Výchova

Nikdo z nás si u ranní kávy neplánuje, že dnes svému dítěti srazí sebevědomí. A přesto nám občas ujede věta, která zní možná nevinně, ale v dětské hlavě se promění v tichou pochybnost. Přitom všichni chceme vychovat silného člověka, ne z něj udělat uzlíček nejistoty. Jak je tedy možné, že pár slov nadělá takovou paseku?.

Hlídání od babičky a dědečka je pro mnoho rodin malá záchrana. Rodiče si oddychnou, děti jsou v bezpečí. Nová rozsáhlá studie ale ukazuje, že častá péče prarodičů má i druhou stránku.

V období puberty to není nikdy pro děti jednoduché. Mění se jejich tělo, hormony pracují úplně jinak. Dospívající mají pocit, že jsou prakticky dospělí, rodiče je zase stále vidí jako své děti. A tak se objevují třecí plochy, kdy děti zkoušejí nové věci a limity své vlastní nebo rodičů. A těžké je to pro obě strany. Paní Zora už neví, jak dál. Její syn se chytil špatné party a přišel domů opilý.

Dnešní děti se ptají, odporují a dávají hlas svým emocím. Často to čteme jako problém. Co když ale jen narážejí na výchovu postavenou na klidu a poslušnosti – hodnotách, které vznikly v době, kdy svoboda nebyla samozřejmostí?

Často říkáme, že dnešní děti jsou problém. Že jsou přecitlivělé „sněhové vločky“ a mohou za to technologie. Co když se ale jen díváme špatným směrem? Co když jejich chování není chyba, ale reakce na svět, který jsme vytvořili?

Zapomeňte na staré dobré pravidlo „hodina a dost“. Tradiční rodičovská mantra, která se snažila zkrotit digitální apetit dětí prostým sledováním hodin, právě dostala v lednu 2026 trhlinu.

Plavání s miminky podporuje spoustu psychomotorických funkcí a je prospěšné pro další vývoj dítěte. To moc dobře vědí i v Karviné, kde se pravidelně uskutečňuje plavání s batolaty a různě starými dětmi.

Průměrný věk prvorodiček se pohybuje kolem třicítky, ale první porody k čtyřicítce nejsou zvláštností. V mé době jsme rodily mladé. Bylo mi 22, studovala jsem vysokou školu a na mateřské jsem nebyla.

Kde je hranice a povinnost toho, že by měla babička vídat pravidelně svá vnoučata? A je možné to nějakým způsobem vymáhat a snažit se za každou cenu mít kontakt s vnoučaty? A měla by matka své děti chránit, když se dozví, že jejich babička se k nim nechová dobře? Paní Sabina má na nás spoustu otázek, protože zjistila, že její matka, tedy babička jejích dětí, používá některé výchovné metody, které i ji dost poznamenaly.

Stížnosti na Českou televizi, pohoršení nad knihami o dvou princích a varování před „indoktrinací dětí“ se v Česku vracejí pokaždé, když se v pohádce objeví queer postava. Opravdu ale dětem něco hrozí – nebo se jen dospělí bojí světa, který už není tak jednoduchý jako dřív?

V české společnosti v současnosti probíhá vášnivá debata o tom, jak by mělo vypadat moderní vzdělávání, přičemž se množí hlasy volající po zrušení domácích úkolů a známek.

Známka nikdy nemůže znamenat víc než dítě – a jednička nikdy pro rodinu nesmí znamenat, že je dítě nejlepší a pětka že je k ničemu. Pokud tomu tak je, dospělí by měli vyhledat psychologa. Známka je jen číslo – a sumativní hodnocení se používá běžně.

Ne každé dítě reaguje stejně, ale vzorec se opakuje. Čím dřív se telefon stane únikem z nudy a nepohody, tím těžší je pozdější brzda.

Už pár měsíců přemýšlím, jak zpracovat zážitek ze setkání s adiktology nad závislostí dětí na sítích. Jak vůbec můžeme dětem pomoci ovládnout technologie bez hnití mozku?

V Barchově u Pardubic dokončili novou dětskou skupinu pro 12 dětí. Zařízení zahájí provoz v únoru a díky dotaci z Národního plánu obnovy je kapacita už nyní téměř naplněna.

Systém chce v jedné osobě současně „dívky“ závislé na lajcích, a biologické „matky“ schopné rodit. To je schizofrenie. Propad porodnosti není nemoc, ale vzpoura generace, které bylo zakázáno dospět.

Narodilo se dítě. Stát se ho zeptal, zda je chlapec, nebo dívka. Rodiče odpověděli, že není ani jedno a že si časem vybere samo. A to tvrdili a tvrdí dodnes.

Mlčení samo o sobě neubližuje. Není problémem, ale prostorem. Bolest vzniká tam, kde se do něj promítají očekávání, obvinění nebo vlastní obavy.

Tablet dokáže dětský výbuch umlčet během pár vteřin. Nová dlouhodobá studie ale ukazuje, že tahle úleva má háček: čím častěji se používá, tím víc se hněv a frustrace vracejí.

