Magnetické pole

Asi 730 světelných let od Země se odehrává kosmická záhada, která astronomům nedá spát. Mrtvá hvězda známá jako RXJ0528+2838 se totiž chová způsobem, který podle současných teorií vůbec nedává smysl. Kolem jejího hustého jádra se formuje jasná a energeticky velmi silná mlhovina, přestože by k tomu – alespoň podle všeho, co o podobných objektech víme – nemělo vůbec docházet. RXJ0528+2838 je bílý trpaslík, tedy pozůstatek hvězdy podobné našemu Slunci, která vyčerpala své palivo a „odhodila“ vnější vrstvy. Navíc obíhá kolem svého hvězdného společníka. Binární hvězdný systém není ve vesmíru ničím výjimečným. Zvláštní je ale to, co se děje okolo.

Vědci poprvé prokázali, že vnitřní jádro Země možná není pevné, ale existuje ve zvláštním superiontovém stavu – kovová mřížka s proudícími lehkými atomy. Tento objev vysvětluje dlouholeté seismické záhady a odhaluje nový zdroj energie pro magnetické pole, které chrání život na Zemi.

Země má plazmový ocas, který sahá tisíce kilometrů do vesmíru – a když zasáhne signály z družic, může zcela rozhodit GPS, rádio i satelitní spojení. NASA i ESA jej intenzivně zkoumají, protože jde o klíčový prvek v ochraně (a občasném narušování) naší technologické infrastruktury.

Mise Swarm od evropské kosmické agentury ESA detekovala během listopadové geomagnetické bouře výraznou, ale pouze dočasnou špičku vysokoenergetických protonů u pozemských pólů. Zajímavé je, že k detekci nedošlo pomocí palubních přístrojů určených k měření zemského magnetického pole, ale díky sledovačům hvězd, kamerám využívaným pro určování orientace družice v prostoru. U mise Swarm došlo k takovému typu objevu vůbec poprvé. Zatímco magnetometry družic Swarm zaznamenaly 12. listopadu magnetické výkyvy desetkrát silnější než obvykle, byly to právě sledovače hvězd, které zaznamenaly dočasný nárůst vysokoenergetických protonů v okolí pólů. Během geomagnetické bouře ve dnech 11. až 13. listopadu byly úrovně toku vysokoenergetických protonů 300krát vyšší než obvykle.

Zemská atmosféra po miliardy let postupně uniká do vesmíru a její částice dopadají na povrch Měsíce. Mohlo by jít o dobrou zprávu pro budoucí kolonisty.

V prvním dílu tohoto miniseriálu jsme se podívali na synchronní motor, který se v elektromobilech používá nejčastěji. Podívejme se teď na jeho blízkého sourozence, tedy motor asynchronní.

V nitru Země může panovat mnohem dynamičtější svět, než si vědci dosud mysleli. Nový výzkum ukazuje, že pevné vnitřní jádro není jen kus železa. Má být v takzvaném superionickém stavu, který připomíná směs pevné mřížky a tekuté části. Objev vysvětluje zvláštní vlastnosti seismických vln i to, odkud Země bere energii pro své magnetické pole.

Vědci z Hebrew University of Jerusalem právě rozmetali dlouho přijímaný předpoklad o tom, jak světlo ovlivňuje materiály — ukázali, že magnetická složka světla hraje aktivní roli při jeho šíření a interakci s hmotou. Nejde jen o drobnou korekci, ale o zcela nový pohled na základní fyzikální jev. Tento objev může mít zásadní důsledky pro optiku, spintroniku i kvantovou technologii.

Na dně severního Atlantiku byl nalezen možná nejstarší navigační systém, jaký kdy věda zaznamenala – mikroskopické krystaly magnetitu, které před 97 miliony let vytvořil dosud neznámý živočich. Tyto „magnetofosílie“ ukazují, že schopnost orientovat se podle magnetického pole Země, známá jako magnetorecepce, má mnohem starší původ, než se dosud předpokládalo.

