Před 1 měsícem
„Jedním rozhovorem můžu naštvat devadesát procent populace,“ říká herečka Elizaveta Maximová, která má ruské, židovské, ukrajinské i tatarské kořeny. Dnes, v době, kdy jsou nálepky a zobecnění všudypřítomné, o svém původu mluví tak, že se v něm cítí dobře. Nevidí totiž náboženství ani národy, ale konkrétní lidi. Kvůli veřejným projevům proti Putinovu režimu se do Ruska nemůže vrátit. Prarodiče, jimž posílala překlady svých projevů, podporovali její rozhodnutí i s vědomím, že se možná už neuvidí. Dnes říká, že se jí o nich zdávají sny a že se ani se svým ruským otcem neviděla už tři a půl roku. „Je to strašně těžký,“ přiznává herečka. Do Česka přišla jako sedmiletá dívka, bez znalosti jazyka a jen s matkou, která se stala jejím nejbližším člověkem. Společné začátky v malém bytě byly skromné, ale zásadní. „Uměla jsem jenom pár slov česky a byla vržená do první třídy. Ale mám celoživotní štěstí na lidi. Ujala se mě paní učitelka, která uměla rusky a hodiny mi v kabinetu překládala,“ vzpomíná Maximová. Herečka také mluví o své poslední roli v televizním filmu Máma, který bude uveden na konci roku na České televizi. V něm hraje ženu s těžkým mentálním handicapem, která vychovává dceru. „Před rolí Lilian jsem půl roku docházela do nemocnice jako dobrovolnice za lidmi s podobnou diagnózou. Byla to obrovská lekce pokory a zjistila jsem, že na úrovni duše jsme všichni zdraví,“ prozrazuje Maximová. Mluví také o tom, jaká bývala perfekcionistka. „Vím, že se nesmím nikdy srovnávat. A když už, tak se sebou třeba před rokem nebo dvěma lety a koukat se na cestu, kterou jsem já ušla. Protože poměřovat se s cizím úspěchem nebo neúspěchem je úplně ten nejhorší, co můžeš udělat,“ míní. Jaké to je žít mezi dvěma světy, když jeden z nich se stane nedostupným? Co se v člověku změní po půl roce mezi lidmi s mentálním handicapem? A jak se dá herectví dělat “opravdově”? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
