Před 11 měsíci
Dnes je tato skladba pro nás Čechy národně nejdůležitější. Mnozí již tuší píseň, kterou poprvé zapěl slepý houslista Mareš v Tylově divadelní frašce Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Na slova Josefa Kajetána Tyla hudbu složil František Škroup. Diváci hru poprvé zhlédli 21. prosince 1834 v pražském Stavovském divadle. Píseň o domově, českém národě a kráse naší krajiny je hned emočně zasáhla. Vše o historii původní hymnické písně „Kde domov můj?“ i pozdější národní hymny se dočteme na Wikipedii a dalších dostupných zdrojích, dnes v rámci výročí české národní hymny přinášíme pár zajímavostí. České národní obrození Abychom pochopili tehdejší situaci, vraťme se časem. České království bylo od roku 1526 součástí habsburské říše a v monarchii víc než 300 let vládla němčina coby jazyk úřední. Náš národní jazyk přežíval jen mezi prostým lidem. Národní buditelé se upjali k bývalé slavné historii naší země a snažili se český jazyk pozvednout opět na úroveň vzdělanců. Kdo jiný než české divadlo mohl dát důkaz, že čeština má nejméně stejně kvalitní vyjadřovací kvality jako němčina. Na venkov zajížděli kočovní loutkáři s českými kusy, ale v Praze tehdy neexistovalo samostatné české profesionální divadlo. Jediným tu bylo Stavovské divadlo, otevřené v roce 1783. Dle záměru jeho mecenáše hraběte Nostice se tu pěstovala především německá činohra a italská opera. Jen ve vyhraněných svátečních odpoledních se mohlo hrát česky. Češi se svého Prozatímního divadla dočkali až v roce 1862. V námi sledované době však rakouské úřady pohlížely na české divadlo s nelibostí. Za vším hledaly možné politické či mravní ohrožení. Získání povolení na jednu českou divadelní hru někdy trvalo až rok. České národní obrození (ČNO) byl téměř stoletý proces, trval zhruba od poslední třetiny 18. do poloviny 19. století. Podíleli se na něm čeští vzdělanci různých oborů. Patriarchou národního obrození byl v jeho počátcích zakladatel slavistiky Josef Dobrovský. Jen pro zajímavost, budoucí kněz se naučil česky při studiu gymnázia v Německém Brodě. Největší osobností vrcholícího národního obrození byl dějepisec František Palacký, který si svým dílem vysloužil přezdívku Otec národa. Nelze samozřejmě opomenout řadu dalších zvučných jmen jako Josef Jungmann, Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Václav Thám, Karel Jaromír Erben, Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, František Martin Pelcl, Magdalena Dobromila Rettigová či Karel Havlíček Borovský… Když např. Josef Jungmann v letech 1835–1839 vydával svůj pětidílný lexikon s názvem Slownjk česko-německý, zajímavostí pro Vysočinu, konkrétně Žďáráky, může být, že do slovníku začlenil i Českou fraseologii od katolického kněze Matěje Josefa Sychry. Sychra od roku 1824 sloužil ve Žďáru nad Sázavou a my jej známe i jako zachránce Zelené hory. Ve své době se musel i tento německy vzdělaný kněz pro své účely naučit znovu mateřskému jazyku. Ve svých působištích si zapisoval slovní obraty z živého jazyka venkovanů. A také se sám pokoušel o česká kázání, která tak byla lidem mnohem bližší. Fraseologie se stala Sychrovým životním dílem. Ne nadarmo nese žďárská knihovna od roku 1991 název Knihovna Matěje Josefa Sychry. Ale zpět do roku 1834, kdy se zrodila naše budoucí národní hymna. Píseň chytila za srdce I když se píseň „Kde domov můj?“ z Tylovy hry „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“ stala oficiální státní hymnou až po vzniku Československa v roce 1918, lidé ji přijali za národní symbol již krátce po jejím prvním uvedení ve Stavovském divadle. Jak již bylo řečeno, výjimečnou hudbu k Tylově hře napsal František Škroup, tehdejší kapelník