Před 8 měsíci
Právě v předvánočním čase jsem seděl v kavárně na rohu žižkovské Štítného ulice (v níž leží DJC) proti Zdeňku Svěrákovi. Hráli jsme tenkrát s naším ochotnickým divadelním spolkem Blaničtí rytíři hru Ladislava Smoljaka Hymna, a díky našemu principálovi, vozíčkáři Václavu Kozlovi, jsme měli tu čest hrát ji v kulisách divadla, které je u nás snad nejpřátelštější k postiženým: Divadla Járy Cimrmana. Když jsem seděl tváří v tvář panu Svěrákovi, myslel jsem nejen na všechny legendární filmy a hry, které znám skoro nazpaměť, ale i na své první forrestgumpovské osobní setkání s ním. To se odehrálo dávno předtím: Byl rok 1996, měl jsem čerstvě po maturitě a byli jsme s tátou zrovna na návštěvě v Praze, když jsme v metru potkali cestujícího Zdeňka Svěráka. Teprve potom jsme si všimli filmového štábu, točícího – dnes už legendární oscarovou scénu s ruským chlapcem zapomenutým v metru. „Co to tu točíte?“ zeptal jsem se. „Ale novej film, bude se to jmenovat Kolja,“ stačil ještě říct Svěrák starší, než ho Svěrák mladší povolal k účasti na další scéně.