Robert Louis Stevenson

V USA minul Den díkuvzdání, a to už tradičně znamená premiéru nového animovaného filmu od studia Disney. Letos si tuto výsadní pozici, která předurčuje blyštivé finanční výsledky, uzmul animák Divnosvět od tvůrců loňského hitu Raya a drak.

Piráti, lupiči, krvelační zabijáci, ale i hledači pokladů a mordýři. Za každým pirátem se skrývá legenda a za některými možná i mapa vedoucí k pokladu. Jedním z nich by mohl být Olivier Levasseur, přezdívaný Bzučák nebo Ústa (či spíše Huba). Francouzský pirát si přezdívku vysloužil pro jeho bezohlednost, schopnost rychlé slovní reakce a rychlý útok.

Přes osmdesát starých mincí vykopali dva hledači pokladů na louce poblíž Ballycastlu v Severním Irsku. Našli je pomocí detektoru kovů, když hledali ztracený snubní prsten jejich známého. Poklad má hodnotu kolem tří milionů korun.

Dnes jsem viděl velmi dobrou starou českou televizní adaptaci románu Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Postupně mi došlo, že v ní otec Ostrova pokladů a Klubu sebevrahů Robert Louis Stevenson během upjaté vlády královny Viktorie (1837–1901) v kostce odvyprávěl celý dnešní příběh takzvané západní civilizace pod vedením Anglosasů…

Když se řekne pirát, většina lidí si představí drsné muže s páskami přes oči, papoušky a mapy pokladů. V mysli jim vytanou rozjaření korzáři, kteří nutí své oběti vyjít po prkně nad mořskou hladinu, křičí něco o suchozemských krysách a nad hlavami se jim třepotá vlajka s lebkou a zkříženými hnáty. Tyto stereotypy ale nemají s pravdou nic společného. Piráti tu jsou téměř tak dlouho, jak lidstvo pluje po světových mořích, a existují do dneška. Jejich vyobrazení je ale často zavádějící. Časopis National Geographic se ptal, odkud se tyto mylné interpretace vzaly.

Piráti a námořníci v minulosti nedisponovali přístroji k nočnímu vidění a páska přes zdravé oko jim tak přišla velmi vhod.

Diabetes, mozková příhoda či artritida. Co všechno hrozí, když nebudete řešit zánět ve svém těle, a jakým potravinám se v rámci zachování zdraví vyhnout? Zbavte se rohlíků i slaniny!

Už od pradávna považují lidé sny za něco tajuplného. Někteří dokonce věří, že sny jsou odrazem jejich duše, brána do jiného světa či projekce budoucnosti. Jak je to ale se sny doopravdy?

Sníte-li o zastrčeném koutu světa, kde šumí oceán a listí palem a člověk by se tam měl jako v ráji, navštivte ostrovy Samoa. Vzdálenějšího místa na světě není (leda snad Antarktida). Sice vás to bude stát víc než týden na Jadranu, ale možná vás místní obyvatelé a příroda uhranou stejně jako jednoho slavného skotského spisovatele.

Zájem o knihy vyšel z módy. Tam nikdy nebyl, u více vrstev obyvatelstva určitě ne, ale ještě se to zhoršuje, což je dle mě markantnější než market. Jistě, každý žijeme v nějaké své bublině, a je-li to bublina (celkem kulturní) Prahy nebo osazenstvo - intelektuálně zaměřené - nádražní čekárny anebo Česká akademie věd, popřete toto mé tvrzení. Ale já se rozhlížím všemi vrstvami a snad i končinami, i když to druhé spíš pomocí pár přátel, příbuzných a zpravodajců. Jeden třeba bydlí v Torontu a líčí mi hotové hrůzy, ačkoli já měl doteď zrovna Kanadu za nejlepší zem z těch, kam se dá utéct. Ty asi nejhorší naopak budou Afghánistán a Sýrie, ač co my vlastně víme o některých oblastech Afriky.

Vedle stromů, které v naší zemi rostou od nepaměti, je možné na mnoha místech vidět také druhy nepůvodní. Některé u nás téměř zdomácněly, jiné jsou dosud raritou. Do první skupiny patří platan javorolistý, zástupcem té druhé je ořešák černý.

Krátce po pádu železné opony, v březnu 1990, měl v kinech premiéru americký velkofilm Hon na ponorku, který se svým dějem vracel ještě do časů studené války. Jeho hrdinou byl sovětský kapitán ponorky Marco Ramius, původem Litevec, jenž se vzbouří proti sovětské moci a pokusí se i se svou supermoderní ponorkou emigrovat. Děj filmu se zčásti inspiroval skutečným příběhem, který se odehrál v roce 1975.

Má to být neskutečná hromada cenností, která časem v legendách nejspíš stále roste. A s tím roste i pověst kapitána Kidda jako velkého piráta, kterým podle historických podkladů objektivně nejspíš nikdy nebyl. A možná už neexistuje ani jeho poklad?

Anglický admirál John Benbow (10. 3. 1653 – 4. 11. 1702) byl prostě mužem na svém místě. Do královského válečného námořnictva vstoupil ve věku 25 let, když se stal svědkem bitvy s alžírskými piráty. A to jako by předznamenalo i jeho další osudy.