Šlechta

Být aristokratem v Československu roku 1948, když se čerstvě chopili moci komunisté, znamenalo mít na čele namalovaný terč. Hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein vzpomíná, jak s matkou a sourozenci prchal ze země ve vagónu s dobytkem.

Když se Zedtwitzové na počátku 15. století usazovali na Ašsku, vstupovali do neklidného pohraničí, kde se po generace tvrdě střetávaly zájmy mocného Chebu a okolní šlechty o hrady, půdu, soudní práva, obchodní cesty i samotnou vládu nad krajinou.

Aristokraté nebyli jen pasivními zákazníky komerčních fotografických ateliérů, ale také mecenáši, sběrateli i průkopníky nového média a významně přispěli k rozvoji fotografie v 19. století.

Darovaná Kynžvartská daguerrotypie měří zhruba patnáct na dvacet centimetrů, ale zdobí ji masivní rám, který celý objekt zvětšuje na víc než dvojnásobek. Snímek pořídil sám francouzský vynálezce Louis Daguerre a zachytil na něm svůj malířský ateliér. Obraz obsahuje i osobní věnování kancléři Metternichovi. „Metternichův příběh ukazuje, že šlechta se angažovala v rozvoji fotografie mnohem výrazněji, než se obecně soudí. Svými kontakty, sběratelstvím i podporou dalších průkopníků pomáhala nové médium šířit a rozvíjet,“ říká Petra Trnková z Ústavu dějin umění AV ČR, hlavní řešitelka projektu, podpořeného Grantovou agenturou ČR. Kynžvartská daguerrotypie je od roku 2017 na seznamu UNESCO Paměť světa. (Zdroj: Národní památkový ústav – Územní památková správa v Lokti, SZ Kyžnvart, inv. č. KY15550) Kníže Metternich se zajímal také o konkurenční fotografický vynález anglického vědce Williama Henryho Foxe Talbota, tzv. kalotypii, patentovanou v roce 1841. Současně budoval vlastní sbírku snímků pořízených novými technologiemi a systematicky podporoval instituce, které v dalších letech určovaly rozvoj fotografie ve střední Evropě. „Na Metternichovo zaujetí navázal jeho syn Richard, který se stal náruživým fotoamatérem v době svého působení na rakouské ambasádě v Paříži na počátku padesátých let devatenáctého století, a fotografování se později věnoval také dlouholetý správce kynžvartských sbírek Paul Rath,“ doplňuje Petra Trnková. Zapomenutí průkopníci Přestože významná část fotografického dědictví 19. století pochází ze šlechtických sbírek, historici aktivní roli aristokracie dlouho přehlíželi. Zatímco se badatelé zaměřovali především na působení profesionálních fotografů, příslušníky šlechty vnímali převážně jako zámožné pasivní zákazníky. Vliv aristokratů coby iniciátorů, mecenášů, sběratelů a samotných tvůrců v prvních desetiletích po vynalezení fotografie byl proto dosud reflektován pouze minimálně. „Podstatným důvodem, proč zůstávalo téma desítky let opomíjeno, je poválečný vývoj v Československu. Konfiskace majetku a perzekuce vlastníků proměnily fotografie ve šlechtických sbírkách a archivech v ideologicky ‚nebezpečný‘ materiál a v rámci historiografie v tabuizované téma,“ vysvětluje Petra Trnková. Petra Trnková z Ústavu dějin umění AV ČR na snímku z roku 2020 (Jana Plavec, Akademie věd ČR, CC) Po válce zůstávaly fotografické konfiskáty na okraji zájmu. Ve srovnání s obrazy, sochami nebo grafikami jim odborníci ani instituce nepřikládali velkou hodnotu. V zapomnění upadly i mimořádně cenné fotografie a fotografické soubory. Vedle Kynžvartské daguerrotypie jde například o fotografickou dokumentaci rožmberského a novohradského panství, kterou si v padesátých a šedesátých letech 19. století objednal hrabě Jiří Jan Buquoy u několika vídeňských a jihočeských fotografů. Na zakázce tehdy pracovali i průkopník architektonické fotografie Andreas Groll, jindřichohradecká fotografka Františka Baumruková nebo baron Paul des Granges, který se později proslavil dokumentací antických památek. Takto v roce 1857 zaznamenal objektivem zámek v Rožmberku fotograf Andreas Groll. (Zdroj: Ústav dějin umění AV ČR, oddělení dokumentace, sbírka historické fotografie, inv. č. HF11) Cíle projektu a mezinárodní rozměr Tříletý výzkumný projekt Ústavu dějin umění AV ČR se zaměří na roli šlechty a jejího nejbližšího okruhu coby aktivních hráčů v rané éře fotografie. V první fázi badatelé prozkoumají fondy a sbírky Ústavu dějin umění AV ČR, Archivu Národního muzea a Národního památkového ústavu. Právě tyto instituce dnes spravují velkou část fotografií zajištěných po druhé světové válce tzv. Národní kulturní komisí, která dohlížela na znárodněný ku

