Zavřít
Dan Přibáň

Dan Přibáň

Nejnovější články na Seznamu na téma Dan Přibáň
  • Hovory

    24 min

    Podcast
    Dan Přibáň: Žlutá žába je jako letadlo. Jakmile se s ní vjede do vody, je to překvapivě v pohodě

    Před 2 dny

    ·

    24 minut

    Žluté sovětské vozy Trabant vystřídal za stejně zabarvenou obojživelnou „žábu“, dobrodružství a dlouhé cesty po vzdálených krajinách ale zůstaly. Cestovatel, novinář a cestopisec Dan Přibáň před letošním vydáním seriálu Žlutou žábou až do Mongolska oslavil 50. narozeniny. „Když je člověku třeba 30, tak si říká, že za chvíli bude starý. A pak vždycky zjistí, že není,“ říká v pátečních Hovorech Českého rozhlasu Plus.
     Komentáře
  • TVguru

    Film Žlutou žábou do země modrého nebe vám nabídne nový pohled na svět. Nechte se unést 18 000 kilometry

    Před 1 měsícem
    Ještě před pár týdny o tomto dokumentárním klenotu skoro nikdo nevěděl. Dnes ale český snímek kraluje Netflixu a sebevědomě obsadil žebříček TOP 10 nejsledovanějších titulů. Diváci jsou nadšení stejně jako kritici a v recenzích na filmových databázích se nešetří superlativy.
     Komentáře
  • TV Polar

    V Rychvaldu přednášel cestovatel Dan Přibáň, tentokrát se plovoucím autem vydal do Mongolska

    Před 1 měsícem
    Evropa, Asie, Afrika, Austrálie nebo Jižní Amerika. Cestovatel Dan Přibáň najezdil ve žlutém trabantu desítky tisíc kilometrů a procestoval téměř celý svět. Při poslední výpravě ale trabant vyměnil za plovoucí auto LUAZ, se kterým se vydal do Mongolska.
     Komentáře
  • Expres FM

    Zrození fenoménu: V tento den Oasis odstartovali natáčení své debutové desky

    Před 2 měsíci
    7. leden je sedmý den roku, který skončí za 358 dní. Svátek slaví Vilma, Mína, Attila a Nikita. V roce 2011 měl premiéru čtyřmi Oscary oceněný film Králova řeč (The King’s Speech), v hlavní roli zazářil Colin Firth, který kromě ceny Akademie získal řadu dalších cen – mimo jiné Zlatý globus, cenu BAFTA a Evropskou filmovou…
     Komentáře
  • Ekolist

    Dan Priban: Proč si myslím, že by ve městech mělo být méně aut?

    Před 3 měsíci
    Proč si myslím, že by ve městech mělo být méně aut? Protože jsem viděl města, kde je hodně aut.
     Komentáře
  • Proženy

    Tati, předjel tě trabant! Vysmívané vozítko se „narodilo“ před 68 lety. Čoudilo, smrdělo, ale jezdilo

    Před 4 měsíci
    7. listopadu 1957 sjel z linky ve Zwickau první sériový Trabant P50 — malé plastové auto, které se postupně stalo ikonou socialismu a jen málokterý majitel byl na něj hrdý. Ale i tací se našli!
     Komentáře
  • Lidé a Země

    Příběhy objevování a svobody. Festival Kolem světa vás vezme napříč kontinenty

    Před 4 měsíci
    Zkušení cestovatelé, fotografové nebo filmaři a desítky poutavých prezentací, autentických příběhů nebo filmových projekcí. Festival Kolem světa, který je největší cestovatelskou akcí v Česku, se opět vrací, aby návštěvníky autentickým způsobem přenesl na všechny kontinenty.
     Komentáře
  • PCtuning

    ByteFest 2025: Co nás čeká a co nemine?

    Před 5 měsíci
    Po roce se opět odehrává sraz všech fanoušků osmibitových, šestnáctibitových a dalších starých technologií. Setkání se odehrává ve dnech 2.–5. října 2025 v Toulcově dvoře v Praze a v sobotu 4. 10. se můžete přijít podívat sami!
     Komentáře
  • Publico

    Velký nepřítel rodičů: obaly na sešity. Je to neekologický přežitek, říkají

    Před 6 měsíci
    Někteří rodiče kritizují každoroční povinnost obalovat na začátku školního roku dětem sešity. Shledávají to jako přežitek a zbytečnost. Poukazují také na neekologickou stránku věci a říkají: „Moje peníze, můj sešit a moje rozhodnutí.“
     Komentáře
  • Garáž

    Spíš mučicí nástroj než auto: Řídili jsme ruský expediční obojživelník Dana Přibáně

    Před 6 měsíci
    Vždycky mi přišlo jako absolutně zcestné jezdit v dnešní době trabantem někam daleko, pokud nejste do dané značky nadšenec. Přesto s ním Dan Přibáň objel takřka celý svět. Teď ale vyrazil na cesty s ještě větší šíleností a po vyzkoušení říkám, že je to větší blázen, než jsem si myslel.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    LuAZ 967M.
    +
     Komentáře
  • Novinky

    Z ruských či íránských cel volají Češi o pomoc. Do rizikových zemí jezdí navzdory varování

    Před 7 měsíci
    Když se Češi ocitnou na policejní stanici v Íránu nebo Rusku, potřebují mnohdy pomoc českých diplomatů. Ti ale mají právě v těchto dvou destinacích momentálně jen omezené možnosti. Kdo není smířený mimo jiné s rizikem zatčení, neměl by do podobných zemí jezdit, říkají cestovatelé.
     Komentáře
  • Seznam Zprávy

    Dan Přibáň: Nejsem cestovatel, jsem vypravěč příběhů

    Před 7 měsíci
    Filmař, novinář a dobrodruh Dan Přibáň v podcastu Boomer Talk mluví o absurditách dálkových výprav, plovoucích autech, ponorkové nemoci i o tom, proč se i dnes vyplatí dělat věci, které možná nejsou racionální, ale mají smysl.
     Komentáře
  • Boomer Talk

    54 min

    Podcast
    Dan Přibáň: Nejsem cestovatel, jsem vypravěč příběhů

    Před 7 měsíci

    ·

    54 minut

    Cestování patří k létu stejně jako žlutá barva k Trabantům – a právě ty se staly poznávacím znamením Dana Přibáně. **Filmař, novinář a dobrodruh, který ve svých expedicích propojil lásku k technickým bizarnostem s vyprávěním silných příběhů, dostal dvoutaktní legendy až na konec světa. V rozhovoru s nadhledem mluví o absurditách dálkových výprav, plovoucích autech, ponorkové nemoci i o tom, proč se i dnes vyplatí dělat věci, které možná nejsou racionální, ale mají smysl.**
     Komentáře
  • Garáž

    Mladíci z Pardubic dojeli na západ Francie ve starých feliciích. Prý bez problémů. Skoro

    Před 7 měsíci
    Maják v Le Conquet na nejzápadnějším cípu Francie byl cílem sedmi mladíků, kteří tam dojeli dvěma starými feliciemi. Vyjížděli z Pardubic a za sedm dní najeli okolo 4200 kilometrů. Auta, která byla vyrobená v 90. letech, to zvládla skoro bez potíží. ČTK to řekl hlavní organizátor výpravy Marek Fajmon.
     Komentáře
  • Novinky

    Mladíci z Pardubic dojeli na západ Francie ve starých feliciích

    Před 7 měsíci
    Maják v Le Conquet na nejzápadnějším cípu Francie byl cílem sedmi mladíků, kteří tam dojeli dvěma starými feliciemi. Vyjížděli z Pardubic a za sedm dní najeli okolo 4200 kilometrů. Auta, která byla vyrobená v 90. letech, to zvládla skoro bez potíží, uvedl hlavní organizátor výpravy Marek Fajmon.
     Komentáře
  • AutoJournal

    Mladíci z Pardubic dojeli na západ Francie ve starých feliciích

    Před 7 měsíci
    Maják v Le Conquet na nejzápadnějším cípu Francie byl cílem sedmi mladíků, kteří tam dojeli dvěma starými feliciemi. Vyjížděli z Pardubic a za sedm dní najeli okolo 4200 kilometrů. Auta, která byla vyrobená v 90. letech, to zvládla skoro bez potíží, řekl hlavní organizátor výpravy Marek Fajmon.
     Komentáře
  • České noviny

    Mladíci z Pardubic dojeli na západ Francie ve starých feliciích

    Před 7 měsíci
    Pardubice - Maják v Le Conquet na nejzápadnějším cípu Francie byl cílem sedmi mladíků, kteří tam dojeli dvěma starými feliciemi. Vyjížděli z Pardubic a za sedm dní najeli okolo 4200 kilometrů. Auta, která byla vyrobená v 90. letech, to zvládla skoro bez potíží. ČTK to řekl hlavní organizátor výpravy Marek Fajmon.
     Komentáře
  • Michaelův Mashup

