Řemeslo

Politika je řemeslo, ale ne každý se na ni hodí. Podívali jsme se na ni pohledem horoskopu. Která tři znamení zvěrokruhu by se v této sféře mohla docela dobře uplatnit?

Když se řekne cimbálová muzika, každému se jistě na prvním místě vybaví cimbál. Tento tradiční lidový nástroj, který je srdcem každé cimbálovky, patří k jedněm z nejstarších hudebních nástrojů vůbec. Zní trochu jako kytara, vypadá trochu jako klavír a hraje se na něj trochu jako na buben. A být u toho, když se takový cimbál rodí, je velký zážitek. Jedním z výrobců, kteří se v devadesátých letech zasloužili o obnovu výroby cimbálů na našem území, je Jiří Galuška z Ostrožské Nové Vsi. Jeho rukama prošly už stovky historických cimbálů, ale přicházejí zde na svět také cimbály nové, které nesou jméno po svém tvůrci – Galuška.

Květiny provázejí lidské pokolení už od pradávna. Mají bohatou symboliku a jsou nositeli náboženských a společenských významů, které nás fascinují po staletí. Aby se lidé mohli květinami zdobit celoročně, vzniklo ojedinělé řemeslo známé jako ruční výroba umělých květin, vonic a vínků. Jednou z posledních, kteří toto mistrovské umění ovládají, je paní Marie Skrežinová ze Zlechova na Slovácku. Pod jejíma rukama vznikají dokonalé imitace květin, které dodávají lidovým krojům ten pravý půvab. Z každého kvítka je cítit nekonečná trpělivost, radost a láska k řemeslu, kterému se paní Skrežinová naučila od svých předků a které se v její rodině předává z generace na generaci.

Vyrazil jsem na zkušenou, a to tentokrát do kovárny, kde se snažím osahat si řemeslo, které tu je už po staletí. Je to jak fajn zkušenost, dřina tak i neuvěřitelný relax pro mozek a to zvlášť po každodenní kancelářské práci.

Vzniká z roztavené hmoty v horkém plameni, a přitom studí. Je křehké, a přitom pevné. I když má mnoho rozporuplných vlastností, je krásné, ušlechtilé a spatřit jeho zrození na vlastní oči je úchvatný zážitek. Ano, řeč bude tentokrát o skle a sklářském řemesle, po jehož stopách jsme se vydali do obce Strání, kde je tradice tohoto řemesla bohatá a září jako křišťál. Vedle nejdéle fungující sklárny na našem území bychom zde našli také nenápadnou rodinnou sklárnu, kterou vede pan Ladislav Breznický se svými syny. Už deset let zde navazují na tradici ruční výroby českého skla a vyrábějí vše od štamprlek přes džbánky až po skleněné lustry, které zdobí luxusní hotely a prezidentské komnaty v zámoří a mají věhlas po celém světě.

V dalším dílu Poztrácených řemesel nahlédneme do světa tiskařiny. A nebude to tiskařina jen tak ledajaká – půjde totiž o samotnou „královnu grafiky“, za kterou je považována litografie neboli kamenotisk! Tuto grafickou techniku vynalezl v roce 1796 pražský rodák Alois Senefelder, když hledal nový, levný způsob rozmnožování svých divadelních her. Litografická technika je založena na jedinečných chemických vlastnostech vápence, který v místech pokreslených mastnou barvou absorbuje tiskařskou barvu, zatímco nepokreslená místa barvu odpuzují. Litografii si postupně oblíbili malíři takových slavných jmen, jako byli například Goya, Henri Toulouse-Lautrec nebo Alfons Mucha. My jsme si o litografii povídali s Františkem Pavlicou, kterého jsme navštívili v jeho litografické dílně v Hroznové Lhotě na Slovácku.

V dalším díle Poztrácených řemesel se ponoříme hluboko do minulosti. Vydáme se totiž po stopách prastarého řemesla, jehož kořeny bychom pravděpodobně našli už v pravěku. A tím řemeslem je ruční tkalcovství! I když v našich končinách tato vzácná technika pomalu upadá v zapomnění, ručně tkané látky mají obrovské kouzlo. Vypráví totiž příběhy svých tvůrců a jsou v nich vetkané tisíce let moudrosti, která se skrývá za každým tahem tkalcovského stavu. My jsme si o tomto krásném řemesle povídali s jedním z nejpovolanějších – s panem Miroslavem Urbanem, který v Malé Vrbce na Horňácku provozuje tkalcovskou dílnu a který se může pyšnit titulem Nositel tradice lidového řemesla.

V dnešní uspěchané strojové době provozuje už jen velice málo lidí tradiční řemeslo. To tožiž vyžaduje čas, trpělivost a především lásku. Platí to dvojnásob také pro tradiční lidové řezbářství, kterému se celý život věnují manželé Slavíkovi z Krumvíře na Břeclavsku. Ti obnovili rodinnou tradici téměř zapomenutého řemesla v roce 1970 a že skutečně měli z čeho čerpat – navazují totiž na zkušenosti pěti generací řezbářů.