Chování

Kočky jsou pro vědce skvělý studijní materiál. Díky tomu, že jsou domestikované méně než psi, nabízejí spoustu informací o tom, jak tento proces vypadá. V novém výzkumu, publikovaném v časopise Ethology, se vědci podívali na to, jak kočky vítají své majitele. Zjistili, že na muže mňoukají výrazně více než na ženy. A pokusili se vysvětlit proč.

Manipulace nezačíná hrou o moc, ale nenápadným tlakem, který si sotva uvědomíš. Tenhle text ti ukáže, jak rychle se dá ovlivnit tvoje chování — a proč si to většina lidí uvědomí až příliš pozdě.

Lidé se mění a to má přirozený dopad na druhé, zejména na ty nejbližší. Když se jeden člověk rozhodne pro změnu, vždycky to nějak ovlivní druhé. Ať už dobře, nebo špatně. Když jsou však změny pro druhé negativní, nese to s sebou mnoho různých situací. Tentokrát se na nás obrátil s žádostí o radu pan Vlastimil. Jeho žena ze velmi změnila a on neví, jak reagovat.

Každý listopad zaplaví internet i obchody lavina „skvělých nabídek“ a časově omezených slev, vrcholících během Black Friday. Z původně jednodenní akce se stal nejméně týdenní maraton pobláznění, během něhož nám prodejci dávají pocit, že si nesmíme nic nechat ujít. Jde o promyšlený psychologický tlak, využívající slabiny lidského mozku.

Domestikace zvířecího druhu nezačíná u mazlení, ale u odpadků. Právě s nimi tráví američtí mývalové tolik času, že se biologové rozhodli prověřit, jestli se tito tvorové nestávají už také ochočenými.

Sériové vrahy si představujeme jako temné génie. Realita je mnohem horší: nejsou výjimeční. Jsou prázdní, obyčejní a zformovaní chaosem, který jim nikdo nezastavil. Skutečný děs neleží v brutalitě činů, ale v cestě, která k nim vede.

Takzvané „vlčí děti“ nejsou legendy, ale reálné případy extrémní izolace. Od Aveyronu po poválečnou Evropu ukazují, co se s dítětem stane, když první roky života přežívá bez řeči, blízkosti a lidského prostředí.

Proč jsou lidé na sebe mnohdy tak zlí? Na první pohled se zdá být tato otázka jednoduchá, ale po hlubším zamyšlení vyjde najevo, že jde o velmi složitý problém. Abychom zjistili, proč tomu tak je, je potřeba se zaměřit na podstatu lidského chování.

Příběhy Tarzana, Mauglího z Knihy džunglí, nebo zakladatelů Říma Romula a Rema znají všichni. Jedná se o literární díla, nebo mytologii. Děti vychovávané zvířaty jsou však historickou realitou.

Každý zná někoho, kdo se v cizině chová jako prase. Jen málokdo si přizná, že to někdy byl on.

Začíná to kapesným. Pokračuje to rituálem. A končí to dospělostí, ve které tělo bez stimulantů sotva funguje a únava se stává novým normálem.

Úspěšný muž a kolem něj zástupy krásných žen, které ho „strašně milují“. Zní to jako sen — dokud si nezačneš klást nepříjemnou otázku: milují jeho, nebo jen život, který s ním dostanou?

Zanedbávají spánek i školu, přestávají je bavit dřívější koníčky a většinu času jim zabírá hraní počítačových her nebo sledování sociálních sítí. Podle průzkumu podlehlo digitální závislosti šest procent dětí do osmnácti let. Adiktologové rodičům radí zachovat klid, nezakazovat technologie, ale nastavit jasná pravidla a zajímat se o to, co děti on-line dělají. Další doporučení najdou rodiče od začátku listopadu na portálu DigiRozhledna.

Je ve hře kámen, nůžky, papír nějaká strategie, nebo je jen o náhodě? Podle nové studie se k ní rozhodně vyplatí přistupovat nahodile. Odborníci...

Někdy máš v práci člověka, se kterým si sedneš od první chvíle. Smějete se stejným věcem, rozumíte si beze slov. A pak se něco změní. Nenápadně, pomalu, ale najednou to prostě není ono.