    Když romantika končí na toaletě: co cestovatelé opravdu řeší mimo kamery

    Před 8 měsíci
    👉 Mashup o cestování, dobrodružství, fotografování, poušti i kulturních změnách! Herečka Eliška Křenková a cestovatel Dan Přibáň. 📺 Natočeno v pražském NoDu, na kytaru hraje Nicolas Roy Arthofer. 👋🏻 📲 Michael na sítích IG 👉 @michael.rozsypal X 👉 https://x.com/MichaelRozsypal 💜 Celý díl Mashupu (82 minut) 👉 HEROHERO.CO/MICHAEL a nově také na GAZETISTO 👉 https://michael.gazetis.to/ a https://www.forendors.cz/michaeluvmashup ! Termíny a lístky: https://michaelrozsypal.cz/ 🎧 Nestíháte koukat na video? 🎙️ Pusťte si Mashup na Spotify 🎙
     Komentáře
  • National Geographic

    KVÍZ: Češi v dálkách a dobrodružstvích – zjistěte, jak dobře znáte slavné české cestovatele

    Před 9 měsíci
    Vydejte se s námi na cestu kolem světa – alespoň v myšlenkách. Připravili jsme pro vás kvíz, který prověří, jak dobře znáte nejslavnější české cestovatele minulosti i současnosti. Nechybí legendární dvojice Zikmund a Hanzelka, ale dostane se i na novodobé dobrodruhy. Čeká vás 13 otázek, které potěší každého fanouška cestování i české historie.
     Komentáře
  • PrahaIN

    Dan Přibáň se stal celebritou v Mongolsku

    Před 9 měsíci
    ROZHOVOR: „V Mongolsku jsme byli fakt celebrity. Lidé si nás fotili, sdíleli si to mezi sebou, ujeli jsme několik tisíc kilometrů a pak nám někdo říkal, že nás viděl u někoho na Instagramu a že je to strašně skvělé,“ vypráví Dan Přibáň, jemuž do kin vtrhnul film Žlutou žábou do země modrého nebe. Cestovatel v rozhovoru pro server PrahaIN.cz dále rozebírá, jaký mohou mít další road movie úspěch a jak velká díla nahrazují krátká videa na TikToku, Instagramu či Facebooku.
     Komentáře
  • Příbram

    Tipy na víkend: První květnový víkend nabídne i připomínku událostí z konce 2. sv. války na Březových Horách

    Před 10 měsíci
    O víkendu se můžete těšit na zahajovací koncert cyklu Nedělní varhanní půlhodinky, Subsvatohorské čtvercetto nebo populární Ladies&Gentlemen. Díky členům Klubu vojenské historie si také můžete připomenout události z konce 2. sv. války a prohlédnout si historickou bojovou techniku.
     Komentáře
  • FACE TO FACE

    Cestovatel Dan Přibáň: V Rusku to smrdělo průšvihem. Už se tam nechci vracet

    Před 10 měsíci
    Muž, který vešel do povědomí jako novinář a dobrodruh. Díky své neúnavné touze po objevování a dokumentování světa, se stal známým nejen v Česku, ale i v zahraničí. Jeho cesty napříč kontinenty a neobvyklé výpravy přitahují pozornost nejen fanoušků, ale i médií. Hostem talk show Face to Face René Kekelyho byl Dan Přibáň. 00:00 Úvod 00:25 Novinář i dobrodruh: Jak se to dá spojit? 01:06 Od Abíčka ke kamerám: Kde to všechno začalo 02:59 První šok: Film nevzniká jen tak, vyžaduje plán 04:35 Co nenatočíš hned, už nedoženeš 06:20 Dron a riziko vězení? Realita mnoha zemí 08:53 Nejpálivější chvíle: Hrozilo vězení, šlo o život? 12:44 Od trabantů ke „žlutým žábám“ 16:29 Vozidla si nás vybírají: Když technika určuje cestu 20:57 Kultury, které nadchly, a ty, kam se nechce vracet 22:20 Nemoci na cestách? Průjem nepočítáme 23:40 Měli jste někdy pocit, že se nevrátíte? 24:44 Ponorka? Vždycky. Důležité je ji ustát 27:56 Co si můžeme vzít z jiných kultur? 32:10 Vysněná, ale zatím nedosažitelná destinace 33:00 Další výprava musí bolet. Jinak to není ono 35:09 Nový film: Jdu tou žábou do země modrého nebe 36:56 Po filmu přichází další fáze: střih a seriál
     Komentáře
  • Novinky

    RECENZE: Přibáň vyměnil trabanty za žáby

    Před 10 měsíci
    Poté, co novinář, cestovatel a také scenárista a režisér Dan Přibáň uzavřel pětidílný cestopis s výpravou žlutých trabantů, přesedl do jiného pozoruhodného dopravního prostředku - ve čtvrtek vstupuje do kin jeho dokumentární novinka Žlutou žábou do země modrého nebe.
     Komentáře
  • Deník

    Cestovatel Dan Přibáň: Do Mongolska jsme vyrazili s autem, které svět neviděl

    Před 10 měsíci
    Žluté trabanty vyměnil za žlutou žábu. Cestovatel Dan Přibáň v ní s novým týmem projel trať dlouhou 17 765 kilometrů. Hlavním cílem byl nejméně osídlený stát světa - Mongolsko. O tom, co všechno se na cestě skrz fascinující poušť Gobi s majestátními dunami odehrálo, pojednává film Žlutou žábou do země modrého nebe, který bude v kinech k vidění od 24. dubna.
     Komentáře
  • ČT24

    Trabanty nahradila žába. Žlutý obojživelník se vypravil do Mongolska

    Před 10 měsíci
    Cestovatel Dan Přibáň vyměnil žluté trabanty za obojživelné vozidlo stejné barvy. S ním a s česko-slovenskou partou dobrodruhů vyrazil do Ulánbátaru – a od 24. dubna se vydá i do kin. Cestopisný film Žlutou žábou do země modrého nebe dokumentuje téměř osmnáct tisíc kilometrů mezi Prahou a hlavním městem Mongolska. Vznikl v koprodukci České televize.
     Komentáře
  • Fandíme filmu

    Žlutou žábou do země modrého nebe: Trabantí parta přijela s novým filmem

    Před 10 měsíci
    Dobrodruzi kolem Dana Přibáně vyrazili na další cestu v obojživelnících. Do kin jde novinku už ve čtvrtek, seznamte se.
     Komentáře
  • Totalfilm

    Dan Přibáň mění trabant za žábu: „Aby bylo dobrodružství, musí hrozit průšvih!“

    Před 10 měsíci
    Po šesti letech se dobrodruh Dan Přibáň vrací do kin s novým filmem a zároveň s novým vozidlem. Legendární trabanty vyměnil za neméně bizarní, ale o to dobrodružnější obojživelník LuAZ 967 přezdívaný „žlutá žába“, který nejen jede, ale i plave. …
  • Host Lenky Vahalové

    29 min

    Podcast
    Žluté žáby Dana Přibáně míří do kin. LuAZ je nejhorší plovoucí auto, jaké kdo vymyslel, prohlašuje

    Před 10 měsíci

    ·

    29 minut

    Objel svět se žlutými trabanty, teď přesedlal na ještě bizarnější stroj, který nese název LuAZ 967. Obojživelné vozidlo s přezdívkou žába nejen jede, ale i plave. Dan Přibáň a parta dobrodruhů vyrazili tentokrát do Mongolska a tradičně z jejich putování vznikl i film.
     Komentáře
  • České noviny

    Předpremiéru Přibáňova filmu bude provázet slet netradičních vozidel a motocyklů

    Před 10 měsíci
    Praha - Předpremiéru filmu Dana Přibáně Žlutou žábou do země modrého nebe bude provázet slet netradičních vozidel a motocyklů 21. dubna v Cinema City Chodov. Řidiči těchto vozidel mohou od 13:00 využít bezplatné parkování na vyhrazeném střešním parkovišti a získat zdarma vstup na předpremiéru, kterou od 15:00 ve všech sálech osobně uvede Přibáň s posádkou Žlutého cirkusu. Návštěvníci všech předpremiér mají vstup na slet automobilů na střeše zdarma. Snímek, v němž se cestovatel Přibáň po sérii dokumentů o výpravách s vozy východoněmecké výroby trabant vrací na plátna kin na palubě obojživelného auta, dnes filmaři promítli novinářům.
     Komentáře
  • Totalfilm

    Trabanty objely svět – teď nastal čas žab! Chystá se slet netradičních vozidel spojený s předpremiérou

    Před 10 měsíci
    Cestovatel Dan Přibáň se po šesti letech vrací na filmová plátna, tentokrát v obojživelném vozidle LuAZ 967, přezdívaném „žlutá žába“. Tento vůz nejen jezdí, ale i plave! Společně s ním se na dobrodružnou cestu z Prahy do mongolského Ulánbátaru vydává …
  • Totalfilm

    Trabantům je konec, Dan Přibáň vyrazil do Mongolska na palubě bizarního vozítka

    Před 11 měsíci
    Konec expedic s trabanty ohlásil cestovatel Dan Přibáň už před šesti lety. Teď se vrací do kin s filmem Žlutou žábou do země modrého nebe, a to ve velkém stylu – na palubě obojživelného auta Luaz 967. Stroj, jaký svět neviděl, vyrobený …
  • Aktuálně

    Cestovatel Dan Přibáň se vrací na plátna kin na palubě obojživelného auta

    Před 11 měsíci
    Ve filmu s názvem Žlutou žábou do země modrého nebe se s vozem Luaz 967 vydal z Prahy do mongolského Ulánbátaru.
     Komentáře
  • České noviny