Darovaná Kynžvartská daguerrotypie měří zhruba patnáct na dvacet centimetrů, ale zdobí ji masivní rám, který celý objekt zvětšuje na víc než dvojnásobek. Snímek pořídil sám francouzský vynálezce Louis Daguerre a zachytil na něm svůj malířský ateliér. Obraz obsahuje i osobní věnování kancléři Metternichovi. „Metternichův příběh ukazuje, že šlechta se angažovala v rozvoji fotografie mnohem výrazněji, než se obecně soudí. Svými kontakty, sběratelstvím i podporou dalších průkopníků pomáhala nové médium šířit a rozvíjet,“ říká Petra Trnková z Ústavu dějin umění AV ČR, hlavní řešitelka projektu, podpořeného Grantovou agenturou ČR. Kynžvartská daguerrotypie je od roku 2017 na seznamu UNESCO Paměť světa. (Zdroj: Národní památkový ústav – Územní památková správa v Lokti, SZ Kyžnvart, inv. č. KY15550) Kníže Metternich se zajímal také o konkurenční fotografický vynález anglického vědce Williama Henryho Foxe Talbota, tzv. kalotypii, patentovanou v roce 1841. Současně budoval vlastní sbírku snímků pořízených novými technologiemi a systematicky podporoval instituce, které v dalších letech určovaly rozvoj fotografie ve střední Evropě. „Na Metternichovo zaujetí navázal jeho syn Richard, který se stal náruživým fotoamatérem v době svého působení na rakouské ambasádě v Paříži na počátku padesátých let devatenáctého století, a fotografování se později věnoval také dlouholetý správce kynžvartských sbírek Paul Rath,“ doplňuje Petra Trnková. Zapomenutí průkopníci Přestože významná část fotografického dědictví 19. století pochází ze šlechtických sbírek, historici aktivní roli aristokracie dlouho přehlíželi. Zatímco se badatelé zaměřovali především na působení profesionálních fotografů, příslušníky šlechty vnímali převážně jako zámožné pasivní zákazníky. Vliv aristokratů coby iniciátorů, mecenášů, sběratelů a samotných tvůrců v prvních desetiletích po vynalezení fotografie byl proto dosud reflektován pouze minimálně. „Podstatným důvodem, proč zůstávalo téma desítky let opomíjeno, je poválečný vývoj v Československu. Konfiskace majetku a perzekuce vlastníků proměnily fotografie ve šlechtických sbírkách a archivech v ideologicky ‚nebezpečný‘ materiál a v rámci historiografie v tabuizované téma,“ vysvětluje Petra Trnková. Petra Trnková z Ústavu dějin umění AV ČR na snímku z roku 2020 (Jana Plavec, Akademie věd ČR, CC) Po válce zůstávaly fotografické konfiskáty na okraji zájmu. Ve srovnání s obrazy, sochami nebo grafikami jim odborníci ani instituce nepřikládali velkou hodnotu. V zapomnění upadly i mimořádně cenné fotografie a fotografické soubory. Vedle Kynžvartské daguerrotypie jde například o fotografickou dokumentaci rožmberského a novohradského panství, kterou si v padesátých a šedesátých letech 19. století objednal hrabě Jiří Jan Buquoy u několika vídeňských a jihočeských fotografů. Na zakázce tehdy pracovali i průkopník architektonické fotografie Andreas Groll, jindřichohradecká fotografka Františka Baumruková nebo baron Paul des Granges, který se později proslavil dokumentací antických památek. Takto v roce 1857 zaznamenal objektivem zámek v Rožmberku fotograf Andreas Groll. (Zdroj: Ústav dějin umění AV ČR, oddělení dokumentace, sbírka historické fotografie, inv. č. HF11) Cíle projektu a mezinárodní rozměr Tříletý výzkumný projekt Ústavu dějin umění AV ČR se zaměří na roli šlechty a jejího nejbližšího okruhu coby aktivních hráčů v rané éře fotografie. V první fázi badatelé prozkoumají fondy a sbírky Ústavu dějin umění AV ČR, Archivu Národního muzea a Národního památkového ústavu. Právě tyto instituce dnes spravují velkou část fotografií zajištěných po druhé světové válce tzv. Národní kulturní komisí, která dohlížela na znárodněný ku

Osmnáctiletou hraběnku provdali za muže o padesát let staršího. Když do Varšavy vjel Napoleon, polští vlastenci ji přemlouvali, ať se mu poddá – kvůli Polsku. Ona poslechla. A jako jediná z jeho milenek za ním pak dojela do vyhnanství.