Vědci do dnešních dnů předpokládali, že za Faradayovým efektem stojí výhradně elektrická složka světla. Ta magnetická byla považována za příliš slabou a prakticky bez významu. Nová studie, kterou vedli Dr. Amir Capua a Benjamin Assouline, ale toto přesvědčení vyvrací. Podle jejich výpočtů světlo neovlivňuje hmotu jen svým elektrickým polem, ale také magneticky, a to mnohem výrazněji, než se čekalo.

Magnetické pole Země funguje jako neviditelný štít, který odklání nabité částice ze Slunce a chrání život na povrchu planety. Jenže tenhle štít má...

Magnetické pole Země se začalo přeskupovat zvláštním způsobem. Nad Jižní Amerikou slábne, Kanada ztrácí svou dlouholetou výhodu a Sibiř se stává nečekaně silným hráčem.

Polární záře vzniká poté, co se srazí sluneční vítr s magnetickým polem Země. Barva záře záleží na tom, jaký plyn se s částicemi střetl. Polární záře existují i na jiných planetách v naší Sluneční soustavě.

Jedna z nejmohutnějších slunečních bouří posledních let zasáhla Zemi a přináší riziko výpadků GPS, rušení komunikace a změn v magnetickém poli planety. ESA i NOAA sledují situaci v reálném čase – Slunce totiž vstupuje do nejaktivnější fáze svého cyklu.

Když byla Mise Solar Orbiter Evropské kosmické agentury dopravena na oběžnou dráhu se sklonem k rovině sluneční soustavy, připravila vědcům první vzrušující pozorování. Jako bonus přineslo několik významných překvapení.

Nový výzkum CERN a Oxfordské univerzity ukazuje, že magnetická pole ve vesmíru mohla vzniknout spontánně v prvních zlomcích sekundy po Velkém třesku – bez hvězd, galaxií nebo struktur. Pomocí experimentů s plazmatem vědci demonstrovali, jak drobné fluktuace elektrického pole mohly zažehnout síly, které dodnes prostupují vesmírem.

Bezdrátové nabíjení je pohodlné, ale zdaleka ne kouzelné. Využívá promyšlenou hru magnetických polí, cívky a chytré elektroniky. Jak funguje, proč není tak rychlé jako kabel a co chystá budoucnost?

Země se chovala podivně: kontinenty jako by poskakovaly a magnetické pole chaoticky kolísalo. Vědci z Yaleovy univerzity nyní přišli s vysvětlením.

Magnetické pole Země, které nás chrání před slunečním zářením, vykazuje známky oslabení a možných změn polarity. Nová studie upozorňuje na změny, které by mohly ovlivnit vše od satelitů po elektrické sítě – a naznačuje, že se blížíme k významné geofyzikální proměně.

Čtyři satelity NASA z mise MMS zaznamenaly nečekané magnetické „zpětné rázy“ v zemské magnetosféře. Tento objev může přepsat naše chápání vesmírného počasí i způsob, jakým magnetické pole Země komunikuje se slunečním větrem – a tím ovlivňuje technologie i bezpečnost naší civilizace.