    Cestovatel Dan Přibáň se vrací na plátna kin na palubě obojživelného auta

    Před 11 měsíci
    Praha - Cestovatel Dan Přibáň se po sérii dokumentů o výpravách s vozy východoněmecké výroby trabant vrací na plátna kin na palubě obojživelného auta. Ve filmu s názvem Žlutou žábou do země modrého nebe představuje vůz Luaz 967 vyrobený v bývalém Sovětském svazu na území dnešní Ukrajiny, se kterým spolu s dalšími členy týmu absolvoval čtyřměsíční cestu z Prahy do mongolského Ulánbátaru dlouhou téměř 18.000 kilometrů. V českých kinech bude mít snímek premiéru 24. dubna. ČTK o tom za distribuční společnost Aerofilms informovala Martina Reková.
     Komentáře
  • Novinky

    Po trabantech přichází sovětský Luaz 967. Žlutá žába zdolává Mongolsko

    Před 11 měsíci
    Končím s expedicemi s trabanty, ohlásil cestovatel Dan Přibáň už před šesti lety. Teď se vrací do kin s filmem Žlutou žábou do země modrého nebe, a to ve velkém stylu – na palubě obojživelného auta Luaz 967. Stroj, jaký svět neviděl, vyrobený v bývalém SSSR na území dnešní Ukrajiny, jezdí po zemi i po vodě, získal přezdívku žlutá žába. Cíl nemá malý: Mongolsko.
     Komentáře
  • Novinky

    Po trabantech přijíždí sovětský Luaz 967. Žlutá žába zdolává Mongolsko

    Před 11 měsíci
    Končím s expedicemi s trabanty, ohlásil cestovatel Dan Přibáň už před šesti lety. Teď se vrací do kin s filmem Žlutou žábou do země modrého nebe, a to ve velkém stylu – na palubě obojživelného auta Luaz 967. Stroj, jaký svět neviděl, vyrobený v bývalém SSSR na území dnešní Ukrajiny, který jezdí po zemi i po vodě, získal přezdívku žlutá žába. Cíl nemá malý: Mongolsko.
    Dan Přibáň na další pouti
    Luaz 967 zvládne vodu i souš.
    Auto Luaz 967, Dan Přibáň a cesta do Mongolska
    Česká výprava v Mongolsku
    Mongolská poušť nabízí nekonečné krásy.
    A kam to bude příště?
    A kam to bude příště?
    +
     Komentáře
  • Fajnvylety.cz

    Oslavte 10 let Retro muzea Lobzy a objevte příběh dvoutaktů

    Před 1 rokem
    Retro muzeum Lobzy, ukryté v historické usedlosti Svobodnický dvůr v Plzni, slaví letos své 10. výročí. Pokud vás fascinuje motorismus, nostalgie a
     Komentáře
  • Za Plzní

    Nejen Trabanty v akci: Retro muzeum slaví 10 let

    Před 1 rokem
    Retro muzeum v plzeňských Lobzích slaví desetileté výročí svého oficiálního otevření. Toto jedinečné místo, věnované především historii motorismu, se za dekádu své existence stalo oblíbeným cílem milovníků veteránů, historických vozidel, ale i neostalgie. Kromě stálé expozice zaujme také bohatou škálou aktivit, tematických výstav a účastí na kulturních a filmových projektech.
     Komentáře
  • Svět cestovatele

    Dálnice BR-319: Dobrodružná cesta amazonským deštným pralesem

    Před 1 rokem
    Myslet si, že přes amazonský deštný prales se dostanete pouze pěšky, je mylné. Od roku 1973 vede přes něho 870 kilometrů dlouhá dálnice, jež spojuje města Manaus a Porto Velho. Téměř celá dálnice prochází ekoregionem vlhkých lesů Purus-Madeira a říká se o ní, že zprostředkovává jednu z nejnáročnějších jízd v Jižní Americe. Jet po ní je ovšem zážitek na celý život, na který se nezapomíná.
     Komentáře
  • Aktuálně

    Takhle může vypadat brána do pekla. Ohně, které neuhasínají, najdete po celém světě

    Před 1 rokem
    Ohně, které neuhasínají, se vyskytují po celém světě. Podívejte se do galerie.
     Komentáře
  • České noviny

    Muzeum v Plzni připomnělo start výroby trabantů před 67 lety

    Před 1 rokem
    Plzeň - Mimořádnou komentovanou prohlídkou dnes oslavilo plzeňské Trabant muzeum - Příběhy dvoutaktů 67 let od zahájení výroby východoněmeckých trabantů i sobotních 35 let od pádu berlínské zdi. V muzeu je přes 20 vozidel vyrobených od roku 1938 do roku 1990, řekl dnes ČTK majitel muzea Pavel Křovák. Podle něj je dnes trabant cenným vozem.
     Komentáře
  • Casablanca

    46 min

    Podcast
    Přírodu chtějí chránit citlivější lidi, tvrdí cestovatel a fotograf Jan Hvízdal

    Před 1 rokem

    ·

    46 minut

    Cestovatel, fotograf a průvodce Jan Hvízdal vypráví o svých cestách. V nové epizodě cestovatelského podcastu Casablanca přibližuje plavbu ze Špicberk až na Antarktidu, o polárních nocích, psích přátelích, Africe i svoje uvažování o ochraně životního prostředí.
     Komentáře
  • Casablanca

    41 min

    Podcast
    Bratři Vorlovi sjeli na lyžích sedmitisícovky Pamíru. Když byl kyslík, řezali jsme krásné oblouky

    Před 1 rokem

    ·

    41 minut

    Jak se lyžuje na Pamíru? Jaké to je, když se lyžař v 7000 metrech nad mořem propadne do trhliny? Bratři Martin a Tomáš Vorlovi vyrazili do Tádžikistánu. Vystoupili tam na několik vrcholů včetně dvou sedmitisícovek. A sjeli je na lyžích, což se jim podařilo jako vůbec prvním Čechům. O svém dobrodružství vyprávějí v nové epizodě cestovatelského podcastu Casablanca.
     Komentáře
  • Host Frekvence 1

    14 min

    Podcast
    Jitka Ježková: Tanec waltz v seriálu Taneční jsem točila s horečkou

    Před 1 rokem

    ·

    14 minut

    Ranní tým Frekvence 1 tentokrát rozšířila herečka Jitka Ježková, která přiznala, že nemá ráda podzim. Jaký vztah měla k dabingu dříve a jaký teď? A co dabovala úplně první? Jak se dostala k seriálu Taneční? Chodila sama do tanečních a jak jí to bavilo? Kolik hodin musela tančit, aby působilo, že umí tančit a kdo jim pomáhal? A měla dublérku na nějaké scény? A jak má pevnou vůli? Poslechněte si celý rozhovor.
     Komentáře
  • Host Frekvence 1

    14 min

    Podcast
    Ilona Svobodová: Jsem ráda, že je moje postava v Ulici oblíbená

    Před 1 rokem

    ·

    14 minut

    Dnešní ráno s námi strávila herečka Ilona Svobodová. Jak jí fanoušci oslovují a jak dlouho je v seriálu Ulice? Zasáhla někdy do scénáře a jak je na tom její postava, co se oblíbenosti týče? Kolik dostala honorář za první film? Byla někdy se školou na lyžáku? Který jazyk je podle ní nejtěžší a který má nejraději? A proč se učí anglicky? Poslechněte si celý rozhovor.
     Komentáře
  • Host Frekvence 1

    16 min

    Podcast
    Ondřej Soukup: U písniček pro Lucku Bílou jsem se snažil jít občas nevyšlapanou cestou. Ne vždy to vyšlo

    Před 1 rokem

    ·

    16 minut

    Ráno s námi strávil hudební skladatel Ondřej Soukup. Která jeho písnička je nejznámější a je nějaká písnička, na kterou není úplně hrdý? A která zpěvačka to nejvíce odnesla a ví kolik písniček napsal? Jak dlouho se skládá hudba k filmu a kterou hudbu k filmu skládal nejdéle? Jak se seznámil s Rudy Linkou a jak vznikl nápad na společný podcast? A jaká témata probírají? Poslechněte si celý rozhovor.
     Komentáře
  • Host Frekvence 1

    14 min

    Podcast
    Dan Přibáň: Na cestě do Mongolska jsme se nejvíc báli v Rusku. Prohlíželi nám mobily a počítači, bylo to nepříjemné

    Před 1 rokem

    ·

    14 minut

    Dnes s námi vstával cestoval Dan Přibáň. Jak se mu cestovalo po Mongolsku? Jakou cestu podnikl jako vedoucí žlutých žab a s jakým dopravním prostředkem? Co se rozbíjelo častěji a jak to řešili na místě? Jak fungovali plovoucí auta a jak tříkolky? Jak těžké je sehnat v Mongolsku kávu a vyzkoušel čaj se solí a s mlékem? A kde se nejvíce báli? Poslechněte si celý rozhovor.
     Komentáře
  • Nová Večerní Praha

    Žlutý cirkus je doma. Výprava přes Asii a Mongolsko je u konce

    Před 1 rokem
    Žlutý cirkus Dana Přibáně šťastně doputoval do cíle. Jeho cesta do Ulánbátaru trvala 4 měsíce (14.5. -19.9.2024) a ze všeho nejvíc
     Komentáře
  • Radiožurnál

