Alexander Dubček

Na horním konci Václavského náměstí se odehrál čin, který se navždy zapsal do českých dějin. Dvacetiletý student Filozofické fakulty Jan Palach se zde 16. ledna roku 1969 polil hořlavinou a zapálil. Protestoval proti rezignaci společnosti po srpnové okupaci Československa a proti návratu cenzury a politické poslušnosti. Zemřel o tři dny později na následky rozsáhlých popálenin. Jeho smrt se stala symbolem odporu a pro komunistický režim trvalou hrozbou, kterou se snažil umlčet i dlouho po Palachově pohřbu.

Zpátky k normálu – to byl cíl komunistů po srpnové okupaci v roce 1968. Rozjitřená společnost, která doufala ve změnu, se měla vrátit do doby před obrodným procesem (pražským jarem), takzvaně se normalizovat. Komunisté ale potřebovali vysvětlit a před lidmi obhájit vojenskou invazi z 21. srpna 1968. Posloužit k tomu měl oficiální dokument, který vyšel před 55 lety, byl plný lží a invazi nazýval „bratrskou pomocí“. Vtloukat do hlavy si ho měly i děti ve školách.

Jméno Martin Dzúr dnes nepatří k nejznámějším. Je tomu tak i přesto, že se jednalo o jednoho z nejmocnějších mužů normalizačního Československa. Jeho cesta k moci byla ale lemovaná zradou.

Před 57 lety, 5. ledna 1968, vystřídal Alexander Dubček v čele KSČ Antonína Novotného. Začalo Pražské jaro, které v srpnu krvavě ukončily sovětské tanky.

Konce roku bývají vhodným časem pro bilancování a poučení pro budoucnost. Uzávěrky dělají účetní, manažeři, i lidé ve svém životě. Pětapadesáté výročí má na konci letošního roku dokument, který byl také takovým poučením z minulosti. A kdyby zásadně nepoznamenal naší historii na dalších dvacet let, mohly by některé jeho pasáže být i oživením silvestrovské zábavy, kterou na konci roku také vyhledáváme.

„Janžurka“ se zapsala nejen do dějin české kinematografie, ale také do srdcí mnoha diváků. Herečka světové úrovně vyniká svým komediálním talentem a schopností zahrát širokou škálu rolí.

Je to 36 let, co Gustáv Husák oznámil demisi. Z Hradu neodcházel jako vítěz, ale jako nemocný muž na lécích. Přečtěte si, jak vypadaly jeho poslední dny.

Prodali domy, sbalili děti a v sokolovnách si nechali slíbit ráj na zemi. V kyrgyzské stepi je ale místo utopie čekaly nemoci, hlad, popravy a masové hroby. Když utopie o spravedlivém světě narazila na Stalinův teror.

Ludvík Pinc, příslušník Veřejné bezpečnosti, překvapil celý dav na Letné v listopadu 1989 – jeho vystoupení patří k nezapomenutelným okamžikům Sametové revoluce

Jeden z hlavních aktérů sametové revoluce Michael Kocáb sehrál zásadní roli při pádu režimu. Dnes žije v pražské vile s bývalou manželkou a jejím partnerem.

Herec Adrian Jastraban se tajně oženil. S půvabnou manželkou má dvě dcery. Cestu do Ulice nemá uzavřenou.

Přesně rok poté, co bylo Pražské jaro potlačeno invazí vojsk Varšavské smlouvy, vyšly tisíce Čechoslováků znovu do ulic, aby protestovaly proti okupaci své země. Následné brutální potlačení demonstrantů, tentokrát jejich vlastními krajany, vyústilo ve stovky zatčení a dokonce pět úmrtí. Zničilo poslední zbytky naděje a přesvědčilo veřejnost, že „normalizace“ tu zůstane…

Vedle informací o přátelských návštěvách, plnění plánu pětiletky a „drobných zádrhelech“ přestavby se na podzim 1988 objevila v našem tisku kratičká zpráva o tom, že Alexander Dubček vycestoval do Itálie. Byla spíš přehlédnutelná, ale už její zveřejnění mohlo vyvolat pocit, že se „možná něco děje“. Oni o něm píšou a nekritizují ho?

Sedmnáct let byl Adriana Jastraban v seriálu Ulice. Pak si uvědomil, že potřebuje pauzu. Ovšem cestu do nekonečného seriálu má stále otevřenou. Málo už se ví, že herec má v reálu úžasnou rodinu.