„Neexistují žádné sériové vražedkyně,“ pronesl ještě v roce 1998 uznávaný agent FBI Roy Hazelwood výrok, který tím vzbudil pořádnou pozornost. Jeho slova odrážela běžně přijímaný názor, který nemohl být dál od pravdy. I díky takovému „pozitivnímu předsudku“ se sériovým vražedkyním daří opakovaně systematicky vraždit a unikat spravedlnosti mnohem déle než mužům.

Peklo s princeznou je pohádka, peklo s tchyní ale kolikrát životní realita. Odkus se její nenávist nebo posedlost kontrolou bere a co s tím udělat?

Snažím se být ohleduplný a čekám to i od ostatních. Jenže místo toho narážím na svět, kde vítězí bezohlednost, hluk a egoismus. Jsem divný já, nebo okolí?

Pro každou rodinu by mělo být důležité, aby i v pracovních a školních dnech strávili spolu alespoň krátkou chvíli. Ideální příležitostí je setkání u stolu, ať už při snídani nebo večeři. Zvyklosti u jídla se ale liší nejen mezi rodinami, nýbrž i mezi zeměmi. Zatímco u nás se nad lecčím mávne rukou, v Japonsku by některé naše stolovací návyky působily skoro jako trestný čin.

Pracovní týden je prakticky za námi, máte právo být příjemně unaveni a klidně si odzívnout. To je v pořádku, máte totiž velký mozek! Maruška nám dnes vysvětlí, jestli na zívání má nárok jen pracující lid nebo třeba i takové zvířectvo.

Dnes se v cyklu Pohledem ženy podíváme na něco, co se může týkat každého. Poruchy příjmu potravy jsou zrádné a nebezpečné. Buďme pozorní a reagujme na signály, které napovídají, že něco není v pořádku. Naše pomoc může být zásadní.

Čau-čau je pes, který na první pohled zaujme svým majestátním vzhledem a fialovým jazykem. Je nezávislý, rezervovaný a někdy až tvrdohlavý. Právě tyto vlastnosti z něj v minulosti dělaly spolehlivého hlídače, lovce i tažného psa

Ač se to možná nezdá, mnozí lidé jsou neskutečně neurvalí a dokážou být v této disciplíně také značně vytrvalí. Typickým příkladem může být i pán, kterého jsem potkal na pobočce jednoho z mobilních operátorů. Šlo fakticky o ostudu všech slušných lidí. Jeho nedočkavost byla totiž doslova devastující. Naštěstí ale vše relativně dobře skončilo a chlap byl obsloužen, na což ostatně čekal. Tak skvěle se ale situace od počátku nevyvíjela.

Volat do vesmíru, že jsme tady, nemusí dobře dopadnout.

Petr Fiala vede na plné čáře v jedné vlastnosti, kterou lidé oceňují. Jedná se o slušnost, která je vidět v kontrastu s ostatními na jeho každodenním chování.

Mořská bioložka Nan Hauser se ocitla tváří v tvář tygřímu žralokovi. Mezi ni a hrozbu se postavil keporkak, který ji svou obří ploutví schoval a vytlačil k lodi. Střízlivý důkaz, že velryby někdy aktivně chrání slabší, a to nejen vlastní druh.

Jana Maláčová na sebe zase jednou upozornila. Veřejnost poměrně zaskočila svým agitačním videem, kde si hraje s plyšovým fenoménem Labubu. Infantilní video na sebe rozhodně upoutalo pozornost, nejspíš ale jinak, než sama Maláčová chtěla.

Nepříjemný stav nastává, když se v hlavě střetnou dva neslučitelné názory. Takový stav dokáže člověka tak rozrušit, že se snaží stavu zbavit iracionálními postupy. Prakticky se jedná o vrozenou snahu o vnitřní harmonii. Ale také o balancování mezi tím, čemu věříme a tím, co vnímáme.

Samoobslužné pokladny jsou často ve veřejných diskuzích tématem číslo jedna. Někdo si možnost samoobsluhy v supermarketu chválí, někdo se samoobslužným pokladnám vyhýbá. Svůj zážitek s nimi má i paní Ivana, která nám napsala do redakce In-Lifestyle.

Do redakce nám přišel příběh, který dost možná znají některé další maminky a možná i tatínkové. Někdo může propadnout čirému zoufalství, když dítko prostě nespolupracuje. Vztekající se dítě v supermarketu na podlaze je zlý sen mnoha rodičů.