    Žlutý cirkus dojel s obojživelnými luazy až do Mongolska. Nehodu jsme nezpůsobili žádnou, ale kolon hodně, usmívá se cestovatel Přibáň

    Před 1 rokem
    Tentokrát ne s trabanty, ale žlutá barva zůstala. Principál Žlutého cirkusu Dan Přibáň se opět vydal na cesty a natočil spoustu materiálu. Jaké zážitky si přivezl? „Je to úlet, ale věřím tomu, že některým lidem by se to líbilo. Tady je řád a pořádek, akorát občas někdo zmizí, občas někdo někam nemůže,“ říká třeba o Turkmenistánu. Čím mu dnešní Írán připomíná normalizační Československo? A proč se rozhodli jet do Mongolska přes Rusko? Poslechněte si rozhovor.
     Komentáře
  • Aktuálně

    "Byla to taková Tour de Totalita." Přibáň se z Prahy ohlíží za výpravou do Mongolska

    Před 1 rokem
    Žluté žáby dopluly na východ a Dan Přibáň je zpátky v Praze. V rozhovoru mimo jiné prozradil, proč protentokrát zůstaly trabanty v garáži.
    Vydejte se proti proudu času a projeďte si cestu žluté žáby od konce na začátek v postřezích Dana Přibáně.
    Od konce na vrcholku nad mongolským Ulánbátarem...
    ... přes největší jezdeckou sochu na světě...
    ... až po krásu klášterů v srdci mongolské divočiny.
    "Ponorka? Ta k tomu patří. Lidé se nás často ptají, proč si vozíme každý svůj stan. Myslím, že v takových chvílích velmi psychicky pomáhá, že má každý svůj prostor, kde je na chvilku sám a v klidu," vysvětluje Přibáň.
    Sovětská éra se neblaze podepsala třeba i na mongolských klášterech.
    Pokud vůbec zůstal klášter stát, vybavení z něj bylo důkladně rozkradeno.
    Slávu minulých časů tak dnes už kláštery připomínají jen těžko.
    Přesto ale mají své kouzlo.
    I když se uvnitř občas pase dobytek.
    ...
    ...
    Tohle byl náš cíl. Jen jsme to nevěděli, dokud jsme tam skutečně nedorazili.
    Jestli něco žáby umí, je to topit. Důmyslný systém ochlazování motoru funguje jednoduše tak, že horký vzduch z něj fouká přímo do kabiny. Škoda jen, že čím větší je teplo, tím topí víc - a naopak.
    ...
    ...
    Jednu malou dřevěnou žábu jsme nechali v Mongolsku. Jako takové symbolické poděkování, že se nám nakonec do toho cíle podařilo dojet.
    ...
    Mongolská divočina, nic takového jsme na světě ještě neviděli.
    A to si troufáme říct, že jsme toho viděli docela dost.
    Bylo to jako žít v dobrodružném románu, který člověk se zatajeným dechem četl, když mu bylo třináct.
    Až na to, že tohle bylo skutečné!
    V Mongolsku v podstatě neprší… až na chvíle, kdy prší.
    ...
    ...
    A taky se tu práší. Prach je horší než voda, vleze všude.
    Stejně jako písek.
    Svět patří těm, co se nepo...
    ... a to zejména ve chvílích, kdy ztroskotáte uprostřed Gobi.
    Tahle voda tu podle mapy vůbec neměla být. Ale tak co bychom si nezaplavali, když už tam teda byla!
    Po dálnici jsou žáby schopné jet rychlostí do 80 kilometrů v hodině, tedy těsně nad limitem. V terénu to jde o dost pomaleji, zas je ale jen tak něco nezastaví.
    Jako z Duny. Člověk už jen čeká, odkud vyskáčou Fremeni ve svých pouštních šatech.
    Plavání by takový problém nebyl, ale dostat se na břeh, to nás občas docela potrápilo.
    Někdy nepomohl ani přítel na telefonu.
    Do vody to ještě šlo.
    Z vody pak už hůř.
    Tam, kdy by trabíci měli už problém, jsou žáby ve svém živlu.
    ...
    Ani na Kačenku si mongolská divočina nepřišla.
    ...
    ...
    ...
    ...
    Fauna, flóra a hvězdy. Z Mongolska vám prostě spadne brada.
    ...
    ...
    ...
    Během cesty se složení posádky různě měnilo. Jedni odjížděli, další přijížděli. A o tom ten život je.
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    Turkmenistán, stát, který by byl skvělou parodií, kdyby nebyl skutečný.
    ...
    Turkmenistán dělá vše pro to, abyste do něj nejezdili, a když tam přesto přijedete, dělá vše pro to, aby z vás vytáhl co nejvíce peněz.
    Těžko slovy popsat šedesát metrů širokou a třicet metrů hluboko díru, z jejíhož boku trčí přetrhané trubky a kabely, která neustále temně hučí a valí se z ní spalující žár.
    ...
    Vítejte v absurdní totalitě, která posloužila Sachovi Baronovi Cohenovi jako inspirace k filmu Diktátor.
    Je pravda, že v Íránu došlo kvůli masivním protirežimním protestům v posledních letech k utahování šroubů.
    ...
    ...
    ...
    Žlutý cirkus na cestě po Íránu.
    Íránci jsou jedni z nejmilejších lidí světa. Čajem vás tu pohostí všude.
    Ono to jede! V Maďarsku se nám divili, že tímhle by nejeli ani do nejbližší vesnice.
    Tak to celé začalo. Start žluté žáby byl dojemný.
    I když byl časově několikrát odložený.
    Přišla se na nás ale podívat velká spousta lidí.
    A za to moc děkujeme!
    A za to moc děkujeme!
    +
     Komentáře
  • Aktuálně

    Tenhle konec nikdo nečekal. O takových zážitcích jsme jako kluci snili, píše Přibáň

    Před 1 rokem
    Žlutý cirkus míří po čtyřech měsících na cestě do cíle! Dokázali přejet hory, přeplout poušť, ztratit se v divočině. Jenže kde je vlastně ten cíl?
    Žlutý cirkus míří po čtyřech měsících na cestě k velkému finále! Dokázali plovoucím autem ujet přes 17 tisíc kilometrů.
    Dokázali přejet hory, přeplout poušť, ztratit se v nekonečné divočině Mongolska a opět ukázat, že když se chce, tak to jde!
    Protože dobrodružství jde najít jen tam, kde je naděje na neúspěch.
    Ale je čas dojet do cíle. Jenže kde je vlastně ten cíl?
    Asfalt zase zmizel a my skáčeme přes vymletá koryta potoků, hluboké jámy a úbočí kopců. Až se před námi otevře nádherný výhled. Na zelené pláni červeně září nejzachovalejší klášter v Mongolsku.
    Amarbayasgalant ukrytý v severních horách, které nás ani po dvou měsících v pláních nepřestávají překvapovat takovou prostou věcí, jako jsou stromy, které místy dokonce vypadají jako lesy.
    Amarbayasgalant je jeden z mála klášterů, které přežily stalinistické ničení ve třicátých letech.
    Měl štěstí, že jej nevyhodili do vzduchu, často i s mnichy uvnitř, jako se to stalo se stovkami jiných.
    Přesto z kláštera přežilo jen nejužší jádro, drtivá většina staveb byla zničena, stejně jako se ztratila většina jeho vybavení.
    Statisíce buddhistických artefaktů včetně obrovské, 26 metrů vysoké sochy z ulánbátarského klášteru Gandan bylo vyrabováno a odvezeno do SSSR na roztavení.
    Smutné je, že po pádu totalitního režimu na začátku devadesátých let se místa zničených chrámů stala obětí dalšího rabování, kdy byly ze země vykopávány památky, které tam přežily nadvládu Sovětů, a mizely ve sbírkách po celém světě.
    Na Amarbayasgalantu není destrukce na první pohled vidět, byl, stejně jako hrstka další klášterů, které přežily, většinou jako skladiště a průmyslové prostory, obnoven hned na začátku devadesátých let a roku 1992 se vrátili mniši.
    Ovšem háky na stěnách, které kdysi držely mohutné sochy, jsou památkou připomínající zkázu. Stejně jako zbytky zdí, mezi kterými si stavíme stany, zatímco kolem dupou stáda koní.
    Mongolské noci jsou pořád chladnější a chladnější a hvězdné nebe stále krásnější a krásnější.
    Ale když musí člověk v noci vylézt ze stanu, aby ho viděl, je mu už opravdu chladno.
    Je polovina září a mongolská zima se blíží.
    ...
    ...
    ...
    ...
    Když ráno oklepáváme ze stanů námrazu a vaříme si čaj, zatímco s plachtami lomcuje ledový vítr, říkáme si, že už je čas.
    Jsme na cestě čtyři měsíce a ujeli jsme mnohem více kilometrů, než jsme vůbec čekali.
    Na tachometru se jich protočilo už 17 tisíc a pořád přibývají další.
    Na našich hrdinských žábách je to znát. Kakofonie zvuků, které vydávají, je stále pestřejší.
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    Nevíme, který kilometr může být tím posledním. Je čas. Je čas zamířit do cíle. Jen jej musíme napřed najít.
    ...
    Nad našimi hlavami září největší kůň na světě. Obrovská 40metrová socha Čingischána, největší jezdecká socha na světě.
    Pýcha Mongolska! Na svého dobyvatele jsou tady náležitě pyšní. Asi jako my na naše husity, kdy naše socha Jana Žižky svého času držela stejný primát.
    A tak, zatímco okolní země vidí Čingischána jako postavu minimálně kontroverzní, často spíše zápornou - ono se tomu u člověka, jehož činy vedly ke smrti 35 milionů lidí, nelze divit -, v Mongolsku je modlou.
    Jeho obrovskou nerezovou sochu postavili v roce 2006 a stejně jako další postsovětské státy regionu si na svých kočovných předcích staví národní identitu.
    Stejně jako my na husitech během národního obrození.
    Už zbývá jen nějakých 40 kilometrů, už se vidíme ve městě, už vyhlížíme to "naše" místo, když se z převodovky Vegu ozve podivný zvuk. Načež motor chcípne a auto se nechce hnout z místa. Převodovka je úplně zablokovaná.
    Přivazujeme páku zadního náhonu, která to podle všeho všechno způsobila, kurtou, aby se nemohla hnout, a jedeme. Jedeme najít cíl naší cesty! A pak najednou, nad řekou sevřenou mezi městem a skálou, na útesu čnícím proti chladicím věžím elektrárny, pod zapadajícím sluncem stojí ovoo. Hromádka kamení pozlacená posledními paprsky posledního dne naší cesty. Místo, kde se "naše" Mongolsko potkává se svým hlavním městem. A my zastavujeme. To je náš cíl.
    A tady to končí. Koupeme se v zářijovém slunci mongolského babího léta, uvazujeme na ovoo nebesky modrý šátek, jak se ve zdejších krajích sluší, a necháváme tam malý dřevěný model naší žluté žáby. Jako poděkování všem bohům, že jsme se dostali až sem!
    A tady to končí. Koupeme se v zářijovém slunci mongolského babího léta, uvazujeme na ovoo nebesky modrý šátek, jak se ve zdejších krajích sluší, a necháváme tam malý dřevěný model naší žluté žáby. Jako poděkování všem bohům, že jsme se dostali až sem!
    +
     Komentáře
  • Aktuálně