Metodici prevence mají ve školách nezastupitelnou roli. Pomáhají, radí, metodicky vedou, zachraňují, hledají cesty, propojují. Leckdy se obsahově jedná o práci na plný úvazek. Jenže metodici jsou „obyčejní“ učitelé s funkcí navíc.

Plošný zákaz mobilů se stal v posledních měsících opět velkým tématem. Zřejmě tomu nahrály i volby. Například staronový ministr školství Robert Plaga naznačil, že i takovou variantou se bude zabývat.

Osmitýdenní pobyt v diagnostickém ústavu má dětem pomoci. Zpovědi dívek ukazují systém v krizi, kde chybí peníze i personál a kde se pomoc může změnit v další trauma.

Od 1. ledna jsou u nás „tělesné tresty“ zákonem zakázané. Velká část občanů to považuje za problém. Věří, že jedině díky ráně si dítě vezme poučení. Přitom je to přesně naopak.

Ve škole mají často jedničky a ve věcech zpravidla pořádek. Zároveň ale cítí velký tlak a mají strach udělat chybu. „Je v pořádku, když chyba přichází. Ale pro děti je to v tu chvíli obrovský stres, zažívají pocit selhání. Naskakuje jim myšlenka, že jsou špatní a za nic nestojí,“ popisuje Hana Píšová, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. „Učte děti pracovat s tím, že jsou v bezpečí a milované, i když se něco nedaří,“ pokračuje.

Výchova dětí je jedním z nejkrásnějších, ale zároveň nejnáročnějších úkolů v životě. Každý rodič chce to nejlepší. Ovšem co když „to nejlepší“ neznamená přísně řídit, co dítě dělá, ale spíš porozumět tomu, co skutečně potřebuje? Moderní přístup k výchově se v posledních letech zaměřuje přesně na to: na respekt, porozumění a bezpečné prostředí, kde se dítě i rodič cítí dobře.

Kolektivní vina a tresty do dnešní moderní školy nepatří. Nejsou jen nefunkční, ale i nezákonné – a dlouhodobě narušují bezpečné prostředí pro učení.

Když dítě v obchodě řekne, že něco chce, nejjednodušší reakce bývá „nemáme na to peníze“. Jenže tahle věta často zbytečně zavře konverzaci, přidá stres a někdy v dítěti nechá i pocit, že je to jeho chyba. V praxi přitom stačí malý posun v tom, jak „ne“ zformulovat, a zároveň tím učit, jak fungují volby a rozpočet.

Telefon v ruce rodiče působí nenápadně. Jenže studie ukazují, že i drobná vyrušení mohou souviset s horší pohodou, emocemi i pozorností malých dětí.

Když se objeví možnost odpočinku, rádi ji využijí. Kdo si hraje, nezlobí. Děti a rodiče, rodiče a děti. Z jejich soužití nyní ve světě mizí jeden prostředník. Sociální sítě na mobilních telefonech.

Pokud máte doma malé děti, úklid domácnosti vám může připadat jako nikdy nekončící činnost, zejména když nejmladší členové nejsou nijak významně zapojeni do uklízení. Jednoduše se tak může stát začarovaným kruhem, což je pro každého rodiče frustrující.

Černá pedagogika - tímto termínem se nazývá způsob výchovy dětí, který má za cíl vychovat silné a nezávislé jedince. Nacistická lékařka metody vyvinula k dokonalosti a dodnes se používají. Jenže vedou k opaku. Neděláte tyto zažité chyby také?

Vánoce jsou krásné, ale radost je opravdová jen tehdy, když je k prospěchu, ne když škodí. Vánoční dárek nemusí svítit a vibrovat. Dítě potřebuje skutečný svět, ne nějakou digitální náhražku.

Mladí lidé tráví se svými přáteli stále méně času tváří v tvář. Vědci nyní začínají odhalovat, jak izolace ovlivňuje vývoj takzvaného „sociálního mozku" v období dospívání. Co víme a kdy by se rodiče měli začít obávat?

Děti v náhradní rodinné péči si s sebou často nesou zkušenosti, které nejsou na první pohled vidět. Nemají modřiny ani sádru, ale jejich vnitřní svět je poznamenaný opakovaným odmítnutím, nejistotou a ztrátami.

Pokud sledujete nějaký ten pátek porodnost, tak musíte vědět, že plynule klesá. Loni jsme zaznamenali „rekord“ v nejnižší porodnosti od roku 1785, odkdy se začaly provádět statistiky narozených. Loni se narodilo pouze necelých 85 000 dětí.

Nebudeme si nic nalhávat – některým dětem to zkrátka pálí víc než jiným. Možná i vy máte doma malého génia. Rychle se učí, jdou mu počty, prostě mezi svými vrstevníky vyniká. A tak ho neustále chválíte za to, že je chytrý. Měl by to o sobě přece vědět, aby to jednou někam dotáhnul. Co když ho ale právě tato chvála odsuzuje k neúspěchu?

Čtyřikrát si mé dítě neuklidilo plastové ovoce na plastovém prkýnku. A čtyřikrát neuposlechlo mou žádost, aby si to uklidilo. Fyzické tresty občas použije mnoho rodičů, přestože je to krok špatným směrem.