Možná jste i vy už někdy podobnou frázi použili. A možná jste se taky podivili, proč se najednou taxikář zatvářil kysele a pomalu se s vámi ani nerozloučil. Podobné věty totiž u mnoha profesionálních řidičů vyvolávají negativní emoce.

Dodržování společenských pravidel není jen prázdným formálním gestem. V mnoha situacích nám usnadňuje každodenní život a napomáhá tomu, abychom dokázali lépe vycházet s ostatními, ať už jde o osobní vztahy, pracovní prostředí, nebo velké společenské akce. Etiketa nám poskytuje rámec, podle něhož se orientujeme v chování a díky kterému se ve společnosti cítíme sebevědoměji a jistěji. Kdo pravidla etikety ovládá, působí kultivovaně a snadněji si získává respekt i důvěru svého okolí. Jak jste na tom vy?

Naši dědové nám jsou často dáváni za vzor nebo je tak sami vnímáme a je pravda, že jejich vytrvalost, smysl pro povinnost a schopnost obstát v těžkých dobách je více než obdivuhodná. Ale měli bychom si také připomínat, že ne všechno z jejich života lze bezmyšlenkovitě následovat. Zatímco dnes mluvíme o rovnocennosti partnerů, jejich tehdejší každodenní rituály a rozdělení domácích povinností by nás možná spíše překvapily.

O hodném, vždy poslušném, ochotném a vstřícném dítěti, které nevzdoruje, nevzteká se, nedohaduje a plní bez reptání vše, co se po něm žádá, sní nejspíše nejeden rodič. Jenže co když se za přívětivou a navenek spokojenou tváří skrývá úzkost, vnitřní neklid, velký stres nebo strach z odmítnutí? Jak může takzvaný syndrom hodného dítěte ovlivnit chování i emoční prožívání člověka na celý život, vysvětlí psycholožka.

Možná to znáte. V jednu chvíli jste laskaví, otevření a máte pochopení pro chyby ostatních. A pak stačí pár náročných dnů, nedostatek spánku, hromada úkolů, zodpovědnost za rodinu, práci i zvířata a najednou z vás vylétne ostrá věta, netrpělivý tón, nepříjemná poznámka, která vůbec neměla padnout. Přetížení z nás dělá jiné lidi. Můžeme mít pocit, že jsme zlí, ale pravda je mnohem komplexnější. Podle psychologů to není o morálce, je to o kapacitě.

Klam a přetvářka jsou pro mnohé živočichy denním chlebem. Pozoruhodným příkladem jsou přírodním výběrem vypiplané falešné oči zdobící nejrůznější tvory od křehkých motýlů a kudlanek po ryby.

Jedna chvíle může změnit celý život. Hlasité zvuky, křik, tahání za uši nebo ocas. Neadekvátní chování může vyvolat útok i u jinak hodného psa. Rodiče jsou ti, kdo nesou za své děti plnou zodpovědnost.

Ráno se na partnera či partnerku díváte se zamilovaným úsměvem, v poledne si říkáte, proč s tím člověkem jste, večer si přejete, aby zmizel, v noci usínáte v láskyplném objetí. Ptáte se, co se to s vámi děje, jste vůbec normální, neměli byste se rozejít? Vězte, že takové kolísání je ve vztazích nejen běžné, ale i prospěšné.

Žlutý obojek nebo stužka na psovi není jen psí modní styl. Znamená, že zvíře potřebuje klid, odstup a opatrný přístup. Víte, co signalizují i jiné barvy?

Agresivitu je vidět, nejen mezi hráči, ale i mezi lavičkami. A fascinuje mě, že to všichni mají na očích a nikdo kompetentní to neřeší. Za vás je násilí ve sportu v pořádku?

Kdo má doma kočku, ví, že některé její zvyky jsou… řekněme zvláštní, no a jedním z nich je tenhle: vaše kočka k vám přijde, zamňouká, začne se tulit – a pak vám s naprostým klidem strčí svůj chlupatý zadek přímo do obličeje. Proč to dělá? Je to drzost, výsměch, nebo dokonce trest? Ani náhodou – odpověď vás možná opravdu dojme.

V nedávné době otřásla Chorvatskem tragédie, při které zemřela malá holčička. V očích mnoha lidí mohl za smrt holčičky nezodpovědný otec.

Záchvaty vzteku u dětí si prožil asi takřka každý. Jsou opravdu nepříjemné. Jak je řešit ke spokojenosti všech?