    Žáby ztroskotaly uprostřed Gobi. Posádce hrabe a pomoc je v nedohlednu, píše Přibáň

    Před 1 rokem
    Žlutý cirkus uvízl s autem, které nejde ani řídit, ani táhnout, v Gobi a čeká, jestli a jak se k nim dostanou náhradní díly!
    Žáby ztroskotaly uprostřed Gobi. Posádce hrabe a pomoc je v nedohlednu.
    ...
    Žlutý cirkus uvízl s autem, které nejde ani řídit, ani táhnout, v Gobi a čeká, jestli a jak se k nim dostanou náhradní díly!
    Stávají se z nich Robinsoni pouště, kterým nejvíce lezou krkem rybičky. A jestli se jim povede vyrazit, musí se nějak dostat na druhou stranu pískové hradby!
    "Mě pálí prdeeel!" huláká postavička mizící v hloubce pod dvě stě metrů vysokou dunou. Vašek ji zase sjel na karimatce… ano, už nám z toho tady trochu hrabe.
    Trčíme s rozbitým řízením na naší žábě uprostřed pouště Gobi a nemůžeme dál. A tak vymýšlíme kraviny.
    Kupříkladu hledáme olgoje chorchoje, který je zjevně v Česku velmi populární mytická potvora, protože když už se dostaneme k signálu, vždycky se na něj někdo ptá.
    Tohoto obřího červa, který prý zabíjí elektřinou, tady zcela vážně před 30 lety hledal český záhadolog Ivan Mackerle a - i když byla jeho pozorování značně rozporuplná - nutno přiznat, že dodal Gobi ještě mystičtější atmosféru.
    Východy i západy slunce nad dunami jsou nádherné, hvězdy uhrančivé, ale my bychom se rádi pohnuli dál. Už protože jíme stále dokola těstoviny s rybími konzervami a s láskou (tedy někteří z nás) vzpomínáme na mastnou "baraninu", která nám už lezla ušima.
    Nyní bychom si jednu z několika mála variací skopového, které tu vaří, dali docela rádi (tedy někteří z nás).
    Naštěstí se směrem k nám pohybují potřebné díly z domova.
    Ložiska ze Žižkova, hřídel převodu řízení z naší tajné základny a to vše se z ruky do ruky, z auta do autobusu, z autobusu do letadla… předává dál a dál a míří k nám.
    Již dávno jsme zjistili, že mnohem rychlejší než všechny spediční firmy je řetěz ochotných lidí, kteří se většinou vůbec neznají, ale míří naším směrem. A česko-mongolský ponyexpres jede!
    Když už se chystáme odjet, pomalu se k nám připlazí offroadový lexus, které tady spolu s landcruisery kralují dunám. Tenhle ale nevypadá, že by byl zrovna v pohodě.
    A když auto zastaví, vidíme, že pravé zadní kolo je vykloněné v hodně nezdravém úhlu.
    Řidič ale zjevně stále spoléhá na nesmrtelnost svého auta a s kolem drhnoucím v podběhu jede dál.
    Překoná ještě pár desítek metrů, než zastaví. Jdeme se podívat, co se stalo, a zeptat se, jestli nepotřebují pomoc.
    Je zjevné, že se muselo zlomit něco v zavěšení zadního kola, což ale šofér zjevně hodlá vyřešit výměnou pneumatiky, kterou už vyndává z auta.
    Pak si ale i on uvědomuje, že tohle nepomůže. Pomáháme jim sundat kolo, které má v sobě pokusy jet dál zezadu vydřenou hlubokou rýhu.
    A potvrzuje se, co bylo zřejmé, tohle rezerva nevyřeší, tohle chce vyměnit kus auta.
    Nabízíme, že můžeme někoho vzít do nejbližšího města. Díky tomu, že náš kameraman Ondra musel před pár dny z křižovatky, kde jsme čekali na díly, stopnutým autem vyrazit domů, aby stíhal svoji vlastní svatbu, máme jedno místo volné.
    Napřed nechtějí, a tak jim necháváme alespoň vodu, ale pak si to rozmyslí a jeden z posádky nebohého lexusu jede s námi.
    Když vyrazíme špatným směrem, ani se neozve, když nám to dojde a otočíme se, jen ukáže, že teď už jedeme dobře. Říkáme si, co asi bude na jízdu o dost méně pohodlnou žábou říkat, ale za chvíli spokojeně usne, ať sebou auto mlátí jakkoli. Mongolové jsou zjevně zvyklí.
    Měla tudy vést cesta, měl tu být i nějaký kemp… na mapě. Voda vzala všechno. Jen v břehu zaklíněná utopená buchanka, ruská terénní dodávka, teď plná písku, ukazuje, že se tudy opravdu jezdilo a jezdí.
    Po několika hodinách přijíždíme do nejbližší vesničky. Náš pasažér poděkuje a zmizí shánět náhradní díly a my si uvědomíme, že poslední velká překážka je za námi.
    Před námi je zelená plán porostlá kytkami vonícími jako česnek, nějaká ta vymletá koryta potoků, nějaká ta roleta, která chce rozlámat auta na kusy, ale tohle všechno dokážeme překonat.
    Čeká nás dlouhá cesta na sever, směr Ulánbátar, náš finální cíl.
    Místo, kam jsme se před čtyřmi měsíci vypravili a nebyli si jistí, zda tam vůbec dojedeme.
    Bylo to v polovině května, ale nám to připadá, jako by se to stalo v jiném století.
    Je to ještě přes tisíc kilometrů daleko, ale teď už věříme, že to dokážeme!
    Jdeme do finále!
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    +
     Komentáře
  • Extra

    Vladimir Putin se v Mongolsku vysmál světu. Místo zatčení ho čekalo luxusní přivítání

    Před 1 rokem
    Ruský prezident Vladimir Putin přiletěl na státní návštěvu Mongolska, kde se mu dostalo vřelého přijetí. Na červeném koberci ho přivítal jeho protějšek Uchnaagijn Chürelsüch, se kterým pak pohovořili v tradiční jurtě. Mongolsko přitom uznalo působnost Mezinárodního trestního soudu, takže by mělo Putina správně zatknout. "Že jel Putin jako první do Mongolska, je jenom zkouška mezinárodního trestního soudu. Že ho Mongolové nevydají, bylo předjednáno a Rusko tím zabije dvě mouchy jednou ranou," vysvětluje pro eXtra.cz analytik Jiří Vojáček.
     Komentáře
  • CNN Prima News

    Žlutí „Trabanti“ se rozloučili se svým kolegou dojemným gestem. Fanoušci chystají vlastní akci

    Před 1 rokem
    Skupina česko-polsko-slovenských cestovatelů vystupující pod názvem Trabantem napříč kontinenty se rozloučila se zesnulým kolegou Radoslawem Jonou. Cestovatelé o tom informovali na svých facebookových stránkách. Zdrcení fanoušci mezitím začali plánovat vlastní akci, jíž chtějí Jonu uctít.
     Komentáře
  • CNN Prima News

    Fanoušci žlutých trabantů truchlí: Neohrožený a vtipný, píší po ztrátě oblíbeného cestovatele