Ve věku 81 let v pátek zemřel fotograf Antonín Nový, který je známý zejména snímky z doby pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 a také z revolučního roku 1989. O úmrtí informovala Nového dcera Natalie Nová. V roce 2017 jsme publikovali rozhovor, ve kterém Nový otevřeně promluvil o svém životě pod dohledem StB, o Jiřím Muchovi i o tom, co znamenalo být fotografem v časech normalizace.

Ve věku 81 let zemřel v pátek fotograf Antonín Nový. Proslul zejména snímky z doby pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968. Známé jsou i jeho fotografie z revolučního roku 1989. O úmrtí v sobotu informovala Nového dcera Natalie Nová.

Ve věku 81 let v pátek zemřel fotograf Antonín Nový. Je známý hlavně díky snímkům z doby pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 a také z revolučního roku 1989. V sobotu o tom agenturu ČTK informovala jeho dcera Natalie Nová.

Pokud si pamatujete fronty na banány a pionýrské šátky, máte výhodu. Jen ti, kdo se narodili v ČSSR, totiž mají šanci uspět v našem kvízu, který prověří nejen vaše znalosti historie, ale i vzpomínky na dobu, která už je minulostí.

Když Kristína Hanzalová v roce 1969 získala titul Miss Československa, Slovensko jásalo. Mladá dívka z Vranova nad Topľou triumfovala v karlovarském hotelu Pupp a byla po Alžbětě Štrkulové druhou Slovenkou, která získala korunku královny krásy.

Václav Havel se ne vždy trefil v případě osob, na které se chtěl spolehnout. Aby se Slovákům nějak zavděčil, vymyslel si neústavní funkci viceprezidenta (říkal mu žertovně můj vajsprezident) a vybral si pro ni výraznou osobnost, skvělého herce Milana Kňažka. I proto, že měl odvahu, aby jako první řečník vystoupil na první manifestaci na Námestí

Země byla polepená volebními billboardy, z kterých mnohem častěji než dřív křičely nacionální slogany. „Společný stát, nebo rozdělení,“ znělo kupříkladu heslo ODS. A v této rozjitřené době - na jaře 1992 - Československo hostilo hokejové mistrovství světa, které se snažilo diplomaticky vyhovět Čechům i Slovákům. Základní část národní tým odehrál v Bratislavě, samotný šampionát zahajoval předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, aby při zápase o bronz v Praze zase týmu osobně fandil prezident Václav Havel. Ten si ve Sportovní hale ale nesedl do čestné lóže, kam byl pozván, ale duel sledoval mezi diváky za československou střídačkou.

Krátký závan svobody, který přineslo Pražské jaro, byl brutálně udušen nejen pásy tanků, ale i tichým úředním nařízením. Když Gustáv Husák na podzim 1969 znovu utěsnil hranice, proměnil Československo ve vězení.

Pád Dubčeka začal v říjnu 1968. Po revoluci se vrátil do politiky, jeho život ale skončil tragicky při nehodě na dálnici D1.

Alexander Dubček byl prvním tajemníkem KSČ a tvář Pražského jara 1968, chtěl socialismus s lidskou tváří. Jeho reformy zlomila invaze vojsk Varšavské smlouvy, přesto zůstal symbolem touhy po svobodě.

Prošla odbojem, koncentračním táborem i normalizačním útlakem – s Rivou Krieglovou se život vskutku nemazlil, i když i ona jednu dobu patřila k prominentům komunistického režimu.

Kabinet Roberta Fica na středečním zasedání rozhodl, že kontroverzní spisovatel, dramatik, politik a bývalý diplomat Jozef Banáš získá ke Dni ústavy státní cenu Alexandra Dubčeka. Banáš za minulého režimu spolupracoval s StB a během koronavirové pandemie onemocnění zlehčoval. Sám se později covidem-19 onemocněl a skončil v nemocnici na kyslíku.

Termín normalizace se „poprvé“ objevil 27. srpna 1968 v tzv. Moskevském protokolu jako výsledek československo-sovětského jednání 23. až 26. srpna 1968 v Moskvě.