Po téměř 550 let bylo jméno Zedtwitz spojeno s Ašskem. Příslušníci rodu zde vykonávali vrchnostenská práva, spravovali svá panství, soudili, určovali církevní poměry a později dokázali v jinak převážně katolických Čechách udržet svobodu vyznání.

Z kostelní hrobky u svatého Jakuba se ozývají dunivé rány a tlumené výkřiky. „To jistě řádí duch,“ myslí si pověrčiví lidé. Ani za dvě kopy grošů by se nikdo neodvážil podzemní hrobku otevřít a její poklop tak raději jen skrápí svěcenou vodou.

Když se řekne inspektor Charles Dreyfus, většina filmových fanoušků si okamžitě vybaví muže s nervózním tikem v oku, kterému nekonečná neschopnost inspektora Clouseaua pomalu, ale jistě ničí mentální zdraví.

Proslulý „železný a zlatý“ král Přemysl Otakar II. padl na den svatého Rufa roku 1278 v bitvě na Moravském poli. Smrt rytířského vládce volala po vysvětlení – a s ním i po viníkovi. Tím se v pozdější tradici stal šlechtic Milota z Dědic, velitel předních českých šiků.

V Seville pod královským palácem stojí lázně z 12. století. Říká se jim Baños de Doña María. Kupodivu nepatřily královně, ale milence krále, jenž jí přiznal sňatek až po její smrti.

První republika šlechtu okradla o čest i majetek. Pak se jí to vrátilo.

Nová expozice na zámku v Červeném Poříčí nedaleko Klatov je sice věnována šlechtě na cestách, hned první část ale připomíná veleúspěšnou misi jednoho z místních plebejců – Wolferta Katze, který to z rodiny zdejšího zámeckého vinopalníka dotáhl až na jednoho z nejmocnějších otrokářů Jižní Ameriky.

Provdána ve třinácti, kněžnou z Eboli v devatenácti, matkou deseti. Pravé oko skryté pod černou hedvábnou páskou. Nejmocnější salon Madridu vedla jednooká žena – a Filip II. ji nakonec zničil.

Od konce středověku kladla šlechta důraz na vzdělávání a Habsburkové v tom nepředstavovali žádnou výjimku. Co všechno museli ovládat mladí arcivévodové a arcivévodkyně?

Vystudovala Sorbonnu, tančila v Paříži a do Česka přišla po restitucích v devadesátých letech. Místo pohádky ji na žďárském zámku přivítaly budovy černé od sazí a ostýchaví lidé, s nimiž se...

Dcera kovářského nevolníka. Od jedenácti sopranistka šeremetěvského divadla. Kateřina Veliká jí dala diamantový prsten. Hrabě Šeremetěv ji koupil, vychoval, miloval – a nakonec se s ní oženil.

Ve středověku nebyla svatební noc intimní chvílí, ale veřejnou zkouškou pod dohledem svědků. A když ženich selhal, mohl to řešit až církevní soud – včetně prohlídky před svědkyněmi.

Skutečný osud slavné šlechtičny provázelo kruté zacházení i velká chudoba. Chybný výklad dopisů z Perchty z Rožmberka udělal nejznámější tajemnou bytost.

Když bylo Marii Terezii jedenáct let, stala se její vychovatelkou Karolina von Fuchs-Mollard (1675-1754). Dívenka k této laskavé ženě nebývale přilnula a vřelý vztah mezi nimi trval až do konce hraběnčina života. Hlavně díky ní prožila princezna krásné dětství. Nacházela u ní oporu a lásku, jakou jí její vlastní matka nedokázala poskytnout.

Pistolový souboj dvou mužů o čest či o srdce dámy máme spojený s dávnou minulostí. A přesto to není tak dávno, co se na našem území odehrál ten vůbec poslední. Vznáší se nad ním ale stín pochybností.