Kočka sedí na polici. Před ní hrnek. Pomalu natáhne packu… a bum. Hrnek letí dolů, rozbije se, kočka se ani nehne. Tuhle scénu zná asi každý, kdo s kočkou žije. A zatímco my zuříme, ona vypadá naprosto spokojeně. Proč to dělá? Je to zlomyslnost? Nebo snad vzkaz? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.

Často pomáhají proti šikaně a působí i v rodinách žáků, jejich pole působnosti je však velmi široké. Pozici sociálního pedagoga jako pedagogického pracovníka zakotvuje nyní novela školského zákona. Mnozí lidé ale nevědí, co si pod touto profesí představit, ačkoliv některé školy si již bez nich svůj provoz nedovedou představit. Co je náplní jejich práce a co nejčastěji řeší? Na to odpovídá šéf Asociace sociálních pedagogů Jiří Daněk a také sociální pedagožka Nicola Blábolilová.

Stanfordský experiment psychologa Zimbarda se stal ve své době senzací. Postupně ale vycházelo najevo, že šlo o jeden velký podvod a manipulaci.

Zvednutá tlapka, pár kapek moči a jde se dál. Pro většinu psů je to zcela přirozené chování, které se dědí po vlcích a dalších šelmách.

Se začátkem letošní prázdninové sezóny se internetem začalo šířit video zobrazující doslova boj o volná lehátka v jednom hotelu na Krétě. Tento fenomén zná ale každý, kdo byl někdy na dovolené.

U kutilek se vyvinula pozoruhodná, ačkoli trochu hororová péče o potomstvo. To si totiž po vylíhnutí pochutnává na paralyzované housence, kterou jim samička doslova nasouká až pod nos.

Některá gesta našich čtyřnohých přátel působí nenápadně, skoro samozřejmě. Přitom v sobě nesou víc, než si na první pohled připouštíme. Pes, ten nejvěrnější společník člověka, má své vlastní způsoby, jak sdělovat emoce a pocity – a často je umí projevit mnohem výmluvněji než slova.

Každý člověk je jedinečný v tom, jaký má pohled na svět. Jednotlivci při rozhodování používají nejen blízké myšlenkové vzorce, jsou ovlivněni také zkušenostmi a prožitky. Kam byste zařadili sebe? Jste nadšenec, pesimista nebo maximalista?

Řada zemí, které jsou častým cílem turistů, zavádí různá opatření. V oblíbených destinacích hrozí vysoké pokuty někdy i za chování, které se cizinci může zdát nevinné. Nová nařízení, i ta uplatňovaná už více let, se mohou týkat hluku, oděvu, kouření či konzumace jídla a alkoholu. Kromě nastudování pravidel, která platí v cílové destinaci, by ale lidé před odjezdem na dovolenou neměli zapomenout ani na zabezpečení svých domů a bytů.

Vypadá to jako dlouhý něžný polibek: dvě kosatky se nechávají unášet mořskými proudy a s čumáky těsně u sebe si vzájemně okusují jazyky. Takový výjev se nyní naskytl mezinárodnímu týmu mořských biologů u severního pobřeží Norska.

Kolik let už babičky říkají, že děti narozené večer jsou jiné než ty, které na svět přišly ráno? Málokdo jsme jim věřili, přitom na tom něco je. Širokou veřejnost o tom přesvědčili korejští vědci, kteří si vzali na paškál skoro tři tisíce studentů a zjistili něco zajímavého. Třeba to, že muži narození v chladných měsících mají jinou povahu. A to není všechno.

Některé profese může dělat prakticky každý. Existuje ale hned několik pozic, které vyloženě přitahují narcisty nebo psychopaty. Které to jsou?

Milujete společnost a chcete být stále středobodem zájmu? Pak jste nejspíš extrovert. Preferujete čas osamotě, milujete čtení a děsí vás davy lidí? To jste nejspíš introvert. Opravdu je ale tato dělící čára tak jednoznačná? A existuje něco mezi?

Pes, který doma naskakuje na nohu nebo jiného psa, nemusí být nevychovaný. Za tímto chováním může stát puberta, frustrace i potřeba uvolnění napětí nebo pouze sexuální instinkt. Někdy je ovšem lepší takové chování netlumit.

Tendence rozpoznávat v mracích, stromech, skalách či palačinkách tváře není hloupá chyba mozku, ale důsledek naší sociální povahy a milionů let evoluce.