    Před 1 rokem
    Fanoušci světoznámé cestovatelské skupiny Trabantem napříč kontinenty truchlí nad úmrtím osmatřicetiletého Radoslawa Jony. V neděli o něm informoval cestovatel a režisér Dan Přibáň. Podporovatelé „žlutých trabantů“ vyjadřují v komentářích pod příspěvkem upřímnou soustrast.
     Komentáře
  • Extra

    Zemřel člen cestovatelské party ve žlutých trabantech: Radkovi bylo teprve 38 let

    Před 1 rokem
    Cestovatelský svět pláče. V pouhých osmatřiceti letech zemřel Radoslaw Jona, člen česko-slovensko-polské partičky cestovatelů v ikonických žlutých trabantech. Informovali o tom jeho kolegové v čele s Danem Přibáněm na sociálních sítích. „Není jasné, proč zemřel, ne vždy zvládal boj se svými démony, ale bylo mu teprve 38 let. Čekáme na zprávy z Polska a vzpomínáme na něj,“ uvedli zdrceně.
     Komentáře
  • Garáž

    Zemřel člen party okolo žlutých trabantů. Radku Jonovi bylo pouhých 38 let

    Před 1 rokem
    Skupina dobrodruhů, kterou proslavilo cestování po světě ve žlutých trabantech, přišla o jednoho člena. Zemřel Radek Jona, Polák, který se k „žlutému cirkusu“ Dana Přibáně připojil v roce 2012.
     Komentáře
  • Aktuálně

    "Náhradní díl do motoru vypadá jak mina!" Jak Přibáň zosnoval mezinárodní spiknutí

    Před 1 rokem
    Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, která zakouší na cestě luazem alias žlutou žábou.
    Kdy je luaz pohodlné auto? Když ho vezete na odtahovce. Mohl by to být docela trefný vtip, kdyby to nebyla pravda. Ale i pak je to vlastně vtipné. Jen je to takový smích se skřípáním zubů.
    ...
    Druhý den ráno, když naše auto spokojeně odpočívá pod krásně vyřezávaným stropem vjezdu do hostelu, který bude, obáváme se, že na docela dlouho, naší dočasnou základnou, se vydáváme ověřit, zda to, že máme auto z bývalého SSSR, má v bývalém SSSR nějakou výhodu. Moc nadějí tomu ale nedáváme, luaz jsme viděli za celou cestu jediný, kousek od Ašchabadu v Turkmenistánu, a to ještě mnohem známější neplovoucí verzi.
    Náš útěk z totality, který je tak bizarní, že se podle něj dá točit komedie, je za námi. Teď už musíme vyřešit jen takovou drobnost. Nějak zařídit, aby naše žába zase jezdila bez odtahovky.
    ...
    ...
    Uzbekistán je země bílých chevroletů, stará sovětská auta tady vidíte už jen zřídka. Chevrolety se sem dostaly, když tu na začátku devadesátých let začalo vyrábět auta Daewoo, které později přešlo pod značku Chevrolet. Vozový park tu tak tvoří směs aut z Japonska, Koreje a Uzbekistánu, kterým občas sekunduje nějaká ta lada či volha, které tady s obrovskými zahrádkami dosluhují jako muly pro tvrdou práci.
    ...
    A tak se vydáváme na mošina bazar, místo, které bychom hrozně moc potřebovali doma. Jak název napovídá, je to místo, kde se prodávají věci na mašiny, jen slovo bazar tady znamená trh.
    ...
    Hltáme kilometry po stovkách.
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    Motor se nežene, krajina kolem se nežene, my se neženeme. A jedeme, jedeme, pomalu poklidně.
    Máme za sebou skoro polovinu z tří tisíc kilometrů na další hranice Kazachstánu, když se z opravené převodovky začne ozývat nejprve chrastění, které už vydávala, a záhy se k němu přidá temné hučení… to už tady taky bylo.
    Pomalu se suneme dál a dál a odpovídáme na stále stejné otázky okolních řidičů a náhodných kolemjdoucích. Z Česka a Slovenska… ano, z Československa, LuAZ, ano, ze SSSR, na benzin, na naftu, ne, těch sto dvacet, co to má na tachometru, to nejezdí, ne, nestavěli jsme si to sami, ano, vážně to plave…
    Podivné zvuky se ozývají, když zrychlíme nad 55 kilometrů za hodinu, což je u žáby, která jede maximálně osmdesát, už docela dost. A tak zpomalíme na padesát.
    Jsme 50 kilometrů od Číny. Luazem a naprosto nesmyslnou tříkolkou! Je to sice úplná blbost, ale nikdo před námi tohle nezkusil. Je to něco! A je potřeba dovolit sám sobě být tím ohromený.
    ...
    ...
    Někdy je nakonec nejrychlejší zpomalit.
    ...
    ...
    Vždyť přece proto cestujeme, proto abychom se nechali ohromit. Jsme 50 kilometrů od Číny a luazem! To je sakra něco!
    Udělali jsme, co šlo, vyměnili všechno, co jsme zvládli vyměnit. Udělali jsme to nejlépe, jak to šlo. Prostě pojedeme a budeme věřit, že to půjde.
    ...
    ...
    ...
    ...
    ...
    Když motor otevřeme, je to úplné africké déjà vu. Motor se zadřel na pístním čepu (to je tyčka, na které se hýbe píst, když lítá v pístu nahoru a dolů).
    ...
    ...
    ...
    +
     Komentáře
  • Aktuálně

    Došel jim benzin a zadřel se motor. Přibáň málem nestihl odjet z Turkmenistánu

    Před 1 rokem
    Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, které zakouší na cestě s Luazem alias žlutou žábou.
    "Turkmenistán dělá vše pro to, abyste do něj nejezdili, a když do něj přijedete, dělá vše pro to, aby z vás vytáhl co nejvíce peněz, a když už z vás vytáhne peníze, dělá vše pro to, abyste z něj vypadli. A když se vám cestou zadře motor a dojde benzin, stane se pobyt v něm opravdu zajímavým!" Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, které zakouší na cestě Luazem alias žlutou žábou.
    Nad nekonečnou, přímou a úplně prázdnou dálnicí se třepotá fata morgána. Je horko, opravdu horko a my v něm musíme ujet 400 kilometrů na jeden zátah. Pokud to nestihneme, k 6000 dolarům, které z nás tady zatím vytáhli, přibude dalších čtrnáct set. Cestujeme pod neustálým dohledem a náš harmonogram je pevně daný. Zítra musíme opustit Turkmenistán.
    Motor Vegu se zakucká a na chvilku se zastaví. Tohle známe, tohle není dobré! Něco se zadřelo nebo přidřelo. K fata morgáně se přidává déjà vu. Afrika rok 2009 a zadřený motor na trabantu. Horko, poušť, fata morgána. Jenže to bylo v Egyptě, tam jsme nemuseli být druhý den za hranicemi.
    Zastavujeme a snažíme se udělat všechno pro to, abychom stejného osudu uchránili i Vóžu, naši druhou žábu. Musíme pod kapotu, kde je motor zavřený v trupu pramice, dostat více chladného, byť to slovo je tady dost eufemistické, vzduchu.
    Vegu ale už teď nepomůže nic. Motor vydává hrozné zvuky, a jestli pojedeme dál, zadře se úplně. Jediné plus je, že když už nám Turkmenistán vnutil průvodce s autem a naplánoval nám harmonogram tímhle způsobem, máme tu průvodce s autem.
    Je škoda, že tu nejsme za jiných podmínek a v jiném režimu. Oleg je znalec historie regionu a jeho vyprávění o památkách a kultuře střední Asie by se dalo poslouchat hodiny.
    Teď místo vyprávění připojuje nemocnou žábu za svůj Land Cruiser a vyrážíme do druhé poloviny cesty. Člověk by čekal, že bez motoru bude v Luazu ticho, ale kdeže. Tohle auto prostě dělá kravál pořád. Hluk je menší, ale lomození převodů a hukot pneumatik pořád dokáže vyloudit slušných pár decibelů.
    Po několika hodinách jsme na konci dálnice a Turkmenistán se opět projevuje ve své nejlepší formě! Zatímco po dálnici bylo možné táhnout auto 200 kilometrů, 20 kilometrů do města to možné není!
    A tak čekáme na odtahovku, která by nás dopravila do města. Když přijíždí, je samozřejmě bílá! Jinak je to ale šrot, nemá ani palubní desku, místo ruční brzdy kámen a voda z chladiče je při zastavení jímána do petky, aby ji mohl šofér nalít zase zpátky. Ale takhle je to podle zákona.
    Sháníme odtahovku v trochu lepším stavu. Ani není drahá, 250 kilometrů na hranice vyjde asi na 1700 korun, nakládáme Vegu a vyrážíme směr Uzbekistán.
    Ale předtím si dovolíme malou odbočku. Severně od Mary leží zbytky města Merv, kdysi největšího města světa.
    Nyní z něj zůstaly jen zbytky zdí a zbytky hradeb.
    Je docela dobré dát si to do souvislostí, když se sem vydáte s autem se zadřeným motorem a do toho musíte ještě dnes prchnout ze země. Hned to není tak zlé!
    ...
    Merv je fascinující, je ale na čase vyrazit k severu. Hranice zavírá v šest a my ji musíme dneska překročit.
    ...
    Jenže když chceme koupit benzin, na pumpě je nekonečná fronta a na další taky. Nikdo neví, co se děje, žádné oficiální vyjádření nikde není, ale benzin také není.
    Jedeme dál a cesta na hranice je vše, jen ne pěkná. Díry střídá prach, prach střídá písek, písek střídá díry.
    A do toho je horko, opravdu hodně horko!
    ...
    Uprostřed ničeho nacházíme další pumpu… ale ani ta nemá benzin.
    ...
    Pumpaři, když vidí, jak na tom jsme, se nám snaží pomoci.
    ...
    Sundávají kryty ze stojanu, hopkají po hadici, dolévají do pumpy benzin.
    Vypadá to spíše jako nějaký rituál než něco, co by mohlo doopravdy pomoci.
    Když najednou začne z hubice prýštit drahocenné palivo!
    Tankujeme do druhé žáby, ale benzinu je jen trochu.
    Do naší tříkolky, na které jede Marek, už paliva dost není, ale tříkolka se vejde na odtahovku! A tak už se na ní vezou dvě třetiny žluté kolony.
    Naše odtahovka má prázdné kolo. Řidič vyndá hromádku trubek, velký klíč a začne povolovat šrouby. Povoluje a povoluje… ale šrouby nic.
    Začínáme se nervózně koukat na hodinky. Hranice zavírá za pár hodin a my to tam máme ještě 150 kilometrů. Když šrouby ne a ne ustoupit, zkusí jimi šofér otočit na druhou stranu a hle… ono to jde. Zjevně má jeho náklaďák opačný závit a zjevně si ho právě opravdu pořádně utáhnul. Jedeme!
    Naše jediné vozidlo, které ještě jede po svých, vymetá díru v asfaltu a ráfek na obou pravých kolech získá nepěkný tvar. A to nám přišlo, že je to fakt masivní ocel.
    Na zadní pneumatice se navíc objevila boule. Kladivem srovnáme ráfky do přibližně správného tvaru, ale když chceme vyměnit poničenou gumu, jeden ze šroubů v kole se začne protáčet a nejde povolit.
    Nedá se nic dělat, jedeme dál! Času je málo a pokuta velká.
    Díry střídá prach, prach střídá písek, písek střídá díry. Až se v zapadajícím slunci v dáli objeví modrý pruh řeky. Amudarja, hranice s Uzbekistánem je na dohled!
    Už jen pár kilometrů a stojíme u brány. Dál už naše odtahovka ani náš průvodce Oleg nemohou.
    Poděkujeme mu za pomoc, a když se nás ptá, co bychom řekli o něm a Turkmenistánu, odpověď je prostá, na něm bychom nezměnili nic, na Turkmenistánu všechno.
    Nad námi visí oficiální státní slogan "Nechť je vaše cesta bílá" a fotografie prkenně se tvářícího poloprezidenta před kobercem. Doufáme, že ho vidíme naposledy! Sbohem, Turkmenistáne!
    Nad námi visí oficiální státní slogan "Nechť je vaše cesta bílá" a fotografie prkenně se tvářícího poloprezidenta před kobercem. Doufáme, že ho vidíme naposledy! Sbohem, Turkmenistáne!
    +
     Komentáře
  • Aktuálně

