Výchova

V Barchově u Pardubic dokončili novou dětskou skupinu pro 12 dětí. Zařízení zahájí provoz v únoru a díky dotaci z Národního plánu obnovy je kapacita už nyní téměř naplněna.

Systém chce v jedné osobě současně „dívky“ závislé na lajcích, a biologické „matky“ schopné rodit. To je schizofrenie. Propad porodnosti není nemoc, ale vzpoura generace, které bylo zakázáno dospět.

Narodilo se dítě. Stát se ho zeptal, zda je chlapec, nebo dívka. Rodiče odpověděli, že není ani jedno a že si časem vybere samo. A to tvrdili a tvrdí dodnes.

Mlčení samo o sobě neubližuje. Není problémem, ale prostorem. Bolest vzniká tam, kde se do něj promítají očekávání, obvinění nebo vlastní obavy.

Tablet dokáže dětský výbuch umlčet během pár vteřin. Nová dlouhodobá studie ale ukazuje, že tahle úleva má háček: čím častěji se používá, tím víc se hněv a frustrace vracejí.

Metodici prevence mají ve školách nezastupitelnou roli. Pomáhají, radí, metodicky vedou, zachraňují, hledají cesty, propojují. Leckdy se obsahově jedná o práci na plný úvazek. Jenže metodici jsou „obyčejní“ učitelé s funkcí navíc.

Plošný zákaz mobilů se stal v posledních měsících opět velkým tématem. Zřejmě tomu nahrály i volby. Například staronový ministr školství Robert Plaga naznačil, že i takovou variantou se bude zabývat.

Osmitýdenní pobyt v diagnostickém ústavu má dětem pomoci. Zpovědi dívek ukazují systém v krizi, kde chybí peníze i personál a kde se pomoc může změnit v další trauma.

Od 1. ledna jsou u nás „tělesné tresty“ zákonem zakázané. Velká část občanů to považuje za problém. Věří, že jedině díky ráně si dítě vezme poučení. Přitom je to přesně naopak.

Ve škole mají často jedničky a ve věcech zpravidla pořádek. Zároveň ale cítí velký tlak a mají strach udělat chybu. „Je v pořádku, když chyba přichází. Ale pro děti je to v tu chvíli obrovský stres, zažívají pocit selhání. Naskakuje jim myšlenka, že jsou špatní a za nic nestojí,“ popisuje Hana Píšová, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. „Učte děti pracovat s tím, že jsou v bezpečí a milované, i když se něco nedaří,“ pokračuje.

Výchova dětí je jedním z nejkrásnějších, ale zároveň nejnáročnějších úkolů v životě. Každý rodič chce to nejlepší. Ovšem co když „to nejlepší“ neznamená přísně řídit, co dítě dělá, ale spíš porozumět tomu, co skutečně potřebuje? Moderní přístup k výchově se v posledních letech zaměřuje přesně na to: na respekt, porozumění a bezpečné prostředí, kde se dítě i rodič cítí dobře.

Kolektivní vina a tresty do dnešní moderní školy nepatří. Nejsou jen nefunkční, ale i nezákonné – a dlouhodobě narušují bezpečné prostředí pro učení.

Když dítě v obchodě řekne, že něco chce, nejjednodušší reakce bývá „nemáme na to peníze“. Jenže tahle věta často zbytečně zavře konverzaci, přidá stres a někdy v dítěti nechá i pocit, že je to jeho chyba. V praxi přitom stačí malý posun v tom, jak „ne“ zformulovat, a zároveň tím učit, jak fungují volby a rozpočet.

Telefon v ruce rodiče působí nenápadně. Jenže studie ukazují, že i drobná vyrušení mohou souviset s horší pohodou, emocemi i pozorností malých dětí.

Když se objeví možnost odpočinku, rádi ji využijí. Kdo si hraje, nezlobí. Děti a rodiče, rodiče a děti. Z jejich soužití nyní ve světě mizí jeden prostředník. Sociální sítě na mobilních telefonech.

Pokud máte doma malé děti, úklid domácnosti vám může připadat jako nikdy nekončící činnost, zejména když nejmladší členové nejsou nijak významně zapojeni do uklízení. Jednoduše se tak může stát začarovaným kruhem, což je pro každého rodiče frustrující.

Černá pedagogika - tímto termínem se nazývá způsob výchovy dětí, který má za cíl vychovat silné a nezávislé jedince. Nacistická lékařka metody vyvinula k dokonalosti a dodnes se používají. Jenže vedou k opaku. Neděláte tyto zažité chyby také?

Vánoce jsou krásné, ale radost je opravdová jen tehdy, když je k prospěchu, ne když škodí. Vánoční dárek nemusí svítit a vibrovat. Dítě potřebuje skutečný svět, ne nějakou digitální náhražku.

Mladí lidé tráví se svými přáteli stále méně času tváří v tvář. Vědci nyní začínají odhalovat, jak izolace ovlivňuje vývoj takzvaného „sociálního mozku" v období dospívání. Co víme a kdy by se rodiče měli začít obávat?