Mistra ligy určil v červnu 1968 přímý souboj Trnavy s Trenčínem. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prominentní fanoušek poražených, na něm nemohl chybět a po utkání pobesedoval s trnavským trenérem Antonem Malatinským. „Oboustranně prospěšná diskuse se týkala problematiky aktivního zapojení všech hráčů do hry a rychlého přenesení hry z hloubi vlastní obrany na polovinu soupeře.“

22. srpen je 234. den roku, do jeho konce zbývá 131 dní. Svátek slaví Bohuslav a Bohuš. V roce 1969 podepsal Alexandr Dubček takzvaný pendrekový zákon, který v reakci na demonstrace při pohřbu Jana Palacha i k prvnímu výročí okupace upravoval možnosti zásahu proti protestujícím a umetl cestu k normalizaci. Foto: Profimedia.cz Muž idejí František…

21. srpna 1968 – tento den navždy změnil naši zemi a stal se zlomovým okamžikem v osudu československé společnosti. Připomínáme si ho jako den odporu, bolesti, ale také odhodlání nikdy nezapomenout a chránit svobodu.

The summer of 1968 in Czechoslovakia was unlike any other. It was a season of burgeoning hope, of fresh air after decades of stifling communism. Under the leadership of Alexander Dubček, the nation was embarking on an ambitious experiment known as the "Prague Spring" – an attempt to create "socialism with a human face." Censorship eased, public debate flourished, travel restrictions loosened, and a sense of optimism permeated society.

The summer of 1968 in Czechoslovakia was unlike any other. It was a season of burgeoning hope, of fresh air after decades of stifling communism. Under the leadership of Alexander Dubček, the nation was embarking on an ambitious experiment known as the "Prague Spring" – an attempt to create "socialism with a human face." Censorship eased, public debate flourished, travel restrictions loosened, and a sense of optimism permeated society.

Osmnáctiletá krejčová s plány na budoucnost šla jen domů. Jedna kulka z ní udělala symbol komunistického násilí, který Brno půl století přehlíželo.

Tento právní akt, známý jako pendrekový (nebo také obuškový) zákon, se stal symbolem nastupující normalizace a brutální represe, která měla definitivně zlomit odpor občanů proti sovětské okupaci a návratu k tuhé komunistické vládě.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy hranice Československa a během několika hodin obsadila velká města, komunikační uzly i strategické instituce. Vojenská akce vedená Sovětským svazem a podporovaná dalšími státy znamenala násilné ukončení krátkého období snah o demokracii známých jako Pražské jaro. Jaké máte znalosti o této události?

21. srpen 1968 změnil dějiny Československa. Měl být pokračováním nadějného jara, ale stal se symbolem násilí, strachu a zrady. Do země vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy a rozdrtila pokus o svobodu. Co všechno se tehdy odehrálo, proč to skončilo tragicky a jak to souvisí s pozdější Sametovou revolucí? Pražské jaro plné nadějí Začalo to […]

/FOTOGALERIE/ Věta z oblíbené české komedie Pelíšky současným generacím přibližuje dramatický a smutný moment konce srpna roku 1968. Sedmapadesáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy pod velením sovětské armády do Československa si ve čtvrtek lidé připomínají po celém Česku i Slovensku.

Bylo jim málo přes dvacet a ve vzduchu voněla opojná atmosféra šedesátých let. Shodou okolností se právě 21. srpna 1968 ocitli u nás a zažili tu střet rodící se občanské společnosti s totalitarismem okupantů. Na základě jejich vzpomínek vznikl krátký film, podívejte se na něj.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 započala invaze vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa. Důvodem byla snaha potlačit demokratické reformy prosazované pokrokovým křídlem KSČ v čele s prvním tajemníkem ústředního výboru Alexandrem Dubčekem. Již první den si okupace vyžádala více než 60 obětí. Počet zraněných a mrtvých…

Výročí srpnové okupace je pro nás tragickým mementem i příležitostí k zamyšlení, jak je možné že tolik občanů země trpící celá desetiletí pod nadvládou východního impéria, může i po 35 letech svobody vzhlížet s obdivem k brutálnímu ruskému Mordoru!

Knižně vyšel výbor z publicistických textů, jimiž v 60. letech začínal Karol Sidon. Pozdější prozaik, dramatik a rabín psal reportáže z romských osad, návštěvy Karla Gotta i příjezdu sovětských tanků v srpnu 1968.

V srpnu 1968 obsadili Rusáci Československo. Největší naději tenkrát vkládali Čechoslováci do Dubčeka, který svůj nejdůležitější historický boj v Moskvě prohrál. Zajímavostí je, že se jeho selhání věnoval i Charles Bukowski v jedné ze svých povídek.

Historie Čech, Moravy a Slezska je plná klíčových událostí od prvních tramvají v roce 1869 přes politické krize roku 1968 až po moderní ekonomické a kulturní změny.

