Před 7 měsíci
„Děje se něco?,“ ozve se na druhé straně telefonu. První slova, která slyším, když zavolám svému dospělému synovi. Bude mu čtyřiadvacet a patří ke generaci, která mobil k telefonování zásadně nepoužívá. S vrstevníky si vzájemně pouze píšou, a to i v situacích, kdy je potřeba vyřešit něco urgentně. Vyskočila bych z kůže. Já synkovi telefonuji, i když se „nic neděje“. Třeba jen proto, abych slyšela jeho hlas, tón jeho řeči, smích. Emotikony za slovy jsou mi málo. Navíc jsem přesvědčená, že pořád existuje mnoho situací, kdy je potřeba si zavolat a esemeska udělá spíš medvědí službu.