Pekelně horká, ukrytá pod neproniknutelnou vrstvou oblaků. A přesto — nebo právě proto — se stává cílem další vlny planetárního výzkumu. Kosmické agentury jako NASA, ESA, ISRO, ale i soukromé společnosti připravují sondy, které mají prolomit mlhu neznáma a přinést odpovědi na otázky, které si klademe už desítky let. Co se skrývá v mracích Venuše a co pod nimi? Je stále geologicky aktivní? A mohla mít někdy oceány a podmínky vhodné pro život? Ve druhé, a zároveň poslední části povídání o naší sesterské planetě se podíváme na to, co má přinést budoucí výzkum a proč bychom vlastně měli Venuši chtít dále zkoumat, když dosavadní bádání prokázalo, že jde o velmi nehostinné místo plné jedovatých látek? Může se sice zdát, že Venuše už nemá co nabídnout, ale opak je pravdou. V nadcházejících letech se k ní chystá hned několik ambiciózních misí, které mají odhalit, jak se z pravděpodobně kdysi obyvatelného světa stalo rozžhavené peklo a zda něco podobného nehrozí i nám. Již proběhlé mise nám poodhalily podivný svět s velmi zajímavou a složitou atmosférou. Kromě toho je zde celá řada dalších podivností, které v kontextu toho, co platí na Zemi, na Venuši nedává smysl. Například se často říká, že magnetické pole chrání Zemi před ztrátou atmosféry. Jenže to nabourává právě náš blízký planetární soused, který naopak nemá významné magnetické pole, ale stále má atmosféru – a to téměř stokrát hustší než ta pozemská! Jak je to možné? A co nám uniká? Venuše může být klíčem k porozumění planetárním atmosférám. Bez dalšího výzkumu to ale nepůjde.

Místo, kde bývalo magnetické pole Země stabilní a silné, teď znepokojuje vědce z celého světa.

Za jedenáct let pozorování ze tří satelitů Swarm zjistili vědci, že maximální intenzita magnetického pole v Kanadě poklesla o 801 nanoTesla, zatímco v Sibiři vzrostla o 260 nanoTesla.

Tento týden rozvířil zejména let Super Heavy Starship, kterážto sestava letěla naposledy v současných vývojových verzích. A ačkoli i tomuto tématu se budeme věnovat, v týdnu se děly i další věci. Jako hlavní téma si Kosmotýdeník tentokrát zvolil souhrn jedenácti letého sběru dat z družic Swarm, které studují magnetické pole Země a osvětlují záhady kolem magnetických anomálií. V dalších tématech nás čeká převoz lodi Orion do VAB, nový lunární modul s nosností tři tuny a přípravy na start japonské zásobovací lodi HTV-X. Přeji vám dobré čtení a pěknou neděli.

Sonda Solar Polar-orbit Observatory odstartuje v roce 2029 a zamíří na jedinečnou oběžnou dráhu nad póly Slunce. Vědci od ní očekávají odpovědi na dosud nezodpovězené otázky o magnetickém poli hvězdy, slunečním větru i možném vlivu na Zemi – včetně přepólování našeho vlastního magnetického pole.

Nejenom planety, ale i stálice mohou nabídnout úchvatnou podívanou v podobě polárních září, které vznikají díky interakci nabitých částic s jejich magnetickým polem.

Nad jižním Atlantikem se rozprostírá oblast, kde je magnetické pole Země neobvykle slabé – tzv. jihoatlantská anomálie. Ta představuje rostoucí hrozbu pro satelity, vesmírné stanice i samotné porozumění fungování planety.

Podle nových zjištění vědců v uplynulých letech rychle rostla oblast slabého působení magnetického pole Země. Nejrychleji pole slábne u Afriky. Je přitom životně důležité, protože planetu chrání před slunečním větrem a kosmickým zářením. Jeho oslabení může způsobovat problémy i družicím a vesmírným lodím na oběžné dráze Země.

Jihoatlantická anomálie se od roku 2014 neustále rozšiřuje a slábne. Magnetické pole nad Kanadou slábne, zatímco nad Sibiří výrazně sílí. Změny ohrožují satelity na oběžné dráze a moderní navigační systémy.

Evropští vědci varují, že slabá oblast zemského magnetického pole známá jako Jihoatlantická anomálie se za posledních jedenáct let dramaticky zvětšila. Podle analýzy dat ze satelitní mise Swarm, kterou provozuje Evropská kosmická agentura (ESA), se od roku 2014 její plocha rozšířila o území odpovídající téměř polovině kontinentální Evropy.

Vědci z Evropské kosmické agentury (ESA) zanalyzovali jedenáct let údajů ze satelitní sítě Swarm (Roj). Výsledky ukázaly, že slabá oblast v magnetickém poli Země nad Atlantikem, známá jako Jihoatlantická anomálie, se od roku 2014 rozšířila o plochu odpovídající téměř polovině kontinentální Evropy.