Učit děti doma? Pro některé rodiny je to přirozená volba, pro jiné poslední možnost, jak zabránit možná nevratnému psychickému i fyzickému poškození potomstva. Takový je i případ rodiny Mlynářovy, která nakonec dospěla k rozhodnutí vzdělávat vlastními silami všechny svoje čtyři děti s mimořádným intelektovým nadáním. „Nebyla to ale naše první volba a to, že děti nemohou chodit do běžné školy, ačkoliv na to mají právo, považujeme vlastně za jejich diskriminaci," říká matka tří synů a jedné dcery.

Rodina je základ státu — jenže stát často ohrožené rodiny ničí.

Ve školní lavici připomínají pytel blech, vykřikují při vyučování, věčně ztrácejí pomůcky, jsou drzé a odmlouvají, chodí za školu... Zkrátka zlobí. Nepotřebují trest, ale najít někoho, kdo si položí otázku „proč“. Každé zlobení má totiž příčinu: třeba úzkost, problémy v rodině nebo s vrstevníky. Může to být volání o pomoc.

Stále více rodičů po celém světě se obrací na umělou inteligenci (AI).

„Co to s tebou je?“ „Co jsi zač? Co si to dovoluješ? Co si vůbec o sobě myslíš?“ „Stále děláš jen potíže, jsi k ničemu,“ slova tyrana předurčují životní pouť člověka spoutaného v kruzích dětské bolesti a bezmoci.

Na sociálních sítích se řeší dítě s důtkou za účast při zabití slimáka. Někdo se směje, jiný volá po potrestání školy. Ale možná to celé není tak černobílé, jak se zdá.

Dáváme jim bezpečí, komfort i terapie, ale zapomínáme na pád a prach. Citlivost se stala ctností a odolnost luxusem. Přichází nová éra empatie, nebo éra porcelánu?

Je statisticky prokázáno, že děti, které smějí číst knihy podle vlastního výběru, se mohou od braku pročíst ke kvalitní literatuře. Ale ty, kterým není dovoleno nebo umožněno číst, co by je zajímalo, a musí konzumovat pouze tituly doporučené školou nebo vnucené rodiči, získávají k disciplíně čtení odpor a stávají se z nich nečtenáři.

Způsobů, jak přistupovat k výchově dětí, je spousta. Základní psychologické dělení přichází se třemi hlavními směry a pro lepší přehlednost je přirovnává k výchově některých zvířat. Například medúzoví rodiče nechávají své potomky „jen tak“ plout v moři a nedávají jim žádné hranice.

Když za vámi přijde potomek a řekne: „Mami, tati, necítím se být jako kluk/holka,“ máte dvě možnosti. Buď budete jeho pocity zesměšňovat a bagatelizovat, nebo jim nabídnete bezpodmínečné přijetí a podporu. Hádejte, co asi doporučují sexuologové.

Jak mluvit o sexu s dětmi, když to sami dospěle neumíme? Jakou roli v edukaci o sexu hraje škola a jakou rodiče? Odpovídá Markéta Faberová, moderátorka podcastu Šimrání a spoluzakladatelka Intimity Festivalu.

Pamatujete si dobu, kdy byl přechod na zimní čas malým svátkem? Spát o hodinu déle, než zazvoní otravný budík – to je sen každého dospělého. To byly časy, že?

„Sněhové vločky“ — posměšný štítek i choulostivý ideál. Co je tvoří? Agrese a strach, nebo důvěra a blízkost? V době, kdy se mluví o duševním zdraví generací, stojí za to podívat se, jak výchova formuje citlivost, odolnost i schopnost empatie.

Prarodiče od nepaměti hrají zásadní roli ve vývoji dítěte nejenom tím, že je občas pohlídají. Babičky a dědečkové nejsou jen od toho, aby děti rozmazlovali, ale pomáhají i zachovávat rodinné tradice.

První kapesné, první rozhodnutí, první zklamání i první lekce zodpovědnosti. Učte děti rozlišovat mezi potřebami a přáními, plánovat a tvořit si...

„Kluci nepláčou,“ „To je pro holky,“ „Musíš být tvrdej.“ Běžné věty, které malí chlapci slyší každý den, mohou zásadně ovlivnit jejich budoucí vztahy k ženám a schopnost empatie.

Dostávat kapesné je pro každé dítě nesmírně důležité. Jeho účelem rozhodně není jen to, aby si mohlo dítko kupovat, co se mu líbí a na co má chuť, ale spíše naučit jej hospodařit s penězi. Spousta rodičů ovšem tápe nad tím, kolik peněz svým ratolestem vlastně svěřit.

Pokud do přírody vyrazíme s dětmi staršího školního věku, je možné využít změn barevnosti listí k vysvětlení, jak to vlastně je s chlorofylem, a to nenásilnou hravou formou.

Máte dceru? Představte si, že jí řeknete: „Nepřibrala jsi?“ nebo „Tyhle kalhoty ti nesedí.“ Zní to absurdně? Bohužel, takové věty tisíce rodičů svým dcerám denně říkají. A devastují jim přitom sebevědomí.