„Věděli, že se mnou v tom nebude ani náznak bulváru,“ říká Kamil Střihavka o hostech deseti dílné série Ikony Kamila Střihavky, kterou od pátku 7.1. začne v týdenním cyklu vysílat ČT Art.
„Neměli jsme ambici vydělat peníze nebo se dostat do bedny. Šli jsme do toho jako ortodoxní hudební fanoušci,“ popisuje v podcastu Headliner CZ vznik formátu, pro který se s režisérem Miloslavem "Mumli" Levekem inspirovali u Sammyho Haggara z Van Halen. „Ten taky navštěvoval kolegy z rockový branže u nich doma a povídali si po svém. Humor je mezi hudebníky specifická věc,“ říká Střihavka.
Ikony tak nabídnou leckdy velmi osobní rozhovory například s Petrem Jandou, Romanem Holým, Radkem Pastrňákem, Fanánkem, Danem Bártou nebo Davidem Kollerem, se kterým Střihavku pojí i rodinné vazby, protože mají společného vnuka. „Já jsem dědeček číslo jedna a David dědeček číslo dva,“ vypráví Střihavka v rozhovoru s Honzou Vedralem pobaveně.
„Příprava před první klapkou trvala tři roky. Byli jsme důkladní a chtěli jsme, aby všichni velmi rychle zapomněli na to, že jsou kolem nich kamery,“ pokračuje v popisu nové série, v níž muzikanty rozpovídal v jejich domácím prostředí. I přes letité známosti se mnohokrát dočkal překvapení. „Třeba když jsem volal Petrovi Jandovi, úplně mě odzbrojila jeho energie. Moje první otázka byla: „Co bereš?“ Úplně mě převálcoval,“ říká hned o prvním dílu.
Došlo samozřejmě i na zanícené muzikantské povídání. „Michal Pavlíček půl hodiny mluvil a ani jsem mu neskočil do řeči. Odzbrojil mě příběh kytary, na kterou natočil celé album Stromboli. Škoda, že ten se do závěrečného střihu ani nedostal,“ pokračuje Střihavka. Výsledný pořad je podle něj takové best of z best of. Původní padesátiminutové medailonky totiž ještě sestříhali na polovinu.
Řeč ale nebyla jen o seriálu Ikony. Došlo taky na Střihavkovy začátky coby barového muzikanta, angažmá v Motorbandu, úplatky v rádiích i na to, proč se před pěti lety rozhodnul skoncovat s muzikály. „Prostě jsem doplatil hypotéku,“ říká nejdřív ve vtipu, proč se rozhodnul soustředit hlavně na živé hraní. „Ale to samozřejmě bagatelizuju. Muzikálový žánr šel divným směrem. Kumšt se začal krčit v rohu a pak z těch produkcí úplně zmizel,“ vysvětluje. „Muzikál je od slova muzika. Musí tam být živej orchestra živá hudba. Když už to dneska pouští z cédéček, říkám si, kdyby jim to alespoň přeskakovalo, aby se něco dělo,“ nesouhlasí s uvažováním a praktikami některých současných produkcí, které z představení dělají rychloobrátkové zboží.
„Všechno jsem překlopil v živý hraní. To byl důvod, proč jsem vůbec začal s muzikou,“ vrací se Kamil Střihavka ke svým kořenům. V současnosti funguje ve čtyřech formacích najednou. „Sedím na víc židlích a nejsem kovanej autor, takže ty pecky ze mě lezou pomalu,“ odpovídá na otázku ohledně nové tvorby, jejíž vznik zpomalil obtíže spojené s uzávěrami kvůli covidu.
„Natáčení Ikon mě drželo hodně nad vodou, protože se prostě nehrálo,“ přiznává Kamil Střihavka, který každý díl zakončuje společnou písní nebo jamováním se svými hosty. A jaké je hlavní poselství jeho pořadu? „To, že jsem pětatřicet let profesionální hudebník se nevylučuje s tím, že jsem hudební fanoušek. Naopak.“