Děti v náhradní rodinné péči si s sebou často nesou zkušenosti, které nejsou na první pohled vidět. Nemají modřiny ani sádru, ale jejich vnitřní svět je poznamenaný opakovaným odmítnutím, nejistotou a ztrátami.

Pokud sledujete nějaký ten pátek porodnost, tak musíte vědět, že plynule klesá. Loni jsme zaznamenali „rekord“ v nejnižší porodnosti od roku 1785, odkdy se začaly provádět statistiky narozených. Loni se narodilo pouze necelých 85 000 dětí.

Nebudeme si nic nalhávat – některým dětem to zkrátka pálí víc než jiným. Možná i vy máte doma malého génia. Rychle se učí, jdou mu počty, prostě mezi svými vrstevníky vyniká. A tak ho neustále chválíte za to, že je chytrý. Měl by to o sobě přece vědět, aby to jednou někam dotáhnul. Co když ho ale právě tato chvála odsuzuje k neúspěchu?

Čtyřikrát si mé dítě neuklidilo plastové ovoce na plastovém prkýnku. A čtyřikrát neuposlechlo mou žádost, aby si to uklidilo. Fyzické tresty občas použije mnoho rodičů, přestože je to krok špatným směrem.

Učit děti doma? Pro některé rodiny je to přirozená volba, pro jiné poslední možnost, jak zabránit možná nevratnému psychickému i fyzickému poškození potomstva. Takový je i případ rodiny Mlynářovy, která nakonec dospěla k rozhodnutí vzdělávat vlastními silami všechny svoje čtyři děti s mimořádným intelektovým nadáním. „Nebyla to ale naše první volba a to, že děti nemohou chodit do běžné školy, ačkoliv na to mají právo, považujeme vlastně za jejich diskriminaci," říká matka tří synů a jedné dcery.

Rodina je základ státu — jenže stát často ohrožené rodiny ničí.

Ve školní lavici připomínají pytel blech, vykřikují při vyučování, věčně ztrácejí pomůcky, jsou drzé a odmlouvají, chodí za školu... Zkrátka zlobí. Nepotřebují trest, ale najít někoho, kdo si položí otázku „proč“. Každé zlobení má totiž příčinu: třeba úzkost, problémy v rodině nebo s vrstevníky. Může to být volání o pomoc.

Stále více rodičů po celém světě se obrací na umělou inteligenci (AI).

„Co to s tebou je?“ „Co jsi zač? Co si to dovoluješ? Co si vůbec o sobě myslíš?“ „Stále děláš jen potíže, jsi k ničemu,“ slova tyrana předurčují životní pouť člověka spoutaného v kruzích dětské bolesti a bezmoci.

Na sociálních sítích se řeší dítě s důtkou za účast při zabití slimáka. Někdo se směje, jiný volá po potrestání školy. Ale možná to celé není tak černobílé, jak se zdá.

Dáváme jim bezpečí, komfort i terapie, ale zapomínáme na pád a prach. Citlivost se stala ctností a odolnost luxusem. Přichází nová éra empatie, nebo éra porcelánu?

Je statisticky prokázáno, že děti, které smějí číst knihy podle vlastního výběru, se mohou od braku pročíst ke kvalitní literatuře. Ale ty, kterým není dovoleno nebo umožněno číst, co by je zajímalo, a musí konzumovat pouze tituly doporučené školou nebo vnucené rodiči, získávají k disciplíně čtení odpor a stávají se z nich nečtenáři.

Způsobů, jak přistupovat k výchově dětí, je spousta. Základní psychologické dělení přichází se třemi hlavními směry a pro lepší přehlednost je přirovnává k výchově některých zvířat. Například medúzoví rodiče nechávají své potomky „jen tak“ plout v moři a nedávají jim žádné hranice.

Když za vámi přijde potomek a řekne: „Mami, tati, necítím se být jako kluk/holka,“ máte dvě možnosti. Buď budete jeho pocity zesměšňovat a bagatelizovat, nebo jim nabídnete bezpodmínečné přijetí a podporu. Hádejte, co asi doporučují sexuologové.

Jak mluvit o sexu s dětmi, když to sami dospěle neumíme? Jakou roli v edukaci o sexu hraje škola a jakou rodiče? Odpovídá Markéta Faberová, moderátorka podcastu Šimrání a spoluzakladatelka Intimity Festivalu.

Pamatujete si dobu, kdy byl přechod na zimní čas malým svátkem? Spát o hodinu déle, než zazvoní otravný budík – to je sen každého dospělého. To byly časy, že?

„Sněhové vločky“ — posměšný štítek i choulostivý ideál. Co je tvoří? Agrese a strach, nebo důvěra a blízkost? V době, kdy se mluví o duševním zdraví generací, stojí za to podívat se, jak výchova formuje citlivost, odolnost i schopnost empatie.

Prarodiče od nepaměti hrají zásadní roli ve vývoji dítěte nejenom tím, že je občas pohlídají. Babičky a dědečkové nejsou jen od toho, aby děti rozmazlovali, ale pomáhají i zachovávat rodinné tradice.

