Václav Kopecký

Totalitní režimy dobře věděly, co pro zemědělce znamená půda. Naši komunisté si dávno před uchopením moci v roce 1948 plně uvědomovali, jak důležité je získat na svou stranu venkov. Julius Ďuriš je jeden z těch, kteří jsou za tuto kampaň a celou kolektivizaci zodpovědní.

Guttmannův příběh ukazuje realitu komunistického hnutí a to, jak vzdálené skutečně bylo demokracii, i té vnitrostranické. Co se stane, když si vysoký funkcionář KSČ dovolí kritizovat Kominternu?

Kolik je to, sedmdesát let? Tak nějak. A sám se ve svých čtyřiceti divím, jak blbě se mi čte o tom, co jsem přitom už četl tolikrát. Snad jen pár notoricky známých jmen, abyste pochopili: Milada Horáková, Vladimír Clementis, Rudolf Slánský, Hubert Ripka, Marie Švermová a logicky Václav Kopecký a Otto Šling, Josef Toufar.

Byl jednou z nejkontroverznějších postav české historie. Sám o sobě mluvil jako o „příteli umělců“, často se dovolával odkazu svého předka loutkáře Matěje Kopeckého. Ve svých projevech často hýřil vtipem, ve straně se mu však nikdo nesmál, byl považován za nejoddanějšího stalinistu.

Bez problémů ve čtvrtek 4. listopadu začaly v Jihlavě kontroly hygieniků zaměřené na dodržování protiepidemických opatření v souvislosti s covidem-19. V kině Cinestar kontrolovali návštěvníky odpoledního představení, bylo jich přes deset. Kontroly se soustředily na povinnosti provozovatele i návštěvníků, porušené nebyly, za krajskou hygienickou stanici řekla Jana Böhmová.

Bohumil Modrý nebyl jen vynikající hokejista. Z řady vyčníval i díky inteligenci, pohledné tváři a zdvořilému vystupování. Byl vzorem pro celou generaci chlapců, kteří snili o úspěchu ve sportu. V roce 1948 ale nová vláda začala prosazovat idoly z jiného soudku. A čestného sportovce nazvala kriminálním živlem.

Historie se opakuje. Pandemie vyvolala nárůst antisemitských útoků.

Zástupci britského velvyslanectví v minulých dnech v Praze odhalili pamětní desku britskému vojínovi Williamu Greigovi a jeho spolubojovníkovi, seržantu Thomasi Vokesovi. Během Pražského povstání a bojů o rozhlas 7. května 1945 se totiž této dvojici povedl zcela mimořádný kousek.

Experti Světové zdravotnické organizace (WHO) v lednu navštívili Wu-chan. Narazili na překážky, které jim kladla čínská strana.

Zazvonil telefon a na druhé straně se ozval hlas, který byl zvyklý velet a přesto zněl tak nějak z jiného břehu: „Dobrý den, jste pan Kvasnička?“ „Ano, jistě, co byste potřeboval?“ odpověděl jsem co nejlaskavěji. „Mohl byste přijet? Něco bych pro vás měl!“

Bohumil Modrý (1916-1963) byl jedním z hráčů, kteří vynesli československý hokej na světovou špici. Komunistické vedení pro něj nenašlo jinou odměnu než patnáctiletý trest odnětí svobody a nucenou práci v uranových dolech, která mu výrazně zkrátila život.

Letošní americké prezidentské volby jsou dramatické až do posledního okamžiku. Ovšem volby za to často stály i u nás.

Dnes si připomínáme 70. výročí popravy Milady Horákové. Mluvit o tzv. justiční vraždě je vlastně podivný eufemismus. Plakáty hlásající, že byla „zavražděna komunisty“, jsou zcela namístě. Jenže skutečnost byla mnohem horší. Oběsili ji českoslovenští komunisté, kteří byli poslušnými pomahači kremelských gangsterů. Tito „naši“ komunisté byli především vlastizrádci, kteří aktivně přispěli k přeměně Československa v gubernii agresivního sovětsko-ruského impéria.

Novinář Stanislav Budín, rodným jménem Bencion Bať, pocházel z početné židovské rodiny, byl nejmladší z devíti dětí. Na svět se podíval 3. března 1903 v Kamenci Podolském na Ukrajině.