Před 18 dny
Ikony z vrcholů automobilového Olympu to mají občas těžké. Zejména tehdy, kdy nastane čas odsunout je do historie a pochlubit se novinkou. A co čeká budoucí zákazník? Nejen to, že následovník bude stejně dobrý, ale že bude jednoduše ve všech bodech lepší! A to jsou důvody vrásek na čelech ředitelů správních rad a designérů. Podívejme se, jak se s takovým úkolem poprali v druhé polovině šedesátých let ve Francii, když vznikala řada CX… Málokdy následná velká snaha přinese žádoucí výsledky. Zatímco debut řady DS v polovině padesátých let přinesl do té doby snad největší evropský poválečný automobilový šok, CX se etabloval mnohem klidněji, bez velkých emocí, bez vášnivých přestřelek v odborném i běžném tisku. Prostě proto, že tyto dvě premiéry od sebe dělilo bezmála dvacet let. V době, kdy na pódiích světových automobilových přehlídek zazářil DS, vymaňoval se teprve svět z blatníkových a polopontonových karosérií a mnohdy ještě stále hledal výrazovou formu. DS působil jako zploštělý projektil, mířící do téměř nehybných vod soudobého karosářského návrhářství a rozrazil je silou jaderné hlavice. Dokázal, že je možné otevřeně experimentovat i v automobilové branži a nebát se nechat ústa veřejnosti údivem otevřená dokořán.