První kapesné, první rozhodnutí, první zklamání i první lekce zodpovědnosti. Učte děti rozlišovat mezi potřebami a přáními, plánovat a tvořit si...

„Kluci nepláčou,“ „To je pro holky,“ „Musíš být tvrdej.“ Běžné věty, které malí chlapci slyší každý den, mohou zásadně ovlivnit jejich budoucí vztahy k ženám a schopnost empatie.

Dostávat kapesné je pro každé dítě nesmírně důležité. Jeho účelem rozhodně není jen to, aby si mohlo dítko kupovat, co se mu líbí a na co má chuť, ale spíše naučit jej hospodařit s penězi. Spousta rodičů ovšem tápe nad tím, kolik peněz svým ratolestem vlastně svěřit.

Pokud do přírody vyrazíme s dětmi staršího školního věku, je možné využít změn barevnosti listí k vysvětlení, jak to vlastně je s chlorofylem, a to nenásilnou hravou formou.

Máte dceru? Představte si, že jí řeknete: „Nepřibrala jsi?“ nebo „Tyhle kalhoty ti nesedí.“ Zní to absurdně? Bohužel, takové věty tisíce rodičů svým dcerám denně říkají. A devastují jim přitom sebevědomí.

Je šokující, že děti, které si nesou možná trauma ze svých původních rodin, kde byly tělesné tresty na denním pořádku, jsou předány do dětských domovů do údajného bezpečí. Bezpečí je jen zdánlivé.

Dcera třískla dveřmi, protočila oči a pronesla větu: „Nechte mě žít.“ Vypukla u ní puberta a my jsme se rozhodli pro vyhlášení stavu nouze.

Každý rodič se snaží vychovat své dítě co nejlépe a připravit ho pro život. Někdy mohou nastat situace, kdy člověku ujedou nervy. Někdy může být rodiči až do pláče.

Mluvíš do kamery o tom, jak ostatní dělají všechno špatně. O politice, o společnosti, o výchově. A v pozadí je slyšet malé „mami“. To dítě si z tvých výlevů bere lekci – že svět je zlý a že pozornost se musí vyžebrat.

Špatné výchovné vzorce mohou významným způsobem ovlivnit rozvoj narcismu u dítěte.

Tam, kde chybí zralý mužský vzor, nastupují karikatury síly – od agresivních fanoušků až po muže, kteří se měří jen tím, kolik vypijí piv nebo kolik lidí dokážou zastrašit. Pokud se ideálem mužství stává nezralost, potom celá společnost ztrácí rovnováhu. A právě na tuto ztrátu – ztrátu otců, hranic a vnitřního vedení – upozorňoval Robert Bly, americký básník a překladatel poezie, už před čtyřiceti lety.

Kapesné je pro děti první opravdový kontakt se světem peněz. Učí se, že mince a bankovky nejsou samozřejmost, ale něco, co má hodnotu. Jenže kolik je „tak akorát“? A kdy vlastně začít? Odborníci se shodují, že výše kapesného by měla růst nejen s věkem, ale i s tím, jak dítě zvládá odpovědnost.

Silná slova používají i vzdělaní a úspěšní lidé – tak proč to pokrytectví? Sprosté slovo je poselství, které říká: „nepřehlížej mne“, ale u dětí zároveň: „vyrůstám v prostředí, které mi nerozumí“ – a to je výčitka, kterou poslouchat nechceme.

Protože když to tak řekneme, vede to k mylným a škodlivým závěrům.

Dokonalé matky pobíhající mezi kroužky, bio svačinkami, perfektní kariérou a naklizenou domácností? Zapomeňte. Podle odborníků dětem prospívají víc ty ,,líné", ale spokojené matky.

Bývalá záchranářka Nikki Jurcutzová tvrdí, že sprostá slova mohou dětem v ohrožení zachránit život. Vysvětluje, proč je učí vlastní děti.

Přípravě na povolání věnujeme dlouhé roky studií. Na roli rodiče nás nepřipraví nikdo. Není tedy divu, že se dopouštíme mnoha omylů, nebo si to alespoň myslíme. Návodů, jak má správná výchova vypadat, především od odborníků, existují stovky.

Na rozdíl od IQ, které je spíše vrozené, lze emoční inteligenci (EQ) aktivně rozvíjet a trénovat. O tom, jak na tom s emoční inteligencí jsme, hodně vypovídá náš domov. Říká o nás, jací jsme, jak přemýšlíme a jak se staráme o sebe i ostatní.

Láska a disciplína patří do každé výchovy. Láska sama o sobě nestačí – dítě potřebuje hranice, důsledky a pravdu, aby se naučilo respektu, sebekontrole a spolupráci. Správně nastavené principy v prostředí milujícího vztahu pomáhají dítěti stát se zodpovědným a odolným jedincem, který je zároveň připraveným na život.

Děda sedí na lavičce před domem, v ruce jablko ze zahrady. Čeká, až mu vnuk položí tu nejběžnější otázku: „Proč je obloha modrá?“ Jenže vnuk neotevře pusu směrem k němu, ale k telefonu. Jedno rychlé „Hej, Siri“ a odpověď je na světě.