    Téhle zemi se raději vyhněte. Přibáň prošel v hamižném Turkmenistánu branou pekla

    Před 1 rokem
    Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, které zakouší na cestě s Luazem alias žlutou žábou.
    "Turkmenistán, stát, který by byl skvělou parodií, kdyby nebyl skutečný. Země, kde se všechny ironické poznámky na adresu nesoudných diktátorů stávají skutečností. Země, která je tak strašně směšná, až je strašně smutná. Země, které je lepší se vyhnout." Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, které zakouší na cestě s Luazem, alias žlutou žábou.
    Policajt ve velké čepici mi strčí špejli s kouskem vaty do pusy, zatočí s ní a hodí ji na hromadu ostatních. Nemá tušení, která je která a ani ho to zjevně nezajímá. "To bude 40 dolarů za covid test!" Vítejte v Turkmenistánu, absurdní totalitě, které posloužila Sachovi Baronovi Cohenovi jako inspirace k filmu Diktátor.
    A že je tady té inspirace více než dost!
    Doslova šílený režim této země je prací Saparmurata Niyazova, který sám sebe nazval Turkmenbašim, otcem všech Turkmenů.
    Tento sovětský úředník byl v čele země při rozpadu SSSR a udělal si z ní své hřiště. Sám sebe chtěl jmenovat i šáhem, ale okolní islámské země mu jasně naznačily, že to není dobrý nápad.
    Celý stát je plný jeho zlatých soch a v době jeho nejsilnějšího kultu jich zde stálo přes 14 tisíc. Nyní je jejich počet menší, protože jeho nástupci také chtějí svůj kult osobnosti
    Sepsal (prý sám) knihu mouder zvanou Ruhnama a udělal z ní svaté písmo země. Za jeho života byly z její znalosti skládány zkoušky ve školách a museli jste ji znát i k získání řidičáku. Jeho nástupce, o kterém se říká, že je jeho nepřiznaným synem, kráčí v jeho šlépějích a dohání svou vládu do dalších a dalších absurdit.
    Už nemá tolik soch a knihy píše hlavně o koních, ale pro změnu se zhlédl ve svých portrétech. Ty musely viset všude a musely být pravidelně měněny, jak se vůdce rozhodl. Jednou měl červenou kravatu, jindy černou, jednou se usmíval, jindy se tvářil vážně, jindy koukal bokem, jindy na své poddané… tedy pardon, občany. A občané si museli tyto portréty kupovat za své peníze a staré portréty odevzdávat, aby se pak někde neválely.
    Nyní zemi ovládá duo otec a syn, bývalý prezident (ten s těmi portréty) se jmenoval vůdcem národa a má větší pravomoci než jeho syn, prezident… tedy takový poloprezident.
    Nejlépe celou absurditu té země asi vystihuje příběh, jak bývalý prezident a dnešní "vůdce národa" závodil. Gurbanguly Berdimuhamedow totiž rád závodí a ještě raději vyhrává. A vyhrává samozřejmě vždy! Jednou se účastnil dostihů (koně jsou pro Turkmenistán zásadním symbolem, jejich plemeno Achal Teke je nejstarším na světě) a, jak jinak, vyhrál a další dva koně z jeho stáje doběhli druhý a třetí.
    Jenže za cílovou čárou kůň upadl a spolu s ním i vůdce národa, načež byl celý stadion uzavřen a všem byla zabavena všechna záznamová zařízení, která by mohla pád natočit. A protože závodu přihlíželi i zahraniční hosté, bylo uzavřeno letiště a tam jim zabavili notebooky, fotoaparáty a kamery.
    Zatčeno prý bylo několik desítek lidí za pokus vyvézt ze země zakázaný materiál. Koni však dobrotivý vůdce odpustil! A jen tak mimochodem, vyhrál při tom 11 milionů dolarů. "Prezident" také rád závodí v autech, kdy samozřejmě také vyhrává. A když se nudí, driftuje kolem slavného hořícího kráteru Darvaza v silném offroadu. Kdo by nemiloval tak skvělého a spravedlivého vůdce se smyslem pro fair play?
    A na hranicích téhle země právě jsme. A zíráme! Ne na prapory a portréty, ty jsme tady čekali. Zíráme, jak nás tady s úsměvem okrádají.
    Kdyby na hranicích řekli "peníze nebo život", vyšlo by to na stejno.
    Turkmenistán si za průjezd nechává zaplatit, stejně jako Čína. Měli jsme za to, že Čína byla absurdně drahá… dokud jsme nepřijeli sem. První požadavek byl na cca 3500 dolarů za sedm lidí, dvě auta a motorku na šest dní. Bylo to hrozné, ale bylo to jako v Číně.
    V ceně je povinný průvodce, který na vás po celou dobu dohlíží, abyste náhodou nesvrhli režim, a povinné ubytování ve státním hotelu. Což bylo totéž jako v Číně (jen tam tedy hotel vypadal lépe). Jenže sotva jsme vyrazili k hranicím, dozvěděli jsme se, že to bude mnohem víc. Že nám nějak "zapomněli" říct, že stát bude chtít další a další poplatky, které nejsou zahrnuty v ceně.
    Celkově nás Turkmenistán oškubal o skoro 6000 dolarů za šest dní. Opravdu luxusní dovolená!
    Tohle vypadá jako příjemné setkání.
    A ten pravý luxus má teprve přijít! Když konečně všechno papírování skončí, vyrazíme několik desítek kilometrů dlouhým bezpečnostním koridorem mezi ostnatými dráty dolů k hlavnímu městu Ašchabadu. Tady se bizarnost Turkmenistánu rozjíždí na plné otáčky. Turkmenistán by mohl být parodií, bohužel jí není.
    Ašchabad je ukázkou absurdní moci a zvůle jednoho člověka. A ten se rozhodl, že jediné povolené barvy ve městě jsou bílá, stříbrná...
    ...a zlatá a zelená (ta jedině proto, že se mu nepovedlo stromům nařídit, aby byly bílé) a výjimečně modrá.
    Výhled na město tak připomíná podivnou počítačovou hru, kde se nenačetly barevné textury. Nejen, že všechny domy jsou povinně bílé, ale i auta jsou povinně bílá!
    ...
    Výjimku mají pouze stříbrné a zlaté vozy. Žluté rozhodně ne! A tak mineme náš hotel, kde musíme být povinně ubytováni, a po okruhu míříme daleko za město na odstavné parkoviště barevných aut. Bílý mikrobus nás veze zpět do bílého hotelu, který jsme před hodinou minuli. Táhneme s sebou polovinu našeho vybavení, protože se ho bojíme v zaplachtovaných vozech nechat. V hotelu by byla místa na parkování spousta a žlutá auta by nebyla ani vidět. Ale vůdcův rozkaz zněl jasně!
    Hotel je státní a vypadá přesně tak, jak byste si představili státní hotel v postsovětské totalitě.
    Obrovskému lobby připomínající vězení vévodí nástěnka s obrazem prezidenta a úspěchy turkmenského průmyslu. Když druhý den přijdeme na snídani, zjistíme, že se servíruje přímo v hale, kam přitáhli obrovský stůl. Zaměstnance na to asi mají, protože to vypadá, že v hotelu pracuje nejen více lidí, než je potřeba, ale více lidí, než je v něm hostů.
    Ovšem to nejlepší přichází, když se vám podaří odemknout dveře od pokoje!
    Plíseň střídají "umné" opravy betonem a lepící páskou. Koupelna je malá, zato ohavná. Lampičky na zdech někdo ukradl nebo ulomil a ve zdech se skví díry! Zámek na terasu nefunguje, ale není to nic, co by nevyřešila zástrčka.
    Terasa vypadá, že se brzy propadne.
    Na další den máme naplánovanou cestu na hořící kráter Darvaza, původně jsme tam chtěli jet našimi stroji, ale to by byl poplatek dalších 2x 250 dolarů za auto a 220 dolarů za motorku. Najmout si auto s řidičem vyšlo na 150 dolarů.
    A tak "trpíme" ve velkých offroadech s klimatizací a jsme rádi, že si tady nehuntujeme naše vozítka.
    Zatímco hlavní město má obrovské dokonalé bulváry, mimo město je to od dost slabší.
    Silnice jsou rozbité a jízda v protisměru, aby se řidiči vyhnuli rozbité cestě, je naprosto běžná.
    A tak kličkujeme mezi jámami, letíme přes díry a v oblacích prachu jedeme i s velkými terénními auty 300 kilometrů dlouhé hodiny. Když se ale k večeru dostaneme do cíle, stojí to za to!
    Turkmenistán nemá moc vyhlášených míst, ale jestli o jednom většina lidí alespoň slyšela (i když třeba nevěděla, kde to je), je to už 40 let hořící kráter Darvaza v poušti Karakum.
    Kráter vznikl, když se při hledání zemního plynu propadla podzemní dutina. Ta se záhy naplnila plynem a někdo dostal chytrý nápad jej zapálit, že za pár týdnů vyhoří.
    Nevyhořel dodnes.
    Těžko slovy popsat šedesát metrů širokou a třicet metrů hluboko díru z jejíhož boku trčí přetrhané trubky a kabely, která neustále temně hučí a valí se z ní spalující žár.
    Kráteru se přezdívá pekelná brána, a i když to zní hrozně otřepaně, tady to prostě sedí!
    A to jsou plameny menší, než bývaly, protože vláda plyn začala odčerpávat, a tak jedné z mála turistických atrakcí v zemi přivřela kohoutek.
    Na jednu stranu si člověk říká, že je dobře, že se tu neplýtvá tak obrovským množstvím energie (prý tu shořel plyn za miliardu dolarů ročně).
    Na druhou jej napadá, víc, víc...
    ..., víc ohně!
    ..., víc ohně!
    +
     Komentáře
  • Aktuálně

