Volyně

Cesta k masakru byla dlouhá. Začala 1. září 1939, kdy německé jednotky vtrhly do Polska ze západu a zahájily druhou světovou válku. O něco více než dva týdny později, 17. září, vtrhly do země z východu sovětské jednotky. Polský stát se pod dvojitým útokem rychle zhroutil. Během několika týdnů Polsko zmizelo z mapy Evropy. Pro obyvatele východních regionů, jako Volyň a Východní Halič, se život změnil přes noc. Tyto oblasti, nyní pod sovětskou kontrolou, brzy zaplavila atmosféra strachu a podezíravosti. Sověti začali zatýkat polské úředníky, učitele, kněze a statkáře. Mnozí byli posláni na Sibiř nebo byli popraveni. Sovětské úřady se také pokusily zničit všechny stopy ukrajinské kultury a identity. Když v červnu 1941 vtrhly německé jednotky do Sovětského svazu, vše se opět změnilo. Sověti uprchli a místo nich přišli nacisté. Německá okupace přinesla nový teror, ačkoli nacisté hledali také spojence mezi místními. Právě v této době Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) posílila. Mnoho Ukrajinců věřilo, že je to jejich šance konečně vytvořit vlastní stát, který by byl svobodný od Poláků a Sovětů a také bez etnických a náboženských menšin. Ukrajinci, zejména členové později založené Ukrajinské povstalecké armády – UPA, tyto plány velmi rychle zrealizovali...

Banderovi se díky návštěvě manželky podařilo navázat kontakt s dalšími vůdci OUN-B a někteří se domnívají, že byl jedním z organizátorů teroru, který se odehrával na Volyni a ve východní Haliči. V letech 1941-1944 bojové křídlo OUN-B přetavilo své heslo „Ukrajina pro Ukrajince“ v systematické krveprolití: OUN vycvičené milice se podílely v červnu a červenci 1941 na pogromech ve Lvově, při nichž bylo pobito a zastřeleno několik tisíc Židů. O dva roky později se Ukrajinská povstalecká armáda, zformovaná a vedená převážně členy OUN-B, obrátila proti polské a židovské menšině v regionu a koordinovala noční útoky na farmy a kostely ve vesnicích na Volyni a ve východní Haliči. Útoky často probíhaly tak, že jednotka UPA vstoupila do vesnice a vydávala se za sovětské partyzány. Muži se rozdělili, vnikli do domů a požadovali od obyvatel jídlo. Mezitím byla vesnice obklíčena a všichni procházející Poláci byli také zadrženi. V obci Parośla UPA partyzáni nařídili všem obyvatelům, aby si lehli, a svázali je pod záminkou, že se chystají provést útok na nedaleký německý železniční transport a když budou obyvatelé vesnice nalezeni svázaní, poslouží to Němcům jako důkaz, že Poláci s UPA při útoku nespolupracovali. Ne všichni obyvatelé Parośla jim uvěřili, protože někteří z nich uměli ukrajinsky. Protože však nebyli ozbrojeni, neměli jinou možnost než udělat, co jim řekli. Téměř všichni Poláci ve vesnici byli zavražděni noži a sekerami – staří muži, ženy i děti, včetně šestiměsíčního dítěte, které bylo nožem zabodnuto do stolu. Přežilo pouze 12 Poláků, včetně dvanáctiletého chlapce Witolda Kołodyńského, který po úderu sekerou utrpěl prasklinu lebky. I to bylo součástí Banderova boje za ukrajinskou nezávislost. Odhaduje se, že při těchto útocích proti civilnímu obyvatelstvu bylo zavražděno 60 až 120 tisíc civilistů...

Překvapení po víc než století marného hledání Schwarzenberského ovčína z Haškova Švejka - je úplně jinde než ho hledali.

Jednou z obcí, které s Lidicemi či Ležáky spojuje podobný tragický osud, je i Český Malín na Volyni, který v roce 1871 založili čeští vystěhovalci z Lounska, Žatecka a Rakovnicka. Následující rok po vyhlazení Lidic, 13. července 1943, zde německé oddíly zavraždily 104 mužů, 161 žen a 105 dětí. Kromě malínských přišli o život i další 4 Češi z okolních obcí, kteří zde zrovna pobývali a 132 Ukrajinců a 26 Poláků. Popelem lehlo 68 domů a 223 stodol. Po 2. světové válce se mnoho volyňských Čechů vrátilo do země svých předků. Část z nich se usadila i v okolí obce Frankštát u Šumperka, která byla v roce 1947 přejmenovaná na Nový Malín. Osudem spřízněná obec, nazývaná též “Lidice volyňských Čechů”, tu stále žije v srdcích místních obyvatel. O osm set kilometrů dál na západ, než původně stála, ale ŽIJE!