V následujících dnech si budeme opět připomínat výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V jejím stínu ale často zůstávají události z roku 1969.

17. srpna 1968 navštívil Alexandra Dubčeka na vlastní žádost János Kádár. V Komárně spolu oba politikové hovořili mezi čtyřma očima. Při loučení se Kádár podíval Dubčekovi do očí a naléhavě se zeptal: „Copak opravdu nevíte, s kým máte co do činění?“

Přiznávám, že můj dnešní text měl být původně reakcí na úterní článek Štěpána Chába Výzva liberálním médiím…

Smrt Alexandra Dubčeka v roce 1992 je jednou z nejznámějších a nejvíce diskutovaných konspiračních teorií v české a slovenské politické historii. Oficiální vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o nešťastnou dopravní nehodu, spekulace ale přetrvávají.

Brežněv se choval k Dubčekovi v Bratislavě velmi vstřícně. Šlo mu totiž o důležitou větu v závěrečném prohlášení, které bylo výstupem této konference. Když se mu tuto větu podařilo udržet v připraveném textu beze změny, spokojeně rozdával úsměvy.

Dopoledne 31. července 1968 rozmlouvali v železničním vagóně na nádraží v Čierné nad Tisou šéfové komunistických stran Československa a Sovětského svazu mezi čtyřma očima. Tlumočníka nepotřebovali, Dubček hovořil plynně rusky.

Za necelý měsíc si opět připomeneme výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, které se tehdy právě nalézalo v obrodném demokratizačním procesu nazvaném „Pražské jaro“.

„Mým nejčastějším obývákem je teď moje krásná, velká garáž,“ usmívá se lékař a veteránista Jaroslav Větvička, který byl donedávna také prezidentem českého Mercedes-Benz klubu. Kam až sahá historie tohoto klubu? Jak probíhají závody Le Mans Classic? A jak člověk přijde k velvyslaneckému vozu Alexandra Dubčeka? Poslechněte si rozhovor.

Jedna z nejvýraznějších osobností české kultury znovu ukázala svou lidskost. Marta Kubišová promluvila o únavě, která přichází s věkem, a zároveň připomněla dobu, kdy nesměla zpívat. Dala přednost vlastnímu svědomí před slávou a kariérou.

Pamatujete si ještě na hodiny dějepisu a víte, co se kdy v naší historii dělo? Pokud vaše odpověď zní ano, no tak máte proti většině Čechů fakt navrch...

KOMENTÁŘ. Jan Tesař byl sršatým milencem svobody a pravdy. „Abychom rozpoznali historické příležitosti a výzvy, které na své cestě potkáváme a nadále budeme potkávat, tak jako každý jiný národ, musíme se zbavit nakupených lží,“ napsal esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77 Jan Tesař (2. června 1933 – 16. června 2025). Počínaje 60. lety 20.

Nikdy se nevzali, a přesto spolu byli velice šťastní. Iva Janžurová a její partner Stanislav Remunda spolu žili neuvěřitelných čtyřiatřicet let a po celou tu dobu se hluboce milovali.

Říjen 1968, Mexico City. Vzduch v hale Auditorio Nacional jiskří elektřinou. Svět se dívá. Na stupních vítězů stojí drobná žena, která je v tu chvíli středobodem planety. Věra Čáslavská, miláček Mexika a královna gymnastiky.

Bývalý vrcholný funkcionář Komunistické strany Československa Vasiľ Biľak se po pádu režimu stáhl z očí veřejnosti. S médii komunikoval jen sporadicky.

Titulní hrdinka se coby česká emigrantka, malířka a svobodná matka v Rakousku na počátku osmdesátých let snaží uživit, jak to jde. Nečekaná zpráva od bývalého přítele ji ale zavede zpátky do rodné země za železnou oponu. Snímek Perla režisérky Alexandry Makarové, v němž tvůrkyně volně vypráví příběh své babičky, vejde do kin 24. července.

V roce 1975 skončil ve funkci československého prezidenta Ludvík Svoboda. Dne 29. května ho nahradil Gustáv Husák, který už v šestnácti letech vstoupil do Svazu komunistické mládeže a významně se podílel na únorovém převratu v roce 1948, aby byl následně komunistickým režimem odsouzen a vězněn. I díky názorovým obratům po událostech v roce 1968 se ale vrátil na politický vrchol a přesně před padesáti lety se stal osmým československým prezidentem.