Koupit si na tržišti kusy mumií bylo ještě v 19. století možné. Dnes například dvě lidské hlavy uvidíte ve sbírkách Libochovického zámku, kde jsou součástí výstavy zaměřené na cestování šlechticů.

Noční prohlídky, světelná show, speciální trasy i možnost přespat v zámeckém parku. Hradozámecká noc na Loučeni nabídne program, který potrvá až do svítání.

Za porušení rozkazů ho RAF potrestalo, za odvahu a přesnost vyznamenalo. Jean de Selys Longchamps na vlastní pěst napadl bruselskou centrálu gestapa a stal se hrdinou okupované Belgie.

Pernštejn si většina z nás spojuje se zubří hlavou. Jeho dnešní autentickou podobu ale zachránil osvícený rod Mitrovských, který na hrad odmítl zavést i elektřinu. Poznejte jejich letní sídlo.

Zní to jako látka pro temný román, jenže jde o skutečný život renesančního skladatele Carla Gesualda. Když v roce 1590 přistihl manželku Marii d’Avalos s jejím milencem, nechal oba zabít. Jeho jméno pak už navždy neslo dvě stopy: hudební genialitu a krvavý skandál.

Rod Bruntálských z Vrbna byl slezský panský rod, jehož kořeny sahají až do počátku 13. století. Navzdory přízvisku nepocházel z Vrbna pod Pradědem ani z Bruntálu, ale ze slezského Wierbna, které se dnes nachází v Polsku. Nejmocnějšího člena tohoto rodu, Rudolfa Jana Nepomuka, představí další díl seriálu Drbna historička.

Patřila k nejbohatším ženám Českého království. Místo pohodlí podpořila pronásledovanou Jednotu bratrskou. Text tradičně spojovaný s jejím jménem překvapuje tím, jak otevřeně vítá smrt.

Renesanční vodní zámek Červená Lhota je oblíbeným turistickým cílem. Návštěvníky kromě prohlídek historických interiérů památky láká také jedinečná scenérie pohádkového zámku obklopeného vodní hladinou a zelení.

Po smrti francouzského krále Ludvíka IX. roku 1270 byl nejmocnějším mužem Evropy. O několik let dříve odmítl říšskou korunu. Jenže o několik let později tohoto rozhodnutí hořce litoval.

Když se s ní v roce 1579 na svatbě svých přátel seznámil čtyřicetiletý starý mládenec Petr Vok z Rožmberka, bylo Kateřině sotva čtrnáct či patnáct let. Okamžitě začal spřádat plány na sňatek s ní. Kateřina pocházela ze vznešeného moravského rodu, byla bohatá, zbožná, inteligentní a na svou dobu i vzdělaná. A taky prý krásná, i když naše současná měřítka krásy jsou někde jinde…

Snacha posledního šlechtického majitele panství Hrubá Skála Alice Aehrenthalová neuspěla s dovoláním k Nejvyššímu soudu. Domáhala se vydání někdejších rodových pozemků. Nejvyšší soud dovolání odmítl, řekla ČTK jeho mluvčí Gabriela Tomíčková. Plné odůvodnění zatím není dostupné. Aehrenthalová by ještě mohla podat ústavní stížnost. Aehrenthalová se domáhala vydání pozemků o celkové výměře přibližně 4 320 hektarů.

Zdeněk Lev z Rožmitálu patřil k nejmocnějším mužům Českého království. Budoval okázalý dvůr, půjčoval králům a žil ve velkém. Účet za jeho mocenský vzestup pak zaplatili dědicové ztrátou rodových panství.

Poprvé v historii vynesli muzejníci z Nového Jičína na světlo velkou část unikátní sbírky pokrývek hlav předních šlechtických rodů z Čech, Moravy a Slezska. Lidé tak nyní mají na Zámku Kunín možnost vidět nejen civilní klobouk arcivévody Ferdinanda d´Este, ale i různé pokrývky hlav Harrachů, Kinských, Lobkowiczů nebo Rohanů.

Středověké hrady nebyly temnými a studenými pevnostmi, jak se často traduje. Bývaly centrem rušného života, plné hluku, vůní, vznešených pánů a dam, nespočetných služebníků, rytířů i kejklířů. Život na hradě představoval skutečný průřez středověkou společností s její hierarchií i slavnostmi. Jak ve skutečnosti vypadal každodenní život mezi mohutnými hradními zdmi?

Ocitnete-li se někdy v Západozemí, oslovujte všechny klidně lorde, lady. Ale mohli byste se dopustit až urážky, protože v Sedmi královstvích existuje více šlechtických titulů. My se na ně podíváme – v této první části na dva nejvyšší.