    Za litr benzinu platí jen korunu. Česká expedice se ocitla v úplně jiném světě

    Před 1 rokem
    Plná moc na deset metrů jízdy, benzin za korunu a nekonečná pohostinnost. Cestovatel Dan Přibáň jede přes Írán.
    Je horko, vážně horko. Pedál plynu pálí a z prostoru, kde bývá kryt převodovky, se valí horký vzduch. Máme problém. A není to jen přehřívání naší pojízdné pramice, která má nemilý zvyk chladit se přes to, co by u jiného auta byla kabina.
    Převodovka naší žluté žáby zlobí. Stále častěji se zasekává zařazená čtyřka a nejde ven. A protože jsme převodovku otevírali už mnohokrát, přestali jsme přes ni dávat kryt.
    Takže je horko, opravdu horko.
    Jak už to v Íránu v červnu bývá.
    Po komplikacích na turecko-íránských hranicích slavně ujedeme posledních deset metrů Tureckem a vjedeme do Íránu. Země, kde pro nás vlastně naše cesta začíná. Projet EU i Turecko může každý. S Íránem je to složitější. I když to tak tedy zatím nevypadá. Odbavení na hranicích je v porovnání s Tureckem hotové hned, a tak pod černými prapory připomínajícími nedávnou smrt prezidenta vjíždíme do země.
    Suneme se rychlostí, která zdaleka nestačí zběsilému tempu Íránců směrem na Tabríz. Historické město s největším krytým bazarem světa.
    Už tam máme jak nakupovat. Dopředu jsme si vyřídili íránskou platební kartu, která je mnohem praktičtější než milionové balíky íránských inflačních riálů.
    Jiné než íránské karty tady nefungují. Ty, co fungují, ale berou všude, i pouliční prodavači. Zato s hotovostí je to tu složité, ne vždy je v obchodě dost bankovek na vrácení, a tak je dobře, že máme kartu.
    Ovšem na tankování benzinu ji vlastně nepotřebujeme. Ten je tak levný, že by stačila jedna bankovka. Plná nádrž do všech našich vozidel vyjde na něco málo přes 50 korun.
    Írán má mnoho specifik. Tím nejlepším jsou jedni z nejmilejších lidí, které na světě potkáte.
    A pak také jeden z nejlevnějších benzinů, které na světě koupíte. Za litr tady dáme korunu dvacet a nafta stojí ještě méně.
    Ale s benzinem to tu není jen tak. Je samozřejmě těžce dotovaný, a ne vždy je ho dost. Podaří se nám ho sehnat až na třetí pumpě. Jedna ho neměla, druhá prodávala jen zemní plyn, až na třetí je k mání.
    Pokud je benzin, natankuje si každý. Přídělový systém funguje pořád, ale vlastně nefunguje. A tak to v totalitách chodí.
    A neplatí to jen o benzinu. Oficiálně se odsud nepřipojíte na Facebook ani Instagram… a proto nás v restauracích prosí, abychom je označili na Instagramu, a místní nám srdíčkují fotky a píšou komentáře.
    Úžasný je i bazar v Tabrízu.
    Obrovské bludiště chodeb, kde koupíte snad úplně všechno. Nekonečné prostory, kde je příjemný chládek, do kterého se mísí oslňující barvy, vůně a chutě.
    Dnes je ale zvláštně klidný.
    Je svátek, a tak je ho část zavřená.
    Živé a přeplněné chodby plynule přechází v tiché liduprázdné koridory a zase zpátky.
    Je zajímavé jej tak vidět.
    ...
    Stejně jako Kandovan, městečko vykopané v tufových homolích, které je o svátcích pravým opakem bazaru.
    Bývalo to kdysi klidné, turisty příliš nenavštěvované místo...
    ...ale dnes se sem vypravil snad celý Írán.
    Když si myslíme, že nekonečné kolony už nic netrumfne, uvidíme auta parkující v mělké říčce, protože na souši už nebylo místo.
    Totální turistické peklo.
    Tohle si asi staří nomádi, kteří si tu postavili své domovy, jež je dobře chránily před horkem, zimou i nájezdníky, nepředstavovali.
    Utíkáme za město a s úsvitem se sem vracíme.
    ...
    Uličky ještě spí, obchody s "originálními" suvenýry jsou zavřené...
    ...a Kandovan je takový, jaký jsme si ho představovali.
    ...
    Obyvatelé obydlí vytvořili v sopečné hoře.
    Současná vesnice Kandovan vznikla asi před 700 lety.
    Má tak leccos za sebou.
    ....
    A tým žluté žáby zase hodně před sebou.
    A teď je horko, vážně horko. Z odkryté převodovky se ho valí pořád více. Až opět nejde vyřadit čtyřka. Dojedeme, kam až to jde, a doplachtíme do stínu u zavřené restaurace… je svátek. Musíme s tím něco vymyslet.
    Znovu rozebíráme převodovku. Znovu dumáme, co by s tím mohlo být. Naše teorie je, že jedna součástka je oběhaná a dostává se do polohy, do které nemá. Naše další teorie je, že pokud jí nějak zamezíme v pohybu, který nemá dělat, mohlo by to pomoci. Ale jak to udělat? Nechceme do převodovky dávat nic kovového.
    Ale taková ztracená gumová zástěrka, kterou jsme našli u silnice, to by byl dobrý materiál… Ustřihneme kousíček gumy, vložíme ho na místo, kde si myslíme, že by měl být, a pomodlíme se ke všem dostupným bohům včetně Ahura Mazdy a jeho proroka Zarathustry, kteří to tady měli pod palcem dlouho před naším letopočtem.
    A ono to pomohlo! Naše uražená čtyřka zase funguje.
    Jedeme dál!
    Jedeme dál!
    +
     Komentáře
Reklama