sehrál zásadní roli při pádu režimu. Dnes žije v pražské vile s bývalou manželkou a jejím partnerem.

Herec Adrian Jastraban se tajně oženil. S půvabnou manželkou má dvě dcery. Cestu do Ulice nemá uzavřenou.

Přesně rok poté, co bylo Pražské jaro potlačeno invazí vojsk Varšavské smlouvy, vyšly tisíce Čechoslováků znovu do ulic, aby protestovaly proti okupaci své země. Následné brutální potlačení demonstrantů, tentokrát jejich vlastními krajany, vyústilo ve stovky zatčení a dokonce pět úmrtí. Zničilo poslední zbytky naděje a přesvědčilo veřejnost, že „normalizace“ tu zůstane…

Vedle informací o přátelských návštěvách, plnění plánu pětiletky a „drobných zádrhelech“ přestavby se na podzim 1988 objevila v našem tisku kratičká zpráva o tom, že Alexander Dubček vycestoval do Itálie. Byla spíš přehlédnutelná, ale už její zveřejnění mohlo vyvolat pocit, že se „možná něco děje“. Oni o něm píšou a nekritizují ho?

Sedmnáct let byl Adriana Jastraban v seriálu Ulice. Pak si uvědomil, že potřebuje pauzu. Ovšem cestu do nekonečného seriálu má stále otevřenou. Málo už se ví, že herec má v reálu úžasnou rodinu.

Ve věku 81 let v pátek zemřel fotograf Antonín Nový, který je známý zejména snímky z doby pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 a také z revolučního roku 1989. O úmrtí informovala Nového dcera Natalie Nová. V roce 2017 jsme publikovali rozhovor, ve kterém Nový otevřeně promluvil o svém životě pod dohledem StB, o Jiřím Muchovi i o tom, co znamenalo být fotografem v časech normalizace.

Ve věku 81 let zemřel v pátek fotograf Antonín Nový. Proslul zejména snímky z doby pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968. Známé jsou i jeho fotografie z revolučního roku 1989. O úmrtí v sobotu informovala Nového dcera Natalie Nová.

Ve věku 81 let v pátek zemřel fotograf Antonín Nový. Je známý hlavně díky snímkům z doby pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 a také z revolučního roku 1989. V sobotu o tom agenturu ČTK informovala jeho dcera Natalie Nová.

Pokud si pamatujete fronty na banány a pionýrské šátky, máte výhodu. Jen ti, kdo se narodili v ČSSR, totiž mají šanci uspět v našem kvízu, který prověří nejen vaše znalosti historie, ale i vzpomínky na dobu, která už je minulostí.

Když Kristína Hanzalová v roce 1969 získala titul Miss Československa, Slovensko jásalo. Mladá dívka z Vranova nad Topľou triumfovala v karlovarském hotelu Pupp a byla po Alžbětě Štrkulové druhou Slovenkou, která získala korunku královny krásy.

Václav Havel se ne vždy trefil v případě osob, na které se chtěl spolehnout. Aby se Slovákům nějak zavděčil, vymyslel si neústavní funkci viceprezidenta (říkal mu žertovně můj vajsprezident) a vybral si pro ni výraznou osobnost, skvělého herce Milana Kňažka. I proto, že měl odvahu, aby jako první řečník vystoupil na první manifestaci na Námestí

Země byla polepená volebními billboardy, z kterých mnohem častěji než dřív křičely nacionální slogany. „Společný stát, nebo rozdělení,“ znělo kupříkladu heslo ODS. A v této rozjitřené době - na jaře 1992 - Československo hostilo hokejové mistrovství světa, které se snažilo diplomaticky vyhovět Čechům i Slovákům. Základní část národní tým odehrál v Bratislavě, samotný šampionát zahajoval předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, aby při zápase o bronz v Praze zase týmu osobně fandil prezident Václav Havel. Ten si ve Sportovní hale ale nesedl do čestné lóže, kam byl pozván, ale duel sledoval mezi diváky za československou střídačkou.

Krátký závan svobody, který přineslo Pražské jaro, byl brutálně udušen nejen pásy tanků, ale i tichým úředním nařízením. Když Gustáv Husák na podzim 1969 znovu utěsnil hranice, proměnil Československo ve vězení.

Pád Dubčeka začal v říjnu 1968. Po revoluci se vrátil do politiky, jeho život ale skončil tragicky při nehodě na dálnici D1.

Alexander Dubček byl prvním tajemníkem KSČ a tvář Pražského jara 1968, chtěl socialismus s lidskou tváří. Jeho reformy zlomila invaze vojsk Varšavské smlouvy, přesto zůstal symbolem touhy po svobodě.

Prošla odbojem, koncentračním táborem i normalizačním útlakem – s Rivou Krieglovou se život vskutku nemazlil, i když i ona jednu dobu patřila k prominentům komunistického režimu.

Kabinet Roberta Fica na středečním zasedání rozhodl, že kontroverzní spisovatel, dramatik, politik a bývalý diplomat Jozef Banáš získá ke Dni ústavy státní cenu Alexandra Dubčeka. Banáš za minulého režimu spolupracoval s StB a během koronavirové pandemie onemocnění zlehčoval. Sám se později covidem-19 onemocněl a skončil v nemocnici na kyslíku.

Termín normalizace se „poprvé“ objevil 27. srpna 1968 v tzv. Moskevském protokolu jako výsledek československo-sovětského jednání 23. až 26. srpna 1968 v Moskvě.

Mistra ligy určil v červnu 1968 přímý souboj Trnavy s Trenčínem. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prominentní fanoušek poražených, na něm nemohl chybět a po utkání pobesedoval s trnavským trenérem Antonem Malatinským. „Oboustranně prospěšná diskuse se týkala problematiky aktivního zapojení všech hráčů do hry a rychlého přenesení hry z hloubi vlastní obrany na polovinu soupeře.“

22. srpen je 234. den roku, do jeho konce zbývá 131 dní. Svátek slaví Bohuslav a Bohuš. V roce 1969 podepsal Alexandr Dubček takzvaný pendrekový zákon, který v reakci na demonstrace při pohřbu Jana Palacha i k prvnímu výročí okupace upravoval možnosti zásahu proti protestujícím a umetl cestu k normalizaci. Foto: Profimedia.cz Muž idejí František…

21. srpna 1968 – tento den navždy změnil naši zemi a stal se zlomovým okamžikem v osudu československé společnosti. Připomínáme si ho jako den odporu, bolesti, ale také odhodlání nikdy nezapomenout a chránit svobodu.

The summer of 1968 in Czechoslovakia was unlike any other. It was a season of burgeoning hope, of fresh air after decades of stifling communism. Under the leadership of Alexander Dubček, the nation was embarking on an ambitious experiment known as the "Prague Spring" – an attempt to create "socialism with a human face." Censorship eased, public debate flourished, travel restrictions loosened, and a sense of optimism permeated society.

The summer of 1968 in Czechoslovakia was unlike any other. It was a season of burgeoning hope, of fresh air after decades of stifling communism. Under the leadership of Alexander Dubček, the nation was embarking on an ambitious experiment known as the "Prague Spring" – an attempt to create "socialism with a human face." Censorship eased, public debate flourished, travel restrictions loosened, and a sense of optimism permeated society.