Dnes vás v naší hádance pro výletníky zavedeme do východních Čech. Na první pohled možná budete mít pocit, že jste se ocitli někde na britském venkově. Poznáte, o kterou památku jde?

Jak vypadala Anglie očima evropské aristokracie na počátku 19. století? Čím okouzlila šlechtice natolik, že si z jejích cest nepřiváželi jen vzpomínky, ale také inspiraci, která měnila hospodářství i každodenní život? Odpovědi nabízí letní výstava Doteky romantické Anglie, kterou do 6. září 2026 lze navštívit v Státním zámku Rájec nad Svitavou.

Svatovítská bazilika je vyzdobena ke korunovaci. Jan Lucemburský s manželkou Eliškou a celým průvodem se hrdě ubírá dovnitř. Na každém kroku jej doprovází nadšený český lid. Jak dlouho mu euforie z nového krále vydrží? Málokterý český král má při nástupu na trůn tak těžké „startovní“ podmínky jako právě Jan Lucemburský (1296–1346).

Ludvík Jagellonský nastoupil na český trůn v dětském věku a čelil obrovským rodovým dluhům. Jeho vládu definitivně ukončilo jedno osudové vojenské rozhodnutí.

Měla šlechtický původ, velké hnědé oči a půvab plaché laně. Mluvila sedmi světovými jazyky, studovala na prestižní baletní škole v Londýně, natočila víc než 20 filmů a byla velkou filantropkou....

Když láska ke zvířatům nezná hranic: Navštivte hrad Bítov a jeho bizarní sbírku čtyřnohých mazlíčků. Představte si, že svého pejska milujete natolik, že se s ním prostě odmítnete rozloučit i ve chvíli, kdy odejde do psího nebe. Přesně takhle to měl poslední majitel bítovského panství, baron Jiří Haas z Hasenfelsu. Tenhle svérázný šlechtic proměnil hrad Bítov ve fascinující, ale pro někoho možná trochu strašidelné místo.

Bývalý klášterní konvent ve žďárském zámku se po rozsáhlé rekonstrukci mění v Hub 800. Nové kulturně-kreativní centrum chce do místa s osmisetletou historií vrátit živé umění, vzdělávání, rezidence i místní komunitu.

K nejvýznamnějším a ve své době i nejprestižnějším dámským aristokratickým zaopatřovacím institucím patřil nesporně Tereziánský ústav šlechtičen v Praze na Hradčanech. Jak se tu ale dámám s modrou krví vlastně žilo?

Desetiletý chlapec dostal vlastní provincii. Tak začínala cesta osmanských princů k trůnu, na níž se z dětí stávali budoucí vládci jedné z nejmocnějších říší světa.

Nejprestižnější úřad na dvoře Jindřicha VIII. spočíval v osobní asistenci na toaletě. Vybraní aristokraté díky této neobvyklé službě ovládli celou zemi.

Vzácná lékárnická skříňka, zhotovená v druhém desetiletí 17. století Nicolausem Kolbem pro představitele rodu Zobel von Giebelstadt, je ukázkou mistrovství, kterého byli tehdejší řemeslníci schopni dosáhnout. Dovolit si ji mohli jen ti nejbohatší.

Jak vypadala výbava šlechtice, když se v minulých dobách vydal do Súdánu nebo Indie? Zámek Libochovice otevírá od 1. července novou trasu Expedice

Nedílnou součástí poválečného komunistického narativu bylo obvinění bývalé šlechty z kolaborace s Němci. To je ale hrubá nespravedlnost, neboť významná část šlechticů se zachovala přesně naopak.

Tajemné sídlo krále Mrakomora z legendární pohádky Princ a Večernice existuje i ve skutečnosti. Majestátní novogotický zámek Hrádek u Nechanic nedaleko Hradce Králové, který filmaři proměnili v doupě vládce nečasu, láká na dechberoucí architekturu, p

Maraton bez přípravy? Pavel Callta to zkusil – a doběhl! Tři koncerty, nula hodin spánku a 42 kilometrů v nových botách. Odborníci ale varují: takový risk může skončit vážným zraněním nebo kolapsem.

Markýz de Sade je označovaný za autora pornografie. Byl jím skutečně? Napsal sto děl, z toho množství divadelních her a filozofických spisů. V pornografických textech používá sexualitu jako nástroj moci, podobně jako stát používá násilí vůči občanům.