Agentura NASA rozhodla, že start mise SunRISE (Sun Radio Interferometer Space Experiment) cílí na léto roku 2026. Tato heliofyzikální mise má letět na sdíleném startu rakety Vulcan od United Launch Alliance, kterou zafinancuje velení kosmických systémů spadající pod americké Kosmické síly. Mise SunRISE bude studovat rádiové výboje ze Slunce a mapovat sluneční magnetické pole od vnější […]

Nová simulace ukazuje, že magnetické pole Země mohlo vzniknout mnohem dříve, než se předpokládalo – a to i bez pevného jádra. Tento objev přepisuje historii planety a otevírá nové možnosti při hledání obyvatelných světů ve vesmíru.

Odborník na kosmické počasí varoval před možným masovým vymíráním obyvatel Země, které může v následujících desetiletích nastat. Důvodem prý bude Slunce, které způsobí mnohé klimatické změny. Lidé sice přežijí, ale pouze v malém počtu.

Pulzary fascinují astronomy svými extrémními projevy a nabízejí jedinečné možnosti pro zkoumání fyzikálních zákonů vesmíru. Existuje více druhů pulzarů? A jak se liší?

Černá díra M87* poprvé odhalila, že její magnetické pole se může zcela obrátit – a to během pouhých čtyř let. Tento nečekaný jev, zachycený globální sítí teleskopů, nejenže potvrzuje stabilitu teorie relativity, ale zároveň přepisuje naše chápání extrémní fyziky vesmíru.

Objev hematitu na Měsíci šokoval vědce: přítomnost rzi v prostředí bez kyslíku naznačuje, že naše planeta sdílí se svým satelitem víc, než jsme si mysleli. Díky magnetickému poli Země se kyslík dostává až na Měsíc, kde mění jeho povrch i náš pohled na vesmír.

Rekordní umělé stabilní magnetické pole má sílu 35,1 tesla. Za úspěchem stojí konstrukce z vysokoteplotních a nízkoteplotních supravodičů. Hlavním cílem je vývoj efektivnějších fúzních reaktorů pro budoucí energetiku.

Černé díry byly ještě donedávna hypotetickými objekty. Teprve v roce 2019 astronomové vyfotografovali první pomocí projektu Even Horizon Teleskope (EHT). Do dnešních dní ji pozorují a zkoumají. A všimli si něčeho zvláštního. Magnetické pole kolem černé díry se v letech 2017 a 2021 otočilo.

Když žijeme své každodenní životy, kolem nás se děje tolik věcí. Například nás chrání magnetické pole, které se zmenšuje nebo zvětšuje v závislosti na sluneční aktivitě. Někdy kolísá významněji. My to ale nezaznamenáme. Vědci z Brazílie však našli souvislost se srdečními infarkty.

Zemské jádro nemusí být tvořeno pouze železem, nejnovější výzkum naznačuje, že obsahuje také uhlík a zřejmě i malé množství kyslíku a křemíku.

Změny magnetického pole supermasivní černé díry M87 jsou podle nového výzkumu nečekaně dynamické a velké. Prokázal to výzkum pomocí virtuálního teleskopu, který vědci nedávno významně vylepšili.

Nové snímky černé díry M87* ukazují, že její okolí se chová mnohem dynamičtěji, než si vědci dosud představovali.

Po desetiletích debat vědci konečně rozluštili, jak se zemské jádro přeměnilo z kapalného na pevné, aniž by se přitom zhroutilo magnetické pole planety. Nová studie ukazuje, že klíčovou roli sehrál uhlík: právě jeho přítomnost v jádře umožnila krystalizaci železa při ideálních podmínkách.

Ne, není to žádná gravitační anomálie, magnetické pole ani UFO.

Kosmická pavučina je vláknitá struktura, která se vine celým vesmírem. Propojuje galaxie, které pak připomínají šperky blyštící se kolem ohromujících prázdnot v okolním vesmíru.

Když Země ztratila štít proti slunečnímu záření, druh Homo sapiens možná přežil díky jistému předchůdci opalovacího krému. Před 40 tisíci lety se na Zemi odehrávalo drama, které rozhodlo o osudu dvou druhů lidí. Neandrtálci zmizeli, druh Homo sapiens, tedy dnešní člověk, přežil. Jak se to stalo?

Na sociálních sítích se vidí ledacos. Lidé zkoušejí vážně divné věci, toto video ale šokovalo i znalce v oblasti fyziky. Nějaký člověk totiž hodil magnet do lávy a celé to natočil. To, co se stalo, zvedlo ze židle i odborníky.

Po desetiletích spekulací máme konečně důkaz. NASA oznámila, že sonda Parker Solar Probe poprvé v historii proletěla oblastí Slunce, kde se setkávají a znovu spojují magnetická pole. Tento proces, známý jako magnetické přepojení, je klíčem k pochopení erupcí a slunečních bouří, které mohou ohrožovat naši planetu.

Pozornost vědců upoutala singularita v magnetickém poli Země, známá jako jihoatlantická anomálie (SAA). Tato rozsáhlá oblast výrazně nižší magnetické intenzity mezi Jižní Amerikou a jihozápadní Afrikou je geofyzikálním jevem prvořadého zájmu.

Jedinečné záběry komplexního magnetického pole ohromného energetického paprsku, jemuž se přezdívá Sauronovo oko, pořídili astronomové z německého Institutu Maxe Plancka. Pořízení snímku trvalo přes patnáct let. Vědcům umožnilo získat více informací o tajemných přízračných částicích.

Axiony, které patří k předním kandidátům na temnou hmotu, jsou stejně lehké jako kluzké a stále úspěšně vzdorují objevení. Mezinárodní tým fyziků po nich pátral pomocí urychlovačů velikosti kup galaxií, v nichž záření aktivních galaktických center urychlují nezměrná mezigalaktická magnetická pole. Objev axionů z toho nebyl, ale mají teď na kontě řekněme bod k dobru.

Astronomové poprvé zachytili prstencové magnetické pole okolo blazaru. Výtrysk PKS 1424+240 pochází ze supermasivní černé díry| Proud nabitých částic směřuje téměř přímo k nám.

Polární záře, fascinující světelné úkazy na obloze, vznikají díky střetu částic slunečního větru s atmosférou a jsou nečekaným důkazem ochranné síly zemského magnetického pole.

Magnetická pole ve Sluneční soustavě vznikají rozmanitými způsoby, od víření tekutých kovů v jádrech planet po elektrické proudy v podpovrchových oceánech měsíců, a utvářejí tak neviditelné štíty i gigantické struktury sahající miliony kilometrů do vesmíru.

Mezinárodnímu týmu astronomů se podařil pozoruhodný objev při hledání exoplanet - detekovali periodický rádiový signál, který je dovedl k nebeskému tělesu s charakteristikami podobnými Zemi. Tato planeta, vzdálená dvanáct světelných let od naší sluneční soustavy, má důkazy naznačující existenci atmosféry a vlastního magnetického pole.

Když Galileo na počátku 17. století poprvé pozoroval tmavé skvrny na povrchu Slunce, netušil, že odstartuje vědeckou záhadu, která přetrvá staletí.

Na rozhraní dvou exotických materiálů, které tvoří sendvič, byla nalezena nová forma, v níž může existovat hmota - jiná než v pevném, kapalném, plynném nebo plazmovém stavu.

Co kdyby vám někdo řekl, že existuje tvor, který si pamatuje cestu domů po tisících kilometrech a desítkách let? Že dokáže najít přesně tu řeku, kde se narodil, aniž by měl GPS nebo mapu? Není to pohádka